OSBU 14 C 37/2024-34

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 13 550 Kč s Anonymizováno

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 13 550 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 640,77 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 550 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 13 550 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 640,77 Kč a zákonným úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 550 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, a to z titulu bezdůvodného obohacení, když právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO: IČO, se sídlem adresa, poskytla na základě písemné dohody nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum v hotovosti žalovanému částku ve výši 14 000 Kč a žalovaný jí vrátil pouze částku 450 Kč, a pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni úplatně převedena dne datum.

2. U jednání, které se konalo u Okresního soudu v Bruntále dne datum soud věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že žalobkyni bylo poskytnuto při jednání poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně byla vyzvána, aby doplnila tvrzení významné pro rozhodnutí ve věci, a to konkrétně tvrzení, kdy (kterého dne) se dostalo oznámení o postoupení pohledávky do dispoziční sféry žalovaného, a toto tvrzení soudu doložila (např. předložením doručenky). Současně byla žalovaná poučena o následcích nedoplnění tvrzení či nedoložení důkazů. K tomu žalobkyně uvedla, že má za to, že je řádně aktivně legitimovaná k podání žaloby. Postoupení pohledávky bylo učiněno ke dni datum, přičemž oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému zasláno dne datum, a proto má žalobkyně za to, že se oznámení dostalo do dispoziční sféry žalovaného 3. dnem po zaslání. Nad rámec toho žalovaná uvedla, že i kdyby se oznámení nedostalo do dispoziční sféry žalovaného 3. dnem po odeslání oznámení, tak se žalovaný nejpozději z žaloby dozvěděl o postoupení pohledávky. Jako důkaz navrhla výpis sledování zásilek z internetových stránek právnická osoba ohledně doručování oznámení, které bylo zasláno žalovanému dne datum.

3. Nejprve se soud musel zaobírat aktivní legitimací žalobkyně pro podání žaloby.

4. Soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně dne datum uzavřela s žalobkyní písemnou dohodu nazvanou „Smlouva o postoupení pohledávek“, jejíž součástí byl také seznam postoupených pohledávek, kdy na základě těchto listin právní předchůdkyně žalobkyně úplatně převedla ke dni datum na žalobkyni svou pohledávku za žalovaným (důkaz: smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Dne datum žalobkyně podala poště k přepravě zásilku od právní předchůdkyně žalobkyně, a to konkrétně oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, k doručení žalované, soud však nemá za prokázané, zda a případně kdy se toto oznámení o postoupení pohledávky dostalo do dispoziční sféry žalovaného (důkaz: oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a podací lístek ze dne datum, výpis ze sledování zásilky č. Anonymizováno). Současně nebylo soudem zjištěno, že by sama žalobkyně nejen oznámila, ale i doložila, žalovanému, že na ni právní předchůdkyně žalobkyně převedla pohledávku za žalovaným.

5. Zjištěný skutkový stav je tedy následující: Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní písemnou dohodu, na základě které byla na žalobkyni úplatně převedena pohledávka za žalovaným. O tomto měl být žalovaný vyrozuměn oznámením od právní předchůdkyně žalobkyně, když bylo oznámení o postoupení podáno poště k zaslání žalovanému, avšak nebylo prokázáno, zda a případně kdy se toto oznámení dostalo do dispoziční sféry žalovaného, a ani nebylo zjištěno, že by sama žalobkyně nejen oznámila, ale i doložila, žalovanému, že na ni právní předchůdkyně žalobkyně převedla pohledávku za žalovaným.

6. Dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Dle § 1882 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

8. Dle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

9. Dle § 45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „obč. zák.“), projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde.

10. Již z výše uvedeného zjištěného skutkového stavu lze učinit právní závěr, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky v souladu s § 1879 a násl. o. z.

11. Toto postoupení pohledávky bylo nutné oznámit žalovanému, aby byla žalobkyně aktivně legitimovaná k podání žaloby. Stejný názor zastává i Nejvyšší soud, k tomu viz jeho usnesení č. j. 20 Cdo 1911/2022-519 ze dne 14. 9. 2022, které říká, že: Notifikační povinnost postupitele vychází především z významu citovaného ustanovení, a tím je ochrana dlužníka, jehož souhlas k postoupení pohledávky není vyžadován. Ve vztahu k ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. bylo dovozováno, že dlužník do oznámení postoupení pohledávky není povinen plnit postupníkovi (může se zprostit závazku plněním postupiteli), a postupník není oprávněn postoupenou pohledávku po dlužníku v této době požadovat, ani vymáhat soudní cestou (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012, nebo Handlar, J. in Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, výklad k ustanovení § 526). Znění ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. nedoznalo zásadnějších změn přijetím nového právního předpisu (konkrétně shora citované ustanovení § 1882 o. z.), zejména jeho význam zůstal nedotčen, dovolací soud proto neshledal důvod, proč by výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu neměla být aplikovatelná i nadále za účinnosti stávající právní úpravy.

12. Pokud v daném případě byla podána poště k přepravě zásilka (oznámení o postoupení pohledávky) pocházející od právní předchůdkyně žalobkyně, a není zřejmé (z výpisu sledování zásilek), že se zásilka dostala do dispoziční sféry žalovaného, neustála žalobkyně břemeno důkazní ohledně své aktivní legitimace k podání žaloby, kdy soud musí vycházet z toho, že se zásilka nedostala do dispoziční sféry žalovaného, a proto žalobkyně jako postupník nemohla vymáhat pohledávku za žalovaným soudní cestou, tj. neměla aktivní legitimaci k podání žaloby. Ostatně nebylo ani zjištěno, že by žalobkyně sama prokázala žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky v souladu s § 1882 o. z. Již z tohoto důvodu soud musel žalobu zamítnout, bez ohledu na to, aby posuzoval žalobou uplatněné nároky. Posouzení, zda žalobou uplatněný nárok je důvodný či nikoliv soud pro nadbytečnost již neprováděl.

13. Pro úplnost soud dodává, že samotný podací lístek je jen dokladem toho, že zásilka byla předána poště k přepravě, ale nelze jím prokázat, že byla adresátovi doručena. Stejný právní závěr vyplývá třeba i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 924/2001 ze dne 24. 7. 2002.

14. K podpoření výše zmíněných závěrů lze odkázat na Nejvyšší soud, který např. v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 3144/2018 ze dne 13. 2. 2019 mimo jiné zopakoval svou konstantní judikaturu, kdy sdělil, že: účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). Adresátu lze zpravidla doručit jakýmkoliv způsobem, kterým se hmotněprávní úkon dostane do sféry jeho dispozice, např. prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna zásilku doručit, nebo osobním předáním druhé straně apod. (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 8. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, uveřejněného pod č. 104/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 153/2008 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 464/2015, na něž v dovolání odkázal dovolatel). V případě, že jednostranný hmotněprávní úkon je doručován prostřednictvím držitele poštovní licence, má pak adresát objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem, zdržuje-li se v místě, kde je mu doručováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012)“ a „že ustanovení § 45 odst. 1 obč. zák. nesměřuje k reálnému doručení, jak se snad (mylně) domnívala žalovaná, nýbrž jeho účelem je – se zřetelem k teorii dojití, z níž vychází – rozdělení rizika mezi zúčastněné subjekty tak, že každý z nich odpovídá pouze za vlastní dispoziční sféru. S tím pak koresponduje též rozložení příslušných procesních břemen mezi účastníky řízení v tom smyslu, že jednající je povinen tvrdit a prokázat okolnosti svědčící o odeslání a přepravě hmotněprávního úkonu do sféry dispozice adresáta (tomuto požadavku dovolatel vyhověl již tím, že prokázal, že žalované doručoval Rozhodnutí formou doporučené zásilky s dodejkou na adresu předmětného bytu, a že dne 16. listopadu 2012 bylo vhozeno do její poštovní schránky oznámení o uložení zásilky na poště s výzvou k jejímu vyzvednutí). Adresát je pak povinen tvrdit a prokázat okolnosti, jež by byly způsobilé založit pro něj překážku, která až do jejího odpadnutí objektivně (tj. nezávisle na jeho vůli) vylučovala možnost, aby se seznámil s obsahem jemu adresovaného projevu vůle (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, a dále např. již zmíněný nález Ústavního soudu z 1. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13)“.

15. I když se citovaná část rozhodnutí Nejvyššího soudu zaobírala § 45 odst. 1 obč. zák., který byl nahrazen § 570 odst. 1 o. z., jsou výše uvedené závěry stále platné, neboť dřívější znění se nahradilo novým obdobného znění, ale stejného významu.

16. Nad rámec výše uvedeného lze poukázat i na to, že nejde v daném případě argumentovat ani § 573 o. z., který zakotvuje domněnku dojití zásilky, neboť vyvratitelná domněnka dojití zásilky třetího dne po odeslání platí jen v situaci, kdy zásilka adresátovi prokazatelně došla. Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána. Stejný názor na danou problematiku zastává i Ústavní soud, viz např. II. ÚS 2403/19 ze dne 6. 8. 2019.

17. Pokud žalobkyně uvádí, že žalovaný se o postoupení pohledávky dozvěděl či mohl dozvědět nejpozději po podání žaloby, uvádí k tomu soud, že toto je bez významu. Aktivní legitimace k podání žaloby musí žalobkyni svědčit už v okamžiku podání žaloby a pokud nesvědčí, nelze to v průběhu soudního řízení zhojit. K tomu soud odkazuje na výše citované usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1911/2022-519 ze dne 14. 9. 2022. Pokud totiž postupník není oprávněn postoupenou pohledávku po dlužníku požadovat a ani vymáhat soudní cestou, znamená to nemůže úspěšně podat žalobu. Ostatně žalovanému se v průběhu soudního řízení doručuje opis žaloby, ke kterému se má vyjádřit, a nikoliv celý obsah spisu, ve kterém je i smlouva o postoupení pohledávek, tj. z pouhého zaslání žaloby žalovanému nelze také dovodit, že by žalovanému bylo prokázané postoupení pohledávky v souladu s § 1882 o. z.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy zohledňoval úspěch ve věci. Vzhledem k zamítnutí podané žaloby je procesně úspěšný žalovaný a tomu by proto náležela náhrada nákladů řízení, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.