OSBN 5 C 117/2026-36

Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Šturcovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 19 162,59 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku částka k rukám právního zástupce žalované Jméno advokáta, advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne datum se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky částka s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše částka s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím, přičemž první splátka byla splatná dne datum a konec kreditového rámce měl nastat dne datum. Nedílnou součástí smlouvy je Formulář pro standardní informace, informace pro spotřebitele a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem na adrese žalobkyně www.Anonymizováno.cz, žalovaná zvolila bezhotovostní formu poskytnutí úvěru, po odsouhlasení smlouvy o spotřebitelském úvěru, zaslala žádost o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet, jí byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, který žalovaná akceptovala a úvěr jí byl vyplacen dne datum ve výši částka a částka na bankovní účet. Žalovaná úvěr neuhradila řádně a včas. Žalobkyně proto smlouvu vypověděla a vyzvala žalovanou k úhradě. Dále žalobkyně požaduje také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a to od datum do datum, tedy částka.

2. Žalobkyně dále uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy, a to její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly zkontrolovány, a to včetně informací získaných prostřednictvím databází příslušných rejstříků (NRKI, BRKI, z centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, výpis z registru hledaných osob, z registru politicky aktivních osob, registru neplatných dokladů, interního registru historie klienta). Teprve následně, po vyhodnocení získaných informací, byla s žalovanou uzavřena smlouva.

3. Žalovaná se ve věci vyjádřila podáním ze dne datum. Uvedla, že nepopírá uzavření úvěrové smlouvy s žalobkyní. Tuto úvěrovou smlouvu však považuje za neplatnou, jelikož žalobkyně v rozporu s právními předpisy nezkoumala její úvěruschopnost. Dále uvedla, že žalobkyně dle jejího názoru nemá nárok ani na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož čerpala celkově částku částka, na kterou již žalobkyni uhradila částka. Případné bezdůvodné obohacení tak již zcela vydala.

4. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěry stran skutkového stavu věci. Žalovaná s žalobkyní podepsala distančním způsobem dne datum listinu s názvem smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše částka. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni jistinu úvěru, poplatky a úroky v pravidelných splátkách (ze smlouvy o revolvingovém úvěru, údajů o poskytovateli úvěru, informací pro spotřebitele a všeobecných obchodních podmínek, předpisu denních splátek). Úvěr byl čerpán na účet žalované dne datum ve výši částka a částka, přičemž žalobkyně prověřila totožnost žalované, žalovaná na úvěr uhradila celkem částka (z potvrzení o vyplacení úvěru, výpis z BankID a autorizace ověření totožnosti). Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, a proto žalobkyně vypověděla smlouvu o úvěru emailem ze dne datum (z výpovědi smlouvy). Před podáním žaloby žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky řádnou předžalobní upomínkou (z předžalobní upomínky a podacího lístku).

5. Za účelem zjištění, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované při uzavření smlouvy, soud provedl důkaz výpisem o posouzení úvěruschopnosti, identifikované příjmy a filozofie posuzování, ze kterého se podává, že příjem žalované činil částka. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně soud zjistil, že žalovaná uvedla, že žije v domácnosti se 3 osobami, průměrný čistý měsíční tvrzený příjem žalované činí částka, tvrzené výdaje činí částka, žalobkyní spočítané minimální výdaje činí 23 177,5, dle propočtu rezerva pro výdaje činí částka. Posouzení úvěruschopnosti bylo vyhodnoceno jako úspěšné. Doklady, na základě, kterých měl být ověřen příjem, či jiné důkazy nebyly soudu doloženy.

6. Při právním posouzení věci soud vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.). Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ platí, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ pak platí, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí spisová značka, [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí Anonymizováno uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. Anonymizováno; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. spisová značka, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ absolutně neplatná, neboť způsob, jakým žalobkyně popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož výpisy z dostupných registrů jsou pouze částí podkladů, které je nezbytné zkoumat. Pokud žalobkyně uvedla, že schopnost žalované splácet úvěr prověřila nahlédnutím do databáze a z informací od žalované, není z žaloby ani předložených listin zřejmé, o které podklady se jedná. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá úplná absence ověření výdajů žalované ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

12. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou z důvodu neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, zabýval se dále soud posouzením věci podle § 2991 o. z., zda u žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované celkem částku částka, na které žalovaná uhradila částka, čímž vydala celé bezdůvodné obohacení ještě před podáním žaloby. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že jejich náhrada náleží žalované, která byla ve věci plně úspěšná. Žalované tak náleží náhrada nákladů řízení ve výši částka. Tato částka sestává z odměny za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení, odpor, účast na jednání) po částka, celkem částka, podle § 7 bod 5 advokátního tarifu a náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby po částka podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Náklady řízení dále tvoří také náhrada za promeškaný čas na cestě k ústnímu jednání a zpět dle § 14 odst. 1 a odst. 3 advokátního tarifu za 4 započaté půlhodiny (podle jízdního řádu na jízdních dokladech) po částka, celkem tedy částka. Žalobkyni dále náleží náhrada cestovních výdajů za cestu ze sídla advokátní kanceláře k ústnímu jednání a zpět podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., a to celkem částka podle ceny jízdních dokladů. Podle § 137 odst. 3 o. s. ř. k odměně, náhradě hotových výdajů, cestovním výdajům a náhradě za promeškaný čas náleží náhrada ve výši 21 % za DPH, tj. částka částka, jelikož právní zástupce žalobkyně je jejím plátcem. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.

Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).