OSBV 4 C 270/2025-43

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 56.142 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba zčásti co do nároku žalobce na zaplacení částky 36.785 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.345,93 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 4.317,49 Kč, úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 26.258,34 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 26.258,34 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 19.357 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 56.142 Kč (dlužná jistina úvěru ve výši 26.258,34 Kč, dlužná částka poplatku ve výši 14.883,66 Kč a dlužná smluvní pokuta ve výši 15.000 Kč) s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.345,93 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 4.317,49 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 26.258,34 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a smluvním úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 26.258,34 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení.

2. Žalobu odůvodnil tak, že jeho právní předchůdce, společnost právnická osoba, IČO: IČO (dále jen „předchůdce žalobce“) dne datum uzavřel se žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota (dále jen „Úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč. Žalovaný nehradil ve smlouvě ujednané splátky úvěru řádně a včas, na splátkách úvěru dosud uhradil pouze 10.643 Kč.

3. Žalobce uvedl, že jeho předchůdce před poskytnutím úvěru s odbornou péčí zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“. Žalobce poukázal na čestné prohlášení žalovaného o pravdivosti jím sdělených údajů. Žalobce dále uvedl, že jeho předchůdce ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení.

4. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu soudu nevyjádřil. K jednání konanému dne datum se nedostavil, ačkoli předvolání mu bylo řádně doručeno, neomluvil se a nepožádal o odročení. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

5. Z listiny označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota“ soud zjistil, že předchůdce žalobce a žalovaný tuto smlouvu dne datum v písemné podobě uzavřeli. Předmětem smlouvy byl mj. závazek předchůdce žalobce poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč.

6. Z potvrzení o provedení transakce a z tabulky umoření soud zjistil, že předchůdce žalobce dne datum odeslal na účet č. č. účtu částku 30.000 Kč a že žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil částku celkem 10.643 Kč.

7. Ze sdělení Anonymizováno vyplynulo, že majitelem a jediným disponentem účtu byl v době poskytnutí úvěru žalovaný.

8. Z dokumentu „Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ ze dne datum soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl měsíčními příjmy ze zaměstnání ve výši částka, dalšími čisté příjmy domácnosti ve výši částka a měsíčním výdaje ve výši částka. Z dokumentu není patrné, zda a případně jak byly prověřovány příjmy a výdaje žalovaného, existence jiných závazků a platební morálka žalovaného.

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávek ze dne datum soud zjistil, že předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci a že informoval žalovaného o tom, že pohledávka byla postoupena.

10. Jelikož žalovaný uzavíral Úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření Úvěrové smlouvy.

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Z. s. ú. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl., § 122). Z jednotlivých ustanovení z. s. ú. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i bod 26. preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 z. s. ú.

15. Věřitel přitom nedostojí svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C 449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

16. Na podkladě právě uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nedostál svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú. Předchůdce žalobce se sice formálně vzato úvěruschopností žalovaného zabýval, nelze však říct, že by ji posoudil důkladně a na základě spolehlivých informací. Žalobce ani přes výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení neprokázal, že by předchůdce jakkoli prověřil tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak neprokázal, že jeho předchůdce prověřil, zda měl žalovaný v době uzavírání Úvěrové smlouvy nějaké závazky, případně jak tyto závazky plnil. To navíc za situace, kdy údaj o výdajích žalovaného (částka měsíčně) byl zjevně fiktivní, neboť taková výše výdajů zjevně neodpovídala ekonomické realitě roku 2023.

17. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a tento poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěrová smlouva je z toho důvodu podle § 87 z. s. ú. absolutně neplatná.

18. Závěr o neplatnosti Úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá mj. o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci právnická osoba. proti Anonymizováno (C-679/18). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z konstantní judikatury vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.

19. Soud se tak dále žalobou zabýval pouze z toho pohledu, zda je žalovaný povinen žalobci, který na základě postoupení nabyl pohledávku za žalovaným, vydat bezdůvodné obohacení, a to podle § 87 z. s. ú.

20. Z důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě neplatné Úvěrové smlouvy částku 30.000 Kč, žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil částku 10.643 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 19.357 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.).

21. Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době do tří dnů od právní moci rozsudku, vyplývající z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný námitky tohoto charakteru nevznesl, určil soud lhůtu k plnění právě na tři dny od právní moci rozsudku.

22. Ve zbytku žalované částky a příslušenství soud žalobu zamítl, neboť z absolutně neplatné Úvěrové smlouvy nemohou žalobci plynout žádné nároky na zaplacení poplatků, smluvních úroků a smluvních pokut. Soud žalobu zamítl i co do požadovaných zákonných úroků z prodlení, jelikož žalovaný se dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostal, jak plyne z § 87 z. s. ú. a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce nebyl úspěšný ani v rozsahu 50 % žalované částky, nárok na náhradu nákladů řízení tak nemá. Jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní a žádné náklady mu nevznikly, nárok na náhradu nákladů řízení nemá ani on.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Břeclavi.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí u soudu.