OSBK 6 C 93/2026-76

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Šparlinkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ pro 42 638,85 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení ve výši 11,5 % ročně, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky částka spolu se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru. Žalobkyně v žalobě uvedla, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi společností Anonymizováno jméno FO, Anonymizováno, jako původním věřitelem a postupitelem a společností Jméno žalobkyně., se sídlem Adresa advokátky, IČ IČO, jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel je maltskou obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši částka. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne datum. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky www.ferratum.cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle Smlouvy o úvěru v části obchodních podmínek čl. III. pro spotřebitelský úvěr. Po dokončení registrace na webových stránkách www.ferratum.cz zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal částka a splatností dne datum. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10% musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí částka. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. účtu. Žalovaný byl prokazatelně upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne datum. Celková výše nároků žalobce po zohlednění případných dílčích plateb ze strany činí celkem hodnota, částka nejpozději splatných dne datum. Žalobkyně dokládá pouze poslední splatnou fakturu, z důvodu jejich velkého počtu, které byly žalovanému zaslány. Tyto faktury je žalobkyně případně schopna dodat. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Namítal zejména, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně řádně neposoudil jeho úvěruschopnost. Dále namítal rozpor smlouvy s dobrými mravy a uvedl, že ani případný nárok z bezdůvodného obohacení není po právu, neboť mu bylo v rozhodném období ze strany původního věřitele poskytnuto celkem částka, zatímco on uhradil celkem částka.

3. Z jednání dne datum se žalobkyně omluvila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, vycházeje přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav:

5. Soud provedl dokazování listinami založenými ve spise, a to zejména úvěrovou smlouvou, standardními podmínkami úvěrové smlouvy, standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, listinami vztahujícími se k identifikaci žalovaného, doklady o platbách, listinou označenou jako loan application info, smlouvou o opakovaném postoupení pohledávek včetně dodatku, oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou a výpisem transakcí z účtu žalovaného.

6. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako poskytovatelem a žalovaným jako spotřebitelem byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Současně bylo prokázáno, že žalovaný v souvislosti s tímto úvěrovým vztahem přijal od původního věřitele peněžní plnění a naopak na účet původního věřitele hradil jednotlivé částky.

7. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. je povinen v odůvodnění vyložit, které skutečnosti má za prokázané, které nikoli, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jak věc posoudil po právní stránce. V projednávané věci žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní břemeno v několika samostatných rovinách, z nichž každá sama o sobě brání vyhovění žalobě.

8. Především žalobkyně již po skutkové stránce nevymezila dostatečně určitě právní důvod a skladbu uplatněného peněžitého nároku. V žalobě tvrdila, že žalovaný čerpal úvěr v „konečné výši“ částka, aniž vyložila, zda žalovaná částka představuje jistinu, smluvní úrok, poplatky, případně jejich kombinaci. Toto skutkové vylíčení bylo o to významnější, že žalobkyně současně pro případ neúspěchu ze smluvního titulu sama navrhla posouzení věci jako bezdůvodné obohacení, tedy titul odlišný, s odlišnými skutkovými předpoklady. Soud nemůže nahrazovat nedostatek skutkových tvrzení vlastní konstrukcí žalobního základu. Již z tohoto důvodu nebylo možno učinit závěr, že žalobkyni svědčí pohledávka právě v žalované výši.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle ust. § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalovanému, žalobkyně je tedy ve věci aktivně legitimována.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.

11. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Proto soudu nezbývá než uzavřít, že neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neplatností absolutní, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 580 a 588 občanského zákoníku). Jde o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví.

14. Proto se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval posouzením, zda při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dostatečným způsobem prověřena úvěruschopnost žalovaného.

15. Nad rámec uvedeného soud považuje za potřebné uvést, že ani z hlediska hmotného práva žalobkyně důvodnost žaloby neprokázala. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a úvěr smí poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 téhož zákona se tato schopnost posuzuje zejména na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

16. Judikatura vyšších soudů je v tomto směru ustálená. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 zdůraznil, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit schopnost spotřebitele plánovaný úvěr splatit a že soud musí zkoumat, zda a jak bylo takové posouzení provedeno; nestačí formální odkaz na interní postup věřitele. Stejný nález současně akcentuje, že součástí odborné péče je taková obezřetnost, při níž poskytovatel nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem, nýbrž si je sám ověří nebo si je nechá doložit. Nejvyšší soud pak v usnesení sp. zn. 33 ICdo 126/2022 vyslovil, že hodnocení úvěruschopnosti vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek nepostačuje. Současně zdůraznil, že je vyloučeno redukovat posouzení úvěruschopnosti na statisticky zprůměrované modely a obecné ukazatele bez zjištění konkrétních individuálních údajů o spotřebiteli.

17. V projednávané věci žalobkyně k této otázce uvedla pouze obecné tvrzení, že původní věřitel provedl výpočet mezi doložitelnými příjmy a výdaji žalovaného a dále lustraci ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Z provedených důkazů však nevyplynulo, jaké konkrétní údaje o příjmech žalovaného měl původní věřitel k dispozici, jaké konkrétní údaje zjistil o jeho výdajích, dalších závazcích a celkové finanční situaci, z jakých zdrojů tyto údaje čerpal, jak byly ověřeny a jaký konkrétní závěr z nich učinil ve vztahu k tomuto jednotlivému úvěru. Zůstalo tak neprokázáno právě to, co je podle shora citované judikatury rozhodné: tedy nejen že nějaké posouzení proběhlo, ale zejména jaký mělo obsah a zda skutečně vedlo k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet. Obecné tvrzení o „výpočtu“ a „lustraci“ bez konkretizace a bez řádného důkazního podkladu v řízení neobstojí. Žalobkyně se navíc k jednání nedostavila, a skutkový základ žaloby tak dále nerozvedla ani nedoplnila. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její omluvenou absenci u jednání. Soud má za to, že není možné žádat o odročení jednání pouze za určitých podmínek (pokud soud shledá, že žalobkyně dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti „nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno“), jak to v tomto případě učinila žalobkyně, neboť podle § 41a o. s. ř. není možné přihlížet k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky. Takový postup soudu by také představoval porušení zásady rovnosti účastníků.

18. Soud si je současně vědom závěru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, podle něhož pro závěr o neplatnosti smlouvy podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nepostačuje samotné zjištění, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti pochybil; musí být postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Ani tato judikatura však žalobkyni v projednávané věci nepomáhá. Nevede totiž k závěru o důvodnosti žaloby, nýbrž pouze vylučuje automatismus sankce neplatnosti při každém formálním pochybení věřitele. V nyní posuzované věci žalobkyně neunesla již primární procesní břemeno tvrzení a důkazní břemeno k samotnému smluvnímu nároku, jeho výši a jeho skladbě, a neunesla je ani k eventuálnímu titulu bezdůvodného obohacení. Za této situace nemůže být její žalobě vyhověno bez ohledu na to, zda by v abstraktní rovině bylo možno dovodit absolutní neplatnost úvěrové smlouvy právě podle § 87 citovaného zákona.

19. Žalobkyně neuspěla ani s eventuálním skutkovým základem odpovídajícím bezdůvodnému obohacení. Sama totiž netvrdila a neprokázala takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno učinit spolehlivý závěr, že na straně žalovaného po vzájemném finančním vypořádání zůstal majetkový prospěch odpovídající žalované částce. Naopak z výpisu transakcí z účtu žalovaného, provedeného v řízení jako důkaz, vyplynulo, že v době od datum do datum bylo žalovanému ze strany původního věřitele poskytnuto celkem částka, zatímco žalovaný na účet původního věřitele uhradil celkem částka. Takové skutkové zjištění vylučuje závěr, že by na straně žalovaného zůstal majetkový prospěch, jenž by byl žalobou uplatněn.

20. Za tohoto stavu se již soud nemusel samostatně zabývat další obranou žalovaného založenou na tvrzeném rozporu smluvních ujednání s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku. I kdyby totiž tato námitka ponechána stranou, žaloba nemohla obstát pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně samotného vzniku, důvodu a výše uplatněné pohledávky, jakož i pro neprokázání předpokladů eventuálně tvrzeného bezdůvodného obohacení.

21. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou, neboť z neplatné smlouvy nemohou účastníkům vyplývat žádná práva ani povinnosti a žalobkyně neprokázala ani nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky částka za sepsání právního rozboru věci ze dne datum dle § 11 odst. 1 písm. h) a. t. a z částky částka za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne datum včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a, v souvislosti s cestou k jednání soudu realizovanou dne datum náhrada za 60 ujetých km v částce částka (částka za litr paliva dle vyhlášky č. 78/2026 Sb., při průměrné spotřebě 7,1 l/100 km a částka/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 78/2026 Sb., podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce částka podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka. Soud nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za blanketní odpor požadovaný za půl úkonu právní služby, nahlédnutí do soudního spisu dne datum a náhradu cestovného za cestu k nahlížení do soudního spisu dne datum, neboť se nejedná o úkony právní služby, které by bylo možno podřadit pod úkony ve smyslu § 11 odst. 1, 2 a 3 a.t.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.