NSS 4 As 112/2018-19

4 As 112/2018 - 19

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. G., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2016, č. j. MPSV-2016/44600-912, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 42 Ad 5/2016 - 33, takto:

Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá. Kasační stížnost se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

I.

[1] Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh žalobce ze dne 13. 3. 2018 na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě.

[2] Dospěl totiž k závěru, že ustanovení zástupce nebylo nezbytně třeba k ochraně práv žalobce v řízení o žalobě. Přihlédl přitom k úrovni písemných podání žalobce učiněných ve správním řízení i v řízení před soudem, k uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby o nové žalobní body a relativně jednoduché hmotněprávní úpravě, z níž napadené rozhodnutí vychází a jíž žalobce zjevně rozumí.

II.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti shora uvedenému usnesení brojí kasační stížností. Navrhuje napadené usnesení zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

[4] Stěžovatel má především za to, že mu měl být zástupce v řízení před krajským soudem ustanoven, neboť k tomu splňuje všechny zákonné podmínky. Napadeným usnesením proto bylo zasaženo do jeho práva na přístup k soudu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] a práva na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 1 Listiny).

[5] V další části kasační stížnosti pak uvádí okolnosti, jež jsou podle něj významné pro samotné meritorní posouzení věci.

[6] Součástí kasační stížnosti stěžovatel učinil rovněž návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a návrh na přiznání odkladného účinku.

III.

[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

IV.

[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelovou žádostí o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.

[9] Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, vyplývá, že ač je povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Napadené usnesení, kterým krajský soud zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, nepochybně takovým procesním rozhodnutím je. V daném případě proto podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna.

[10] Nejvyšší správní soud i tak vážil, zda je přes právě uvedené ustanovení zástupce v nynějším řízení o kasační stížnosti nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Kasační stížnost splňuje předepsané náležitosti a lze z ní seznat, z jakých skutkových a právních důvodů stěžovatel považuje napadené usnesení krajského soudu za nezákonné. Nejvyššímu správnímu soudu proto nic nebrání v tom, aby o takto formulované kasační stížnosti věcně rozhodl, aniž by stěžovatel v důsledku své neznalosti práva mohl utrpět jakoukoli újmu. Nejvyšší správní soud tudíž stěžovateli zástupce pro řízení o kasační stížnosti neustanovil.

[11] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[12] Kasační stížnost není důvodná.

[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že v řízení o žalobě není zastoupení advokátem povinné. Soudní řád správní však umožňuje, aby byl účastníku řízení zástupce ustanoven, a to za současného splnění čtyř předpokladů (§ 35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s § 36 odst. 3 téhož zákona): 1) je podán návrh na ustanovení zástupce, 2) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, 3) žadatel doložil nedostatek prostředků pro vedení řízení a 4) ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně navrhovatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 197/2015 - 19).

[14] Spornou v posuzované věci je otázka, zda byla v případě stěžovatele v řízení před krajským soudem naplněna čtvrtá z výše uvedených podmínek, tedy zda bylo ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových práv.

[15] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní soud by měl při posuzování naplnění této podmínky přihlížet zejména k charakteru projednávané věci, k osobnostním poměrům žalující osoby, k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí žalobce o jeho právech v soudním procesu a vůbec právních poměrech v České republice, a také k tomu, zda je účastník řízení českým občanem a ovládá český jazyk (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46, ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 - 45, ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 92/2012 - 34, ze dne 31. 5. 2011, č. j. 5 Afs 20/2011 - 62, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 As 84/2015 - 14). Za hlavní kritérium je přitom pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka řízení považován návrh (žaloba) a jeho obsahová a formální úroveň, neboť právě formulace návrhu (žaloby) klade na účastníka řízení po odborné stránce největší nároky (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 - 64, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 312/2017 - 12).

[16] Krajský soud se v právě projednávané věci uvedenými kritérií pro posouzení naplnění podmínky, zda bylo ustanovení zástupce pro řízení o žalobě nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových práv, zevrubně zabýval. Z napadeného usnesení vyplývá, že zvážil formální i obsahovou úroveň žaloby, jakož i dalších podání učiněných jak ve správním řízení, tak v řízení před soudem, charakter projednávané věci i osobnostní poměry stěžovatele. Rovněž vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatel požádal o ustanovení zástupce teprve poté, co byl předvolán k jednání, které je posledním úkonem v řízení a předchází vydání rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že se stěžovatel v posuzované problematice i v soudním řízení orientuje a nemělo by mu tedy nic bránit v řádném výkonu procesních úkonů a plnohodnotné účasti na nich, aniž by bylo nepřípustně omezeno jeho právo napadat rozhodnutí žalovaného.

[17] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s posouzením krajského soudu a přisvědčuje rovněž jeho závěru, že stěžovatel nesplňoval k ustanovení zástupce pro řízení o žalobě podmínku nezbytnosti k ochraně jeho práv. Pouze pro úplnost dodává, že stěžovatel je českým občanem ovládajícím český jazyk, byl schopen zformulovat správní žalobu splňující všechny nezbytné náležitosti po formální i právní stránce a svou schopnost orientovat se v právním řádu prokázal kromě sepsání řádné žaloby rovněž tím, že se sám obrátil na Nejvyšší správní soud včasnou a bezvadnou kasační stížností, aby se bránil proti shora označenému usnesení.

[18] Krajský soud tedy nepochybil, když návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě zamítl. Stěžovatelově námitce, že vydáním napadeného usnesení byl zkrácen na svých subjektivních právech, a to na právu na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 1 Listiny, proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

V.

[19] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[20] Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i návrh na přiznání odkladného účinku. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud přistoupil po provedení nezbytných procesních úkonů bezodkladně k věcnému projednání kasační stížnosti, neshledal potřebným o tomto návrhu samostatně rozhodovat.

[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. května 2018 ⟪LB:lb_001⟫ Mgr. Aleš Roztočil ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu