OSBI 43 C 253/2024-49

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupena Jméno Zástupce, advokátkou ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozena Datum narození žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_009⟫ o zaplacení částky 63 756,84 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba podaná dne 22. 4. 2024, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 63 756,84 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 63 756,84 Kč od 20. 4. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 22. 4. 2024, který byl převeden do rejstříku C dne 23. 9. 2024, domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 63 756,84 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 18. 2. 2019, č. hodnota, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky převodem na účet ve výši 30 000 Kč. Nárok ze smlouvy byl přiznán již dříve platebním rozkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 2. 2020, čj. 8 C 2/2020-26, nynější žalobou je vymáhána toliko navazující smluvní pokuta, která nebyla uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalobkyně byla usneseními ze dne 25. 10. 2024 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila podáními doručenými soudu v soudem stanovené lhůtě dne 20. 11. 2024.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 19. 12. 2024, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tak bylo jednáno v nepřítomnosti žalované.

4. Žalobkyně u jednání s odkazem na písemnou žalobu, doplnění žaloby uvedla, že žaloba je podávána z titulu smluvní pokuty v návaznosti na úvěrovou smlouvu ze dne 18. 2. 2019, ze které bylo poskytnuto 30 000 Kč, nebylo hrazeno, nárok byl následně přiznán platebním rozkazem 8 C 2/2020. Úvěruschopnost nebyla blíže zkoumána, neboť se jednalo o podnikatelský úvěr, pokud se jedná o podnikatelskou povahu úvěru, pak takto bylo o úvěr zažádáno, nebyly důvodu pro další bližší zkoumání povahy.

5. Soud dále vycházel z listinných důkazů připojeným spisem 8 C 2/2020, platební rozkaz čj. 8 C 2/2020-26, smluvní dokumentací, výzvami a předžalobní výzvou.

6. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalované. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání. Žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.

13. V té souvislosti žalobkyně ani netvrdila a neprokazovala, zda vůbec a jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované. Omezila se toliko na to, že smlouva byla označena jako smlouva o podnikatelské zápůjčce, tedy se na ni příslušná ustanovení zákona nevztahují.

14. Takto se však dle soudu zříci povinnosti zkoumání úvěruschopnosti nelze, nýbrž je třeba prokazovat, zda se skutečně jednalo o úvěr svojí povahou podnikatelský, tedy zda skutečně po obsahové stránce náležitostí, účelu a realizace úvěrové smlouvy byla tato ze strany žalované uzavírána jako podnikatelem, tedy podle § 420 odst. 2 občanského zákoníku přinejmenším v převažující míře za účelem souvisejícím s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností, a naopak že úvěrová smlouva nebyla ve smyslu § 419 občanského zákoníku uzavírána žalovanou jako spotřebitelem – člověkem, který uzavírá smlouvu mimo rámec své podnikatelské činnosti.

15. V té souvislosti je zcela nerozhodné, jak je smlouva formálně označena, nýbrž je na poskytovateli úvěru, aby tvrdil a prokazoval, že dostál požadavkům zákona týkajícím se posouzení úvěruschopnosti, a pakliže nikoli, z jakých důvodů byl oprávněn takto postupovat, při zohlednění požadavků zákona a striktní judikatury vrcholných soudů. To však žalobkyně nečinila, omezila se na prostý odkaz na označení smlouvy, popř. několik stručných odkazů v textaci smlouvy.

16. V té souvislosti lze z početné judikatury odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3497/2021, v němž Nejvyšší soud judikoval, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.

17. Právní nauka v té souvislosti uvádí, že definice stran spotřebitelské smlouvy vystihuje jejich základní charakteristický rys. Tím je obsahové (materiální) kritérium uzavírání smlouvy v rámci profesní či obchodní aktivity na straně podnikatele, a naopak mimo profesní či obchodní aktivity na straně spotřebitele. Naplnění tohoto kritéria, tedy skutečný účel uzavření a plnění smlouvy je třeba zkoumat v každém jednotlivém případě, není možné vycházet z paušálního (formálního) odkazu na obecný charakter dané osoby. Ústavní soud v této souvislosti v nálezu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, vyslovil, že „porušení práva na spravedlivý proces představuje taková interpretace ustanovení na ochranu spotřebitele, a to i ve vztazích podřízených režimu obch. zákoníku, která vede k odmítnutí jejich aplikace na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová“ (Večeřa, J. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. Praha: Leges, 2013, s. 77).

18. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, současně nepřipadalo v úvahu ani posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyní nebylo nárokováno z titulu smluvního plnění an sich, nýbrž výhradně z titulu smluvní pokuty, tedy plnění z titulu porušení smlouvy o úvěru. Pakliže je však smlouva o úvěru absolutně neplatná dle výše podrobně traktovaných ustanovení spotřebitelského práva, nelze se domáhat ani nároků z porušení takové smlouvy, v daném případě smluvní pokuty.

19. V té souvislosti soud pro úplnost dodává, že při posouzení věci nebyl ve smyslu § 135 o. s. ř. žádným způsobem vázán platebním rozkazem, kterým bylo dříve přiznáno dílčí plnění z téže smlouvy, soud byl povolán posoudit otázku platnosti smlouvy sám jako předběžnou otázku, nota bene pokud se v případě platebního rozkazu čj. 8 C 2/2020-26 jednalo o rozhodnutí z února 2020, když od té doby došlo k dalším relevantním posunům výkladu zákona a zpřísnění judikatury v oblasti spotřebitelských úvěrů.

20. Výrokem I. proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

21. Výrokem II. bylo ohledně náhrady nákladů řízení rozhodováno podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a ve věci úspěšné žalované žádné prokazatelně důvodné náklady řízení nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov.