OSCH 11 C 65/2018-501

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ zastoupené advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ ulice a číslo, obec ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 1 850 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 850 000 Kč spolu se zákonným úrokem z této částky od 7. 3. 2018 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 106 486 Kč k rukám zástupce žalované příjmení jméno příjmení do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se po žalované domáhal, aby mu zaplatila částku uvedenou ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že dne datum žalovaná spolu se svým manželem prodala kupní smlouvou třetí osobě nemovitosti v katastrální uzemí za kupní cenu ve výši 3 700 000 Kč, přičemž dohodou ze dne datum se žalovaná zavázala v případě prodeje dotčených nemovitostí vyplatit žalobci odpovídající část kupní ceny, což však neučinila. Dle názoru žalobce mu přitom náleží polovina obdržené kupní ceny.

2. Žalovaná ve svém vyjádření potvrdila uzavření dohody mezi účastníky týkající se užívání části nemovitostí, nákladů na jejich údržbu a nároku na podíl z jejich prodeje. Žalobce však dle žalované nehradil náklady na provoz dotčených nemovitosti, ani nevrátil žalované půjčku sjednanou v dohodě. Žalovaná tak namítla rozpor žalobou uplatněného nároku s dobrými mravy a dále promlčení uplatněné pohledávky.

3. Žalovaná k námitce promlčení uvedla, že k porušení povinnosti z dohody uzavřené mezi účastníky v r. 2005 mohlo dojít teprve uzavřením kupní smlouvy v r. 2017, neboť žalovaná v rozporu s dobrými mravy převedla na svého manžela část nemovitostí darem, aby se zbavila své povinnosti vyplývající z dohody uzavřené mezi účastníky v r. 2005.

4. Při skončení prvého jednání ve věci dne 27. 8. 2019 byla straně žalující po poučení o koncentraci řízení poskytnuta na její žádost dodatečná lhůta k doplnění rozhodných skutečností a důkazních návrhů do 11. 9. 2019, nicméně žalobce této lhůty k žádnému doplnění nevyužil. Ode dne následujícího tedy strana žalující pozbyla možnost vnášet do řízení nové rozhodné skutečnosti a nové důkazní návrhy, přičemž uvedený následek nastává přímo ze zákona, aniž by jej kterýkoliv soud mohl svým postupem ovlivnit. Skutkový stav, který do té doby nebyl vnesen do řízení, se stává irelevantním, jakkoliv by byl jinak snad objektivně dán.

5. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající základním skutkovým tvrzením, nicméně v rozsahu dále uvedeném šlo v podstatě o skutečnosti nesporné, Bylo tedy zjištěno, že mezi žalobcem a žalovanou byla v srpnu 2005 uzavřena dohoda o užívání prvního podlaží a rekonstrukci prvního podlaží v domě adresa v obci obec, katastrální uzemí, ve které se strany dohodly na užívání domu adresa, dále na jeho obecné neprodejnosti, přičemž pro případ prodeje sjednaly pravidla rozdělení obdržené kupní ceny mezi strany, dále na nákladech provozu domu a podílu na investicích do domu, dále na užívání blíže nespecifikované„ zahrady“ a„ zbylých pozemků“, převzetí plnění dluhu žalobce a dalších vzájemných závazcích. Z kupní smlouvy ze srpna 2017 pak vyplývá, že žalovaná spolu se svým manželem jako prodávající převedli na paní jméno příjmení jako kupující vlastnické právo k nemovitostem v obci obec, katastrální uzemí, za kupní cenu 3 700 000 Kč, kdy rodinný dům adresa a garáž na pozemku parc. č. st. číslo převedl na kupující manžel žalované jako výlučný vlastník a ostatní pozemky v kupní smlouvě uvedené pak převedli oba manželé společně s tím, že tyto náležely do jejich společného jmění. Z darovací smlouvy ze dne 15. 12. 2010 pak plyne, že shora uvedený dům adresa darovala žalovaná jako výlučná vlastnice svému manželovi, a to s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 21. 12. 2010. Dále lze mít z dopisu ze dne 15. 8. 2017 za prokázané, že manžel žalované deklaroval ve vztahu k zástupci žalobce vůli dodržet závazky žalované z dohody z r. 2005, ovšem za podmínky vyrovnání dluhů žalobce. Skutečnosti zjištěné z dalších provedených důkazů soud nepovažoval z hlediska právních závěrů tohoto rozsudku za relevantní, tudíž se jimi dále nezabýval.

6. Na základě shora uvedeného soud nemohl dospět k závěru o důvodnosti podané žaloby, neboť odpovídá sice skutečnosti, že žalovaná se dohodou o užívání prvního podlaží a jeho rekonstrukce v domě adresa anonymizováno část obce, územní celek, k.ú. část obce z r. 2005 zavázala nepřevést dům adresa bez souhlasu žalobce a dále byla stanovena pravidla vypořádání obdržené kupní ceny mezi stranami pro případ odsouhlaseného prodeje, nicméně současně je třeba mít na zřeteli, že se jedná pouze o závazek s obligačními účinky mezi jeho stranami, přičemž žalovaná již v r. 2010 svou darovací smlouvou ze dne 15. 12. 2010 převedla předmětný objekt adresa na svého manžela, čímž se připravila o možnost plnit své závazky z dohody upravující užívání adresa z r. 2005. Zásadně přitom platí, že obligačněprávní závazky nemohou limitovat či dokonce negovat věcněprávní účinky smluv uzavíraných vlastníkem nemovitosti, tedy omezovat realizaci práva vlastníka podle svého užívání disponovat se svým vlastnickým právem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 379/2010). Upřednostňuje se ochrana třetí osoby před ochranou druhé smluvní strany, pokud se jejich zájmy dostanou do konfliktu (tj. konfliktu obligace s věcným právem). Vychází se jednoduše z toho, že účelem smlouvy je ochrana zájmů jejích smluvních stran, přičemž porušení ve smlouvě vyjádřených a regulovaných zájmů jedné smluvní strany se v zásadě má projevit výhradně v poměrech stran závazkového vztahu (právního pouta), nikdy nemůže svými účinky zasáhnout do postavení třetí osoby stojící mimo smluvní vztah, vyjma případů upravených zákonem. Chráněny jsou přitom i zájmy druhé smluvní strany, tj. žalobce, neboť pokud se žalovaná porušením převzatého smluvního závazku nepřevést předmětnou nemovitost zbavila možnosti splnit tam sjednané závazky, náleží žalobci právo na náhradu škody, která mu tím vznikla. Ve formě náhrady škody tak žalobce může dosáhnout majetkového ekvivalentu toho, čeho se nyní domáhá svým požadavkem na vypořádání závazků žalované z dohody o užívání z r. 2005. Otázka, kdy se může žalobce takového majetkového ekvivalentu domáhat, nemůže být dle názoru soudu věcí vlastní úvahy žalobce, nýbrž se musí odvíjet od objektivních skutečností. Žalobce se tak měl a mohl domáhat po žalované náhrady škody, která mu porušením jejich vzájemné dohody o užívání prvního podlaží a jeho rekonstrukce v domě adresa anonymizováno část obce, územní celek, k.ú. část obce z r. 2005, v důsledku následného darování nemovitosti adresa vznikla. Žalobce se přitom podle vlastního vyjádření (k výzvě soudu) dozvěděl o převodu vlastnictví předmětné nemovitosti již v r. 2011, tedy již v té době se dozvěděl o škodě, i o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Pokud tedy žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení uplatněného nároku, nemohl soud žalobci právo přiznat, jak plyne z ustanovení § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a žalobě vyhovět. Tolik k základní úvaze o promlčení uplatněného právo, na jejímž základě soud žalobu zamítl. K tomu lze dále dodat, že pokud žalobce považoval ochranu svých zájmů při užívání dotčených nemovitostí za natolik zásadní, aby dle jeho vůle působila nejenom vůči samotné žalované, ale také vůči všem třetím osobám do neurčité budoucnosti, jak je nyní v podstatě argumentováno, pak zásadní jejich část mohl konstituovat formou věcného práva. Jakékoliv jiné (širší) chápání účinků dohody účastníků z r. 2005 totiž neguje zásadní rozdíly mezi věcnými a (pouhými) obligačními účinky smluv. Nelze se přitom odvolávat na jakési privilegované zacházení s laickými adresáty práva, neboť normy občanského zákoníku neplatí pouze pro odborníky, nýbrž v prvé řadě a především pro laiky, jak uvedeno dále.

7. Ke shora uvedenému ovšem dlužno přičinit ještě další dvě úvahy. Za prvé v průběhu řízení bylo stranou žalující prezentováno, že smlouvu uzavírali laici, její obsah tudíž tomuto faktu odpovídá (tj. s přihlédnutím k tomu je třeba jej interpretovat), dále že předmět smlouvy ve skutečnosti tvořily veškeré nemovitosti, které byly posléze učiněny i předmětem kupní smlouvy z r. 2017. Není nejmenšího sporu o tom, že se soud musí pokusit o výklad jakéhokoliv právního jednání v souladu s postupy formulovanými zákonem (v řešených souvislostech př. ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), judikaturou i doktrínou (př. Melzer, F.: Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2011). V praxi však zůstávají jakékoliv snahy o vyhovění tomuto ideálu pravidelně beznadějné. V realitě probíhajícího sporu o plnění ze smlouvy uzavřené mezi spornými stranami, pochopitelně každá ze stran vnáší do sporu pouze takové skutečnosti, které svědčí jejímu procesnímu postavení, aniž by soud měl možnost jakkoliv verifikovat, které z nich jsou pravdivé a které smyšlené, neboť procesu uzavření smlouvy se nikdo další nad rámec osob zainteresovaných na výsledku řízení pravidelně neúčastnil (s případy negociací dokumentovaných zápisy či záznamy anebo realizovaných za účasti nezainteresovaných osob se praxe setkává naprosto sporadicky, následné či souvislé jednání stran lze často interpretovat mnohoznačně). Právě zmíněnou variantu lze přitom označit ještě za variantu procesně příznivější, neboť zcela pravidelně nelze zjistit obsah vůle stran již proto, že text smlouvy byl zkopírován z jiného zdroje a nikdo jej až do okamžiku zahájení sporu v celém jeho obsahu nikdy ani nečetl. Tolik tedy k realitě institutu interpretace smluv. Současně přitom dle judikatury vrcholných soudů platí, že prostřednictvím interpretace lze nepochybně zachycenou vůli stran toliko zjišťovat, nikoliv však měnit či dokonce doplňovat něco, co vůbec projeveno nebylo. Nelze ztrácet ze zřetele, že strany se rozhodly uzavřít svou dohodu o užívání prvního podlaží a jeho rekonstrukce v domě adresa anonymizováno část obce, územní celek, k.ú. část obce z r. 2005, v písemné formě, přičemž vůli, která takto písemně v některých aspektech týkajících se režimu předmětných nemovitostí projevena vůbec nebyla, byť i jen z nějaké výrazové neobratnosti, nelze nyní ex post kamsi„ mezi řádky“ násilně vkládat. Nelze tedy kupříkladu hovořit o tom, že by tato dohoda upravovala jakýkoliv režim (př. užívací) jakékoliv nemovitosti, kterou nelze z textu dohody jednoznačně identifikovat, a to i když strany třeba skutečně měly snad vůli jej upravit. Současně totiž chtěly jednoznačně tuto vůli projevit písemnou formou, přičemž ty složky vůle, které se do uvedené dohody nepodařilo určitým a srozumitelným způsobem písemně implementovat, prostě vyžadovanou písemnou formou projeveny nebyly a do režimu závaznosti dohody nevstoupily. Ať již tedy strany uvažovaly o čemkoliv, pokud to nelze z písemného textu dohody dešifrovat, pak to prostě v předložené dohodě upraveno nebylo. Pokud se pak stranám nepodařilo v písemné podobě formulovat veškeré aspekty jejich vůle, které takto formulovány být dle společné vůle měly, pak by vůbec vznikaly pochybnosti o závaznosti dohody jako celku. Každopádně písemná dohoda o užívání prvního podlaží a jeho rekonstrukce v domě adresa anonymizováno část obce, územní celek, k.ú. část obce z r. 2005, podle vyjádřené vůle řeší několik dílčích okruhů. Za prvé zákaz prodeje rodinného domu adresa a způsob vypořádání kupní ceny mezi účastníky pro případ odsouhlaseného prodeje rodinného domu adresa (čl. 1 a dále 4 až 6 dohody). Uvedená ustanovení se přitom jednoznačným, tj. výklad nepřipouštějícím, způsobem dotýkají výhradně domu adresa. Pokud se snad dle vůle stran měl režim prodeje dotýkat i nějakých jiných (souvisejících) nemovitostí, pak lze jednoznačně konstatovat, že takovou vůli strany v písemně formě neprojevily, neboť jej výslovně vztáhly pouze k rodinnému domu adresa, když jinak v dohodě mezi domem adresa a nějakými přilehlými pozemky zřetelně rozlišují. Dohoda z r. 2005 dále řeší režim užívání domu adresa (čl. 3 čl. 7, čl. 15) a otázky finančního vypořádání investic či vzájemných závazků (čl. 8, čl. 9, čl. 16, čl. 17, čl. 18 a násl.), teprve v čl. 10 až 12 se řeší (toliko) užívací právo k jakýmsi souvisejícím nemovitostem (sporno, zda identifikovatelným), aby bylo následně upraveno užívací právo manžela žalované (čl. 13 i 14), který však dohodu vůbec neuzavřel. I kdyby tedy soud připustil, že strany možná zamýšlely upravit svou písemnou dohodou také otázky prodeje souvisejících pozemků (tj. nad rámec rodinného domu adresa), skutečností zůstává, že žádnou takovou vůli ve své písemné dohodě vůbec neprojevily a takto zcela absentující projev vůle nelze překlenout nějakým„ výkladem“, neboť o výklad tu vůbec nejde (pouze se ex post nepřípustně doplňují pasáže, které v dohodě chybí). Naopak, právní režim rodinného domu adresa na straně jedné a dále jakési„ zahrady“,„ rybníku“ či dokonce„ zbylých pozemků“ ve své písemné dohodě zřetelně oddělily. Ostatně strany ani nemohly uvažovat o úpravě režimu prodeje souvisejících nemovitostí (obdobně jako tak činí ohledně rodinného domu adresa v čl. 1 až 6 dohody), neboť žalovaná v době uzavírání předmětné dohody (v r. 2005) žádnou ze souvisejících nemovitostí vůbec nevlastnila, jak vyplynulo z doplněného dokazování o nabývací tituly jednotlivých nemovitostí, jehož potřeba vyplynula z obsahu spisu. Z toho se ovšem podává, že jakkoliv bylo jistě možno mezi stranami upravit režim prodeje adresa, pokud by k němu se souhlasem stran došlo, stejně jako režim některých vzájemných závazků (rozdělení nákladů, splácení půjček), pak současně nelze přehlédnout, že dohoda upravuje celou řadu situací, které již z povahy věci byly z regulace vzájemných závazků stran vyloučeny (tedy př. založení užívacího práva k nemovitostem třetích osob či otázky právního nástupnictví). Pokud žalobce ve svých vyjádřeních trvá na vzájemné neoddělitelnosti všech ujednání dohody z r. 2005, pak tím současně vybízí k úvaze, zda nerealizovatelnost vadných ujednání neohrožuje dohodu jako celek. V průběhu řízení rozvinutá argumentace žalobce k obsahu dohody z r. 2005 navíc směřuje k jedinému závěru, totiž že písemná dohoda z r. 2005 ve své výsledné podobě, jak byla v řízení předložena a jak byla svými stranami uzavřena, postrádá celé podstatné části obsahu, které do ní strany zamýšlely vtělit, nicméně tak z nějakých důvodů adekvátním způsobem neučinily. To pak ovšem neznamená, že se chybějící obsah doplní ex post prostřednictvím„ výkladu“, nýbrž že výsledný písemný projev vůle je v rozporu s vůlí samotnou, kterou strany v r. 2005 měly. S ohledem na shora uvedený právní závěr je však otázka interpretace obsahu dohody pro řešení věci nadbytečnou, neboť i kdyby z dohody nějaké právo žalobce vyplývalo, bylo by promlčeno. Konečně se sluší připomenout, že soud v závěru jednání konaného dne 27. 8. 2019 vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů k problematice shora vyložené, tedy že dohoda o užívání prvního podlaží a jeho rekonstrukce v domě adresa anonymizováno část obce, územní celek, k.ú. část obce z r. 2005 měla podle svého obsahu upravovat právní režim všech nemovitostí, které se posléze staly předmětem kupní smlouvy z r. 2017, a že současně režim jejích úvodních článků upravujících okolnosti prodeje rodinného domu č.p 2 měl dopadat i na nějaké související nemovitosti, nicméně tato výzva soudu zůstala oslyšena a v koncentrační lhůtě na ní nebylo nijak reagováno. K později uváděným skutečnostem a navrhovaným důkazům soud již přihlížet nesmí (§ 118b odst. 1 občanského soudního řádu), což je následek nastávající přímo ex lege, nezávisle na úkonech soudu. Pokud byl tedy upraven zákaz prodeje domu adresa a následně režim vypořádání kupní ceny z jeho odsouhlaseného prodeje, pak dle názoru soudu nelze vůbec výši plnění odvozovat od následně uzavřené kupní smlouvy z r. 2017, ve které byla kupní cena stanovena jednotně za více než deset celkem prodávaných nemovitostí. Objevuje se tak problém, který by jinak byl v režimu nároku na náhradu škody z důvodu porušení závazku z čl. 1 dohody z r. 2005 uzavřením darovací smlouvy v r. 2010 velmi jednoduše řešitelný.

8. Za druhé je třeba se zmínit o namítaném rozporu darovací smlouvy z r. 2010 s dobrými mravy, které se poprvé v řízení objevuje ve vyjádření žalobce ze dne datum, kde se lapidárně konstatuje, že žalovaná převedla část nemovitostí (!) darem na svého manžela, aby se zbavila povinnosti vyplývající z dohody z r. 2005, což je v rozporu s dobrými mravy, kdy toto zopakovala strana žalující při jednání dne datum s tím, že namítá neplatnost darovací smlouvy z r. 2010. Soud tedy vycházel z toho, že žalobce zastává právní názor, podle kterého každý převod vlastnického práva, jímž dojde k porušení zákazu převodu v dříve uzavřené obligační smlouvě, je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatný. S touto právní kvalifikací se ovšem nalézací soud neztotožnil, neboť dle jeho právního názoru z rozhodné právní úpravy nevyplývala, když také za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se obecně v judikatuře uplatňovala zásada zachovávání platnosti právních úkonů (v tomto směru se výklad aktuálního občanského zákoníku a jeho předchůdce nijak nelišil). Zákon číslo Sb., občanský zákoník, přitom nestanovil, že by porušení ustanovení obligačněprávní smlouvy mělo mít jakýkoliv dopad mimo smluvní strany, a to dokonce tak závažný, že by ohrožovalo účinky věcněprávních smluv. Z pouhého převodu věci, které se týká dříve uzavřená obligačněprávní smlouva, se přitom žádný rozpor s dobrými mravy nepodává (ani v případě převodu na osobu formálně či fakticky blízkou), byť to v některých případech může mít vliv na plnění závazků z obligačněprávní smlouvy, každopádně tyto důsledky lze řešit právě prostřednictvím institutu náhrady škody, jak uvedeno výše. Souvisí to s tím, že mimo případy dotčení veřejného zájmu či jiného zvláště zákonem chráněného zájmu (př. ochrana nezletilých) nelze považovat za vhodné dovozování absolutní neplatnosti právního jednání právě pro extrémní a dalekosáhlé důsledky, které absolutní neplatnost vyvolává (v poměrech řešené věci př. od velmi svérázné a obtížně uchopitelné vzájemné dohody účastníků z r. 2005 na samé hranici srozumitelnosti a určitosti, na které nese stejný díl viny žalobce jako žalovaná, až téměř po zpochybňování vlastnického práva poslední nabyvatelky jméno příjmení o dvanáct let později, což je důsledek, kterému by naopak měla právě právní úprava zabránit). Pokud tedy shora uvedený právní názor o absolutní neplatnosti darovací smlouvy soud neshledal adekvátním, nebylo nutno činit ani nějaká dodatečná poučení, neboť šlo pouze o právní kvalifikaci předestřené skutečnosti v tom rozsahu, v jakém vyplynula z tvrzení žalobce do doby koncentrace řízení v září 2019, aniž by soud měl jakékoliv povědomí o tom, že by snad mohly existovat jakékoliv další okolnosti související s darováním rodinného domu adresa (tedy zejména, že by i druhá smluvní strana snad mohla jednat s ohledem na veškeré relevantní souvislosti v nějakém nekalém úmyslu, o čemž odborně zastoupený žalobce do doby koncentrace řízení zcela pomlčel). Teprve z letmého odkazu v závěrečném návrhu zástupce žalobce při jednání dne datum (tedy více než dva roky po proběhlé koncentraci řízení) na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1693/2013, který byl zmíněn jako argumentační podklad k závěru o neplatnosti darovací smlouvy z r. 2010 soud poprvé během celého řízení zjistil, že u Okresního soudu v Karlových Varech bylo po dobu přechozích více než deseti let vedeno několik řízení, která se vzájemnými nároky stran z dohody z r. 2005 a současně i otázkami platnosti darovací smlouvy z r. 2010 podrobně a dlouhodobě zabývala, a to v souvislostech nadepsanému soudu doposud vůbec neprezentovaných, nicméně klíčová řízení skončila postupně z vůle stran nemeritorně, jinak by otázky vzájemného vypořádání obou stran byly po řadu let s největší pravděpodobností definitivně vyřešeny. Namísto toho byla teprve v dubnu 2022, tedy čtyři roky po zahájení řízení a dva a půl roku po jeho zkoncentrování, do nadepsaného řízení nově vnesena vskutku úctyhodná masa naprosto nových skutečností, jejíž rozsah zřetelně kontrastuje s obsahem velmi lapidární zmínky strany žalující o neplatnosti darovací smlouvy z r. 2010, čímž dokonale výstižným způsobem ilustruje, co vše strana žalující vnesla na jaře 2022 do řízení jako nové skutečnosti a důkazní návrhy. Z jakého důvodu zvolil odborně zastoupený žalobce v řízení tento postup, není soudu zcela zřejmé, každopádně se dle názoru soudu jedná o skutečnosti v řízení nové, v jejichž uplatnění do poloviny září 2019 žalobci nic nebránilo, neboť v řízení vedených před jinými soudy šlo očividně již v té době o skutečnosti notoricky známé.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož soud přiznal zcela úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Náklady řízení na straně žalované za dobu do rozhodnutí částečným rozsudkem (tj. za dobu vedení řízení proti dvěma žalovaným) sestávají z jedné poloviny nákladů na zastupování obou žalovaných týmž zástupcem při třech úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání) s odměnou ve výši 75 360 Kč dle § 7, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhradou hotových výdajů za tři úkony právní služby celkem ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, paušální náhradou za promeškaný čas ve výši 200 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, cestovného na trase obec – obec a zpět k jednání soudu v srpnu 2019 (při počtu ujetých 90 km, průměrné spotřebě 7,3 l nafty číslo km a amortizaci a ceně paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb.) ve výši 584 Kč a náhradou DPH ve výši 16 180 Kč. Celková výše nákladů na straně dvou původně žalovaných tak činí 93 224 Kč, přičemž na žalovanou tak připadá jedna polovina, tedy částka 46 612 Kč Náklady řízení vzniklé v odvolacím řízení proti částečnému rozsudku vydanému proti dalšímu žalovanému (manželovi žalované) zde nejsou relevantní, neboť o nákladech tohoto dílčího řízení již pravomocně rozhodl odvolací soud, přičemž vztahu žalobce a žalované se odvolací řízení nijak netýkalo. Náklady řízení na straně žalované za dobu po rozhodnutí částečným rozsudkem (tj. za dobu vedení řízení pouze proti žalované) sestávají z nákladů na zastupování žalované jejím zástupcem při třech úkonech právní služby (jednání dne 10. 1. 2022 a datum a dále vyjádření z datum) s odměnou ve výši 47 100 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhradou hotových výdajů za tři úkony právní služby celkem ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, paušální náhradou za promeškaný čas ve výši 400 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a náhrady cestovného na trase obec – obec a zpět ke dvěma jednáním soudu v r. 2022 (při počtu ujetých 90 km, průměrné spotřebě 7,3 l nafty číslo km a amortizaci a ceně paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) a náhradou DPH ve výši 10 391,43 Kč, tedy celkem ve výši 59 874 Kč. Celková výše nákladů tak činí 106 486 Kč. Nebylo možno zohlednit náklady spotřeby paliva při cestě vozidlem registrační značka, neboť nebyla žádným způsobem doložena spotřeba tohoto vozidla. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalobci v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalované.

Proti tomuto rozsudku lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení odvolání ke Krajskému soudu v Plzni, a to prostřednictvím Okresního soudu v Chebu.

Nesplní-li žalobce povinnost, kterou mu toto rozhodnutí ukládá, může žalovaná podat návrh na exekuci nebo výkon rozhodnutí.