OSCH 11 C 19/2025-18

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 21 550 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 830 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,5 % ročně od 15. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 16 720 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 733,85 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 21 550 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne datum uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, smlouvu o půjčce č. hodnota, na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované půjčku ve výši 20 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně „souhrnného poplatku“ ve výši 16 720 Kč zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 620 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a věřitelce vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 21. 9. 2023 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 11 737,47 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 9 812,53 Kč a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 4. 12. 2012 do 27. 9. 2023 ve výši 17 733,85 Kč a dále ve stejné výši z nesplacené částky od datum do zaplacení.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí.

3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne datum byla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalovanou a společností právnická osoba, která poskytla žalované půjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 16 720 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 620 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí půjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o půjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované.

4. Po provedeném právním posouzení obsahu důkazních listin soud shledal žalobu důvodnou pouze do částky 4 830 Kč s příslušenstvím, neboť z důvodů dále vyložených soud neshledal smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, za platně uzavřenou, tedy nároky žalobkyně soud posoudil pouze jako nároky z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Soud má přitom za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalované částku 20 000 Kč, zatímco žalovaná na svůj závazek uhradila, jak plyne ze žalobních tvrzení, pouze 15 170 Kč, tedy žalobkyni náleží na bezdůvodném obohacení žalované částka 4 830 Kč, a to včetně úroku z prodlení v zákonné výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Za výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení pak lze považovat teprve předžalobní upomínku (z notifikace postoupení nelze zjistit, kdy byla doručena), ve které byla žalované poskytnuta lhůta k plnění do 14. 8. 2024, a tedy teprve až ode dne následujícího se žalovaná mohla dostat do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení.

5. Pokud jde o výše konstatovanou neplatnost smlouvy o půjčce, pak k tomuto nutno doplnit, že současně s ujednáním o půjčce byla sjednána povinnost žalované uhradit tzv. „souhrnný poplatek“ ve výši 16 720 Kč. Zde je třeba zdůraznit, že není vůbec zřejmé, o jaký poplatek se jedná a za co by měla žalovaná svému věřiteli vlastně platit, zvláště pokud výše poplatku přesahuje 80 % celé půjčky ročně. Ve finanční i běžné obchodní praxi se poplatkem běžně rozumí cena za určité plnění (službu) poskytované protistranou nad rámec hlavního (základního) plnění ze smlouvy. Z žaloby, ani z doložených důkazů se ovšem nepodává, že by se žalované za zaplacený poplatek dostávalo nějakého protiplnění. Pokud nelze v takovém případě jednoznačně dovodit vůli žalované k darování, pak není možno hovořit o platně sjednaném závazku, a to pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Jediným do úvahy připadajícím vysvětlením by tak bylo, že se jedná o úrok z půjčky ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání (jako taková pak nezahrnuje pouze zisk, ale především veškeré náklady spojené s tímto druhem podnikání, vč. administrativních), nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u střednědobých půjček v daném období se u všech poskytovatelů pohybovala v rozmezí mezi 10-20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v prosinci 2009 činila 13,58 % ročně. Judikatura vrcholných soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 14 % o polovinu, tj. na 21 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Sotva ji ovšem mohla tvrdit, neboť původní věřitelka žalovanou zjevně neznala a smlouvu s ní uzavřela jako s kterýmkoliv jiným zájemcem o daný produkt, s vidinou inkasování extrémně vysokého „souhrnného poplatku“, tj. úroku. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele půjčky mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % původní obvyklé úrokové sazby), nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Tato extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba mnohonásobně vyšší oproti uvedené úrokové sazbě obvyklé. Nadto je třeba podotknout, že z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému volné peněžní prostředky, u kterého je adekvátní navýšení úrokové sazby akceptovatelné. Ujednání o úrocích ve formě „souhrnného poplatku“ ve výši 16 720 Kč ve vztahu k půjčce 20 000 Kč by tak soud s ohledem na shora uvedené nutně považoval z důvodu extrémní nepřiměřenosti vůči obvyklým úrokovým sazbám pro rozpor s dobrými mravy za neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nelze též opomenout, že trestněprávní judikatura (velmi paradoxně a zjevně v rozporu se zákonem praxe některých civilních soudů vykazuje v úvěrových a obdobných věcech výrazně vyšší stupeň tolerance k některým hraničním smluvním ujednáním) dovozuje naplnění znaku hrubého nepoměru při posuzování trestného činu lichvy již při dosažení úrokové hranice 70 % a v jednotlivých případech i méně (př. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2005). Původní věřitelka tak ve svých smlouvách operuje s odměnou ve výši odpovídající hranici tzv. lichvářského úroku, o jehož platnosti nelze vůbec uvažovat. Lze tedy uzavřít, že požadavek žalobkyně na zaplacení „souhrnného poplatku“ není důvodný, ať již pro neurčitost, kdy není zřejmé, co by měla žalovaná platit (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), přičemž z textu i ze samotné povahy předložených smluv je nepochybné, že žalovaná nemínila původní věřitelce částku bezmála 17 tis. Kč darovat. Pokud by mělo jít o úplatu za přenechání peněžních prostředků k užívání, pak by bylo nutno uzavřít, že v případě půjčky poskytnuté na dobu jednoho roku s úrokem ve smlouvě uvedeným (mnohonásobek obvykle uplatňovaných úrokových sazeb) je takový požadavek v rozporu s dobrými mravy (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jiné osobě přitom působí neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť jde zjevně o úplatu za hlavní předmět plnění smlouvy, a tedy o ujednání z povahy věci neoddělitelné, neboť původní věřitelka půjčky poskytovala v rámci svého podnikání a k bezplatnému půjčování peněz by nepřistoupila (jde přitom o půjčku, u které nelze považovat bez dalšího za aplikovatelnou judikaturu soudů týkající se úvěrů).

6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého by měla převážně úspěšná žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, nicméně na straně žalované soud žádné náklady řízení neshledal.

Proti tomuto rozsudku lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení odvolání ke Krajskému soudu v Plzni, a to prostřednictvím Okresního soudu v Chebu.

Nesplní-li žalovaná povinnost, kterou jí toto rozhodnutí ukládá, může žalobce podat návrh na exekuci nebo výkon rozhodnutí.