NSS 8 As 156/2024-22

8 As 156/2024-22

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Mgr. O. H., proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2024, čj. KUKHK-41823/DS/2023-3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2024, čj. 28 A 1/2024-36, takto:

Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

I. Vymezení věci

[1] Městský úřad Vrchlabí (správní orgán I. stupně) rozhodnutím z 27. 11. 2023, čj. MUVR/46018/2023/SCHJI, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku, neboť řídil osobní vozidlo a překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 30 km/h. Na základě odvolání žalobce změnil žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí ve skutkové větě a výroku o správním trestu tak, že žalobce uvedeným jednáním porušil § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a spáchal tedy z nedbalosti přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. Za to mu uložil pokutu ve výši 4 000 Kč, jejíž výměru současně mimořádně snížil o 1 000 Kč na 3 000 Kč. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové. Především namítal, že se včas a dostatečně omluvil z ústního jednání před správním orgánem I. stupně, který však omluvu neakceptoval. Žalobce se jako insolvenční správce musel v době jednání neplánovaně účastnit převzetí části majetkových hodnot (závodu) dlužníka v insolvenční věci sp. zn. MSPH 79 INS 9712/2023.

[3] Krajský soud shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že v dané věci by byla omluva učiněna bezodkladně, kdyby k ní došlo ihned poté, co se žalobce dozvěděl o kolizi nařízeného jednání s převzetím majetkové podstaty dlužníka. I samotný tvrzený důvod by byl dostatečně závažný. Za sporné však soud označil to, zda byly žalobcem tvrzené důvody jeho omluvy řádně (dostatečně) doloženy. Shrnul k této otázce relevantní právní úpravu včetně existující judikatury. Zdůraznil, že žalobce tvrzený důležitý důvod v průběhu celého správního řízení dostatečně nedoložil (přestože tak mohl učinit ihned po uskutečnění tvrzeného převzetí majetku dlužníka např. předložením předávacího protokolu). Soud připustil, že žalobce v době omluvy skutečně nemusel v tomto směru mít žádný hmatatelný důkaz v ruce, ale žádný takový důkaz nepředložil ani bezodkladně po tvrzeném převzetí majetku dlužníka, ani v průběhu odvolacího řízení, a dokonce ani v řízení před soudem. Jím uváděný důležitý důvod tedy zůstal pouze v rovině tvrzení. Ani k samotné včasnosti omluvy nenabídl žádný důkaz a v rovině tvrzení tak zůstal i sám okamžik, kdy se dozvěděl o nutnosti prohlídky a převzetí majetku. Žalobce také mohl žádat spolu s omluvou jiný termín projednání přestupku, případně se zajímat, zda jeho omluva byla jako náležitá přijata. Ani žalobcem předložený znalecký posudek vztahující se k ocenění majetku dlužníka není s to potvrdit kolizi ústního jednání a procesu přebírání majetku (byl vyhotoven cca 3 měsíce před konáním jednání). Ani další žalobcem předložené listiny (dokládající pouze jeho funkci insolvenčního správce) rovněž nemohly samy o sobě osvědčit jím tvrzené skutečnosti.

[4] Krajský soud upozornil též na to, že posouzení náležitosti omluvy nebo důležitosti důvodu bránícího účasti u jednání spadá do diskrečního oprávnění správního orgánu, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. V daném případě nezjistil ani překročení mezí správního uvážení, ani jeho zneužití. Důvodnou pak neshledal ani argumentaci stěžovatele, podle níž mu z důvodu neuznání omluvy nebylo fakticky umožněno nahlédnout do spisu, vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy. Uzavřel, že správní orgány nepochybily, pokud omluvu žalobce nepovažovaly za náležitou. Bez další aktivity žalobce a při chybějícím následném doložení jeho tvrzení, že k převzetí majetku dlužníka skutečně v inkriminovanou dobu došlo, resp. kdy se o termínu převzetí závodu dozvěděl, správní orgány důvodně dospěly k závěru, že omluva nebyla náležitá, a tedy důvod neúčasti žalobce na ústním jednání dostatečný.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Předně shrnul dosavadní průběh řízení včetně odůvodnění rozhodnutí správních orgánů i napadeného rozsudku. Upozornil na to, že soud oproti správním orgánům připustil dostatečnou závažnost důvodů jeho omluvy (podle správních orgánů v dané věci ani nedošlo ke kolizi dvou úředních zájmů). Krajský soud podle stěžovatele plně uznal relevanci jím tvrzených důvodů omluvy. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že pokud by stěžovatel důvody a včasnost omluvy prokázal, krajský soud by žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Podle stěžovatele jej však měl soud v takové situaci poučit podle § 118a o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s., a to v tom smyslu, která jeho tvrzení považuje za prokázaná (a která nikoliv), a vyzvat jej, aby svá tvrzení případně doložil. K tomu však nedošlo. Krajský soud na jedné straně konstatuje, že stěžovatel ani v řízení před soudem nepředložil stran včasnosti a oprávněnosti omluvy hmatatelný důkaz, stěžovatele však v tomto ohledu nijak nepoučil. Porušil tak procesní práva stěžovatele a tím i jeho právo na spravedlivý proces.

[6] Žalovaný ke kasační stížnosti bez dalšího pouze sdělil, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu.

III. Přijatelnost kasační stížnosti

[7] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., neboť u krajského soudu rozhodovala v dané věci samosoudkyně. Je tak třeba posoudit, zda kasační stížnost (ve smyslu naposledy uvedeného ustanovení) svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti lze odkázat na usnesení NSS z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS (jehož závěry se použijí i mimo oblast mezinárodní ochrany, viz usnesení NSS ze 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021‑28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je podle uvedené judikatury přijatelná, pokud: (i) se dotýká zatím judikaturou neřešených právních otázek; (ii) se týká právních otázek řešených rozdílně; (iii) je třeba judikaturního odklonu; či (iv) došlo k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[8] S ohledem na stěžovatelem uplatněné důvody kasační stížnosti (týkající se tvrzeného pochybení krajského soudu při plnění poučovací povinnosti) přichází z hlediska přijatelnosti kasační stížnosti v nynější věci v úvahu jen důvod čtvrtý (ze shora vymezených), který je však jen výjimečným nástrojem pro řešení zásadních pochybení. Sestává především ze dvou typizovaných situací: (a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu, či (b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (viz výše zmíněné usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39).

[9] Podle Nejvyššího správního soudu však žádná část nyní uplatněné kasační argumentace přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.

[10] Jde-li o přijatelnost dle výše popsané situace (a), zde je třeba zdůraznit, že neaplikoval-li v dané věci krajský soud stěžovatelem odkazovaný § 118a o. s. ř., nepostupoval v rozporu s existující judikaturou. Naopak jeho postup byl s touto judikaturou plně souladný. Jak z ní totiž plyne, poučení dle § 118a o. s. ř. se v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nepoužije (např. rozsudek NSS z 5. 1. 2010, čj. NSS čj. 2 Afs 87/2009-131). Aktuálně se otázkou poučovací povinnosti podle uvedeného ustanovení zabýval zdejší soud například v rozsudku z 24. 5. 2024, čj. 3 As 55/2023-44. Učinil tak velmi podrobně a komplexně, a to včetně zohlednění existující judikatury Ústavního soudu (viz zejm. bod 33 a násl. tohoto rozsudku), a proto lze na jeho závěry plně odkázat. Podstatné je především to, že v případě přezkumu správních rozhodnutí správními soudy se jedná o samostatný typ řízení oddělený od systému civilního soudnictví. Tento typ řízení se řídí soudním řádem správním, jakožto vlastním procesním předpisem. Přiměřené použití občanského soudního řádu na základě § 64 s. ř. s. je třeba považovat za výjimečné. Použití § 118a o. s. ř. v řízení před správními soudy nepřichází v úvahu, neboť účastníci tohoto řízení i soudy samotné jsou oproti civilnímu řízení při jednání v odlišné situaci.

[11] K tomu, aby byly naplněny důvody přijatelnosti dle shora popsané situace (b) je pak třeba, aby se jednalo skutečně o zásadní pochybení krajského soudu. Případná nevýrazná pochybení při výkladu zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby založila přijatelnost kasační stížnosti (opět viz usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39, jakož i řadu navazujících rozhodnutí, například usnesení NSS z 31. 1. 2018, čj. 1 Azs 379/2017-26 či z 15. 12. 2022, čj. 8 Azs 195/2022-28). I kdyby však výše reprodukovaná argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci mířila (obecněji) do poučovací povinnosti soudu, resp. porušení zákazu překvapivosti z jeho strany, ani tak by přijatelnost kasační stížnosti nemohla založit. V tomto ohledu považuje Nejvyšší správní soud za rozhodné, že omluvu stěžovatele za dostatečnou a včasnou nepovažoval již žalovaný (viz str. 16 rozhodnutí žalovaného), a to bez ohledu na další spornou otázku „kolize dvou úředních zájmů“. Za těchto okolností lze v návaznosti na nynější argumentaci stěžovatele jen obtížně shledat zásadní procesní pochybení krajského soudu, které by přijatelnost kasační stížnosti mohlo založit.

IV. Závěr a náklady řízení

[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[13] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, bod 18). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. listopadu 2024 Milan Podhrázký předseda senátu