NSS 4 As 68/2018-18

4 As 68/2018 - 18

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. J. H., proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2017, č. j. KÚLK 34210/2017, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2018, č. j. 30 A 118/2017 - 29, takto:

Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá. Kasační stížnost se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

I.

[1] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným usnesením zamítl žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě (výrok II.).

II.

[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti tomuto usnesení brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b), c), d) a e) s. ř. s. Navrhuje napadené usnesení v celém rozsahu zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

[3] Stěžovatel namítá, že v řízení před krajským soudem bylo rozhodováno „bez nařízení jednání - na základě domněnek soudu a jím uměle konstruovaného skutkového i právního stavu, ke kterému se žalobce neměl možnost ani jakkoliv vyjádřit (…).“ Je přesvědčený o tom, že žaloba a jeho návrhy na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem byly důvodné a tato důvodnost byla krajskému soudu řádně a včas doložena a prokázána rozhodnými údaji. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že krajský soud svým postupem porušil čl. 90 Ústavy a § 6 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.

[4] Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel rovněž návrhy na osvobození od soudních poplatků, na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

III.

[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

IV.

[6] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků nebylo nutno rozhodovat, neboť podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19). Napadené usnesení, kterým krajský soud zamítl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, nepochybně takovým procesním rozhodnutím je.

[7] Z právě citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým typem rozhodnutí je i nyní napadené usnesení, jak již výše uvedeno. V daném případě tak ani podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna.

[8] Nejvyšší správní soud i tak vážil, zda je přes právě uvedené ustanovení zástupce v nynějším řízení o kasační stížnosti nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Kasační stížnost splňuje předepsané náležitosti a lze z ní seznat, z jakých skutkových a právních důvodů stěžovatel považuje napadené usnesení krajského soudu za nezákonné. Nejvyššímu správnímu soudu proto nic nebrání v tom, aby o takto formulované kasační stížnosti věcně rozhodl, aniž by stěžovatel v důsledku své neznalosti práva mohl utrpět jakoukoli újmu. Nejvyšší správní soud tudíž stěžovateli zástupce pro řízení o kasační stížnosti neustanovil.

[9] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[10] Kasační stížnost není důvodná.

[11] Ze soudního spisu se podává, že stěžovatel podáním ze dne 24. 9. 2017 požádal krajský soud o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Ke zjištění důvodnosti těchto návrhů přitom odkázal krajský soud na formuláře, které vyplnil v jiných řízeních před tímto soudem vedenými. Jelikož krajský soud z úřední činnosti nezjistil žádné aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry stěžovatele, vyzval jej usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. 30 A 118/2017 – 22, k vyplnění formuláře o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen „formulář“) se stanovením lhůty jednoho měsíce k jeho předložení a současně stěžovatele poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Usnesení bylo stěžovateli doručeno fikcí dne 6. 11. 2017. Stěžovatel následně požádal o prodloužení této lhůty do 31. 1 2018 (resp. do 28. 2. 2018). Krajský soud jeho žádosti vyhověl, lhůtu k předložení vyplněného formuláře prodloužil do 31. 1. 2018 a opětovně stěžovatele poučil o důsledcích nesplnění uložené povinnosti. Stěžovatel však vyplněný formulář nezaslal ani v této prodloužené lhůtě.

[12] K tomu, aby mohl být účastník řízení osvobozen od soudních poplatků je podle § 36 odst. 3 s. ř. s. povinen tvrdit a také doložit, že nemá dostatečné prostředky. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již vyslovil, že „[p]ovinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje“ (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50). Tuto povinnost však stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem nesplnil. Přes opakovanou výzvu krajského soudu ke sdělení rozhodných skutečností údaje o svých poměrech nedoplnil, nemohl je proto ani doložit a prokázat. O následcích své nečinnosti byl přitom krajským soudem dostatečně poučen. Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud nepochybil, zamítl-li stěžovatelův návrh na osvobození od soudních poplatků.

[13] Základním předpokladem k tomu, aby soud vyhověl návrhu na ustanovení zástupce podle § 35 odst. 9 věta první s. ř. s. je, aby účastník řízení splňoval předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; ten však, jak vyplývá z výše uvedeného, v posuzované věci naplněn nebyl. Krajský soud proto rozhodl správně i o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce. Podmínky pro vyhovění tomuto návrhu nebyly v řízení před krajským soudem splněny.

[14] Ke stěžovatelově námitce, že krajský soud rozhodl na základě zkresleného skutkového a právního stavu, respektive na základě domněnek, ke kterým se stěžovatel nemohl vyjádřit a které jsou v rozporu s předloženými podklady, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovateli již vysvětlil (například v rozsudcích ze dne 9. 10. 2014, č. j. 4 Afs 177/2014 – 24, nebo ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8 As 225/2017 - 32), že český právní řád soudům neukládá, aby s účastníky řízení konzultovaly své úvahy. Stěžovatel měl možnost přednést veškerá svá tvrzení a nahlížet do spisu. Skutečnosti a úvahy uvedené v odůvodnění napadeného usnesení jsou koherentní a podložené spisovým materiálem.

[15] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že o návrzích stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce rozhodl krajský soud bez nařízení jednání. Jak výše uvedeno, napadené usnesení nebylo rozhodnutím ve věci samé, ale pouze procesním rozhodnutím, kterým se řízení o žalobě nekončí. Ze zákona přitom neplyne soudu povinnost před vydáním takového rozhodnutí nařídit jednání (srov. § 49 odst. 1 s. ř. s.).

[16] Krajský soud tedy nepochybil, nevyhověl-li stěžovatelovým návrhům na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Nejvyšší správní soud současně neshledal ani žádná jiná pochybení v řízení vedeném před krajským soudem, za neopodstatněnou tudíž považoval i námitku, že krajský soud svým postupem porušil čl. 90 Ústavy a § 6 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.

V.

[17] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[18] Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i návrh na přiznání odkladného účinku. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud přistoupil po provedení nezbytných procesních úkonů bezodkladně k věcnému projednání kasační stížnosti, neshledal potřebným o tomto návrhu samostatně rozhodovat.

[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2018 ⟪LB:lb_001⟫ Mgr. Aleš Roztočil ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu