NSS 3 Azs 222/2023-46

3 Azs 222/2023 - 46

Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Radovanem Havelcem právní věci žalobkyně: V. K., zastoupená JUDr. Štěpánem Pastorkem, advokátem, se sídlem Praha 2, Španělská 770/2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 17 A 100/2023 ‑ 38, takto:

Řízení se přerušuje.

1. Brání čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, a to i s ohledem na dohodu členských států, že nebudou uplatňovat čl. 11 této směrnice, takové vnitrostátní právní úpravě, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinec požádal o povolení k pobytu v jiném členském státě nebo jestliže mu bylo povolení v jiném členském státě již uděleno?

2. Má osoba požívající dočasné ochrany podle směrnice Rady 2001/55/ES právo na účinný prostředek nápravy před soudem podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie proti neudělení povolení k pobytu členským státem ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES?

[3] Městský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou s ohledem na zjištění, že žalobkyně je dle spisového materiálu, zejména platformy Tempora Protection Databaze a vyjádření kyperských orgánů, nadále vedena jako držitelka dočasné ochrany na Kypru, přičemž vycházel z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022 ‑ 46, který byl vydán za skutkově obdobné situace. Městský soud reflektoval, že Nejvyšší správní soud v uvedené věci posuzoval žalobu proti rozhodnutí, a nikoli proti nezákonnému zásahu, uvedl však, že tato odlišnost nemá na aplikaci zde vyslovených závěrů na nyní projednávanou věc význam.

[4] V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že z čl. 29 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice 2001/55/ES“ nebo „směrnice o dočasné ochraně“) „neplyne povinnost členského státu podrobit soudnímu přezkumu jakékoli negativní rozhodnutí o žádosti o poskytnutí dočasné ochrany. Opravný prostředek mohou podle citovaného ustanovení podat pouze cizinci, kteří byli vyloučeni z poskytnutí dočasné ochrany. Důvody tohoto vyloučení vymezuje čl. 28 směrnice 2001/55/ES. Do této skupiny jsou zařazeny osoby po úvaze správního orgánu o tom, zda existují závažné důvody se domnívat, že osoba spáchala zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti anebo za dalších podmínek i nepolitický zločin. V posuzované věci je však zjevné, že stěžovatelé mezi okruh takových osob zcela jistě nepatří (jinak by jim neposkytlo doplňkovou ochranu ani Španělsko). V případě žádosti o dočasnou ochranu však správní orgán pouze ověří, zda již žadatel disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě. Důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. tak nevytváří žádný prostor pro úvahu správního orgánu.“. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že „[z]e směrnice 2001/55/ES plyne, že dočasnou ochranu lze získat pouze v jednom členském státě (srov. čl. 11 směrnice 2001/55/ES o převzetí osoby požívající dočasné ochrany). Městský soud správně uvedl, že ochrana základních práv stěžovatelů je zajištěna v celoevropském kontextu, přičemž není jejich právem žádat o ochranu výhradně v České republice. Stěžovatelům byla dočasná ochrana poskytnuta na základě žádostí podaných ve Španělsku. Tyto žádosti předcházely žádostem stěžovatelů o dočasnou ochranu v České republice. Bylo přitom plně na jejich rozhodnutí, v jaké zemi o dočasnou ochranu požádají. Po udělení dočasné ochrany však stěžovatelé nemohou libovolně měnit členský stát, v němž jim byla dočasná ochrana udělena, ani nemohou žádat o dočasnou ochranu v dalších členských státech (srov. bod 22 odůvodnění napadeného usnesení).“ Nejvyšší správní soud měl rovněž za to, že „oprávnění podat v členském státě opravný prostředek podle čl. 29 směrnice 2001/55/ES se na případ stěžovatelů nevztahuje. Stěžovatelé totiž z dočasné ochrany vyloučeni nejsou; naopak jí disponují, avšak v jiném členském státě Evropské unie (jde však o stát, v němž o dočasnou ochranu sami požádali). V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud neshledal ani rozpor § 5 odst. 2 Lex Ukrajina s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Citovaný článek Listiny přímo připouští, aby zákon stanovil výjimky ze soudního přezkumu správních rozhodnutí; takovou výjimku přinesl § 5 odst. 2 Lex Ukrajina. Rovněž pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výluka rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti o udělení dočasné ochrany ze soudního přezkumu neodporuje právu Evropské unie ani Listině. Konečně Nejvyšší správní soud uzavřel, že závěr o nepřijatelnost žádosti z důvodu, že dočasná ochrana již byla žadatelům udělena v jiném členském státě, není způsobilý zasáhnout do základních práv žadatele.

[5] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu. Předně se domnívá, že její žaloba neměla být odmítnuta, ale věcně projednána, neboť považuje § 5 odst. 2 Lex Ukrajina za rozporný s právem Evropské unie, pročež neměl být aplikován. Nezákonnost zásahu žalovaného spatřuje stěžovatelka nadále v tom, že zákonná úprava nepřijatelnosti je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a zavádí se jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Dle operačních pokynů k prováděcímu rozhodnutí neexistuje žádný postup pro podávání žádosti o dočasnou ochranu dle vnitrostátního práva. Prokázání státní příslušnosti, pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Směrnice nezná jako důvod pro vyloučení dočasné ochrany to, že žadatel požádal o dočasnou ochranu též v jiném státě. Tento závěr podporuje též čl. 15 a 16 preambule prováděcího rozhodnutí. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje na nedávné rozsudky správních soudů – Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 6 A 104/2023 ‑ 41, nebo Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2023, č. j. 57 A 20/2023 ‑ 66, z nichž lze dovodit, že stěžovatelce svědčí právo na opravný prostředek dle čl. 29 směrnice o dočasné ochraně.

[6] Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.

[7] Podle § 48 odst. 3 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), může předseda senátu usnesením řízení přerušit, jestliže zjistí, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé nebo takové řízení sám vyvolá.

[8] Nejvyšší správní soud při projednávání dané věci zjistil, že usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023‑37, jeho osmý senát přerušil řízení o kasační stížnosti řešené v dané věci a předložil SDEU následující předběžné otázky:

[9] Osmý senát Nejvyššího správního soudu tak učinil s ohledem na pochybnost, zda je § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina v souladu se směrnicí o dočasné ochraně. Dle osmého senátu je podstatná také otázka, zda je vyloučení soudního přezkumu postupu spočívajícího ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu její nepřijatelnosti v souladu s právem Evropské unie.

[10] Rozhodnutí SDEU o předložených předběžných otázkách je relevantní i pro posouzení kasační stížnosti podané v nyní posuzované věci, jejíž podstata byla shrnuta shora. Proto předseda senátu v souladu s § 48 odst. 3 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. rozhodl o přerušení řízení o kasační stížnosti.

[11] Po dobu přerušení řízení se nekonají jednání a přerušuje se běh procesních zákonných i soudcovských lhůt; tyto lhůty začnou běžet znovu, pokračuje‑li se v řízení po skončení přerušení (§ 48 odst. 5 a 6 s. ř. s.). Po dobu, kdy je řízení přerušeno, nemohou ani účastníci provádět úkony za účelem pokračování řízení o věci samé. Mohou však činit úkony, v jejichž důsledku bude řízení ukončeno (například vzít návrh zpět).

[12] V řízení bude Nejvyšší správní soud pokračovat, jakmile překážka pro jeho přerušení odpadne, tzn., jakmile Soudní dvůr Evropské unie rozhodne o shora uvedený předběžných otázkách [C‑753/23 (PPU)], případně pokud nastane jiná skutečnost rozhodná pro pokračování řízení ve věci samé (§ 48 odst. 6 s. ř. s.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s., § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 31. prosince 2024 ⟪LB:lb_001⟫ Mgr. Radovan Havelec ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu