NSS 6 Azs 81/2024-45

6 Azs 81/2024 - 45

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudkyň Veroniky Juřičkové a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: L. S., zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2023, č. j. OAM‑928/ZA‑ZA11‑ZA10‑2021, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 2 Az 7/2023‑58, takto:

Kasační stížnost žalobkyně se odmítá pro nepřijatelnost.

Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Vymezení věci a řízení před krajským soudem

[1] Kasační stížnost je přípustná. Vzhledem k tomu, že jde o věc, v níž před městským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, Nejvyšší správní soud se ve smyslu § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jako „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud tomu tak není, je namístě kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítnout jako nepřijatelnou.

[2] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, učinil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006‑39, č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[3] Takovým pochybením městského soudu může být nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, kterou je třeba vykládat jako skutečnou nemožnost určité rozhodnutí přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006‑74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost v tomto smyslu však Nejvyšší správní soud u rozsudku městského soudu neshledal. Městský soud v souhrnu vypořádal všechny žalobní námitky a svůj rozsudek dostatečně a srozumitelně odůvodnil s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Stěžovatelka v žalobě uplatnila obecné námitky, na které se jí dostalo obecné odpovědi. Městskému soudu nyní nelze vytýkat nedostatečné vypořádání otázek, které stěžovatelka v žalobě neuplatnila. Soud nepochybil ani odkazem na rozhodnutí žalovaného, pokud se s jeho závěrem ztotožnil a vyložil vlastní ucelenou argumentaci jako reakci na žalobní námitky.

[4] K dalšímu Nejvyšší správní soud předznamenává, že kasační stížnost obsahuje námitky zcela obecné (např. právo každého na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě uskutečněné projednání věci, či nutnost výkladu neurčitého právního pojmu pro každý jednotlivý případ), případně neodpovídající okolnostem projednávané věci (argumentace bezpečnou zemí původu), a dále pouhé citace judikatury bez vztažení na projednávanou věc. Stěžovatelka se v kasační stížnosti rovněž ohrazuje proti závěrům městského soudu, jež však jsou součástí rekapitulační části napadeného rozsudku věnované obsahu správního spisu včetně rozhodnutí žalovaného (rodinné vazby stěžovatelky ve vztahu k humanitárnímu azylu, zdravotní stav stěžovatelky), nikoli odůvodnění napadeného rozsudku. Fakticky tak v této části brojí proti závěrům žalovaného a pomíjí, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se musí upínat právě k rozhodnutí městského soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006‑58).

[5] Stěžovatelka v obecné rovině namítala, že v zemi původu byla vystavena pronásledování v souvislosti se svou vírou a ohrožena ze strany neznámých osob v souvislosti se svým majetkem. Tyto dvě skutečnosti spolu s jejím pokročilým věkem a zdravotními obtížemi byly podle ní příčinou její obavy z pronásledování. Městský soud se obavami stěžovatelky zabýval a hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy v případě stěžovatelky neshledal.

[6] Nejvyšší správní soud se v judikatuře vyslovil ke komplikované situaci Svědků Jehovových v Ruské federaci. V rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2018, č. j. 5 Azs 62/2018‑38, a ze dne 29. 11. 2018, č. j. 4 Azs 56/2018‑49, jsou citovány zprávy o situaci v Rusku zachycující závažné násilné útoky a další zásahy proti misionářům, která by ve svém souběhu mohla odůvodnit obavy z pronásledování z důvodu náboženského vyznání ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Rovněž nelze přehlédnout závěry Evropského soudu pro lidská práva vyslovené v jeho rozsudku ze dne 7. 6. 2022 ve věci Taganrog Lro a ostatní proti Rusku a koneckonců též zprávy o zemi původu, které jsou součástí správního spisu.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] Potřeba posuzování existence hrozící vážné újmy s ohledem na okolnosti konkrétního případu je nesporná. Ani zde se ale městský soud nedopustil pochybení, které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti. Podstatné totiž je, jak zjištěné problémy mohou zasáhnout právě stěžovatelku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2020, č. j. 5 Azs 195/2019‑26). Městský soud správně zohlednil, že stěžovatelka sama dle vlastního vyjádření v průběhu řízení nebyla plnohodnotnou členkou církve, ve spojitosti s církví veřejně nevystupovala a nepodílela se na její činnosti. Z ničeho ani nevyplynulo, že by jí taková činnost byla přisuzována ze strany ruských orgánů.

[8] V otázce ohrožení ze strany neznámých osob městský soud správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu vyšel z toho, že vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného, vyplývalo, že politický systém v zemi původu stěžovatelky dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004‑38, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003‑36, či ze dne 25. 8. 2006, č. j. 8 Azs 170/2005‑90). Totéž platí pro soukromé osoby coby původce vážné újmy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008‑62). Standard vnitrostátní ochrany byl judikaturou Nejvyššího správního soudu vymezen, přičemž podmínkou pro možné přiznání doplňkové ochrany je vyčerpání dostupných (či vzhledem k okolnostem v úvahu přicházejících) prostředků vnitrostátní ochrany v zemi původu. Současně musí být zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008‑70, č. 1749/2009 Sb. NSS, či již citovaný rozsudek ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008‑62, případně rozsudek ze dne 18. 12. 2008, čj. 1 Azs 86/2008‑101, č. 1806/2009 Sb. NSS). Městský soud správně zohlednil, že stěžovatelka se na státní orgány v zemi původu vůbec neobrátila, ač jí v tom objektivně nic nebránilo (viz bod 16 napadeného rozsudku).

[9] K tvrzení stěžovatelky, že soukromý život, který dlouhodobě vede na území České republiky, je v souvislosti se stávajícím ozbrojeným konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou způsobilý aktivovat čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, nutno odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které rodinné vazby cizince v České republice nejsou samy o sobě důvodem pro udělení doplňkové ochrany či humanitárního azylu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008‑71, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009‑65, ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010‑57).

[10] Rozsudek městského soudu obstojí i ve vztahu k závěrům usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022‑48, č. 4589/2024 Sb. NSS, dle kterého lze doplňkovou ochranu udělit mj. cizinci, který by byl vážně ohrožen na soukromém a rodinném životě v zemi jeho původu. Hrozba vážné újmy v tomto smyslu však v projednávaném případě nebyla shledána. Městský soud přitom s odkazem na čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozsudku a zhodnotil i obsahovou aktuálnost zpráv o zemi původu stěžovatelky, z nichž žalovaný vycházel (body 8 a 13 napadeného rozsudku). Změnu situace v zemi původu stěžovatelky neshledal a ani sama stěžovatelka takovou změnu netvrdí.

[11] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud se neodchýlil od judikatury kasačního soudu a nedopustil se ani hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou. Závěr a náklady řízení

[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

[13] Nejvyšší správní soud kasační stížnost sice odmítl, na což v rovině náhrady nákladů řízení obecně pamatuje § 60 odst. 3 s. ř. s., avšak k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného přezkumu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021‑28, č. 4219/2021 Sb. NSS odkazující na usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020‑33, č. 4170/2021 Sb. NSS). O náhradě nákladů řízení proto Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2024 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Filip Dienstbier, Ph. D. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu