OSCH 10 C 158/2026-22

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 15 636 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 796 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně za dobu od 17. 3. 2026 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 10 840 Kč, a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 840 Kč od 27. 6. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným dle výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný uzavřel dne 25. 3. 2025 s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalobkyně půjčila žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na účet č. č. účtu dne 25. 3. 2025. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 6 000 Kč. Jistina a Poplatek byly splatné dne 26. 6. 2025, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Žalovaný na svůj dluh uhradil 5 204 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.

3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 25. 3. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 10 000 Kč za současně sjednaného poplatku ve výši 6 000 Kč, když splatnost byla stanovena na den 26. 6. 2025. Žalovanému byla částka 10 000 Kč prokazatelně poskytnuta, a to zasláním na účet č. č. účtu dne 25. 3. 2025. Žalovaný na zápůjčku uhradil částku 5 204 Kč.

5. Podle § 2911 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „ObčZ“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným, je neplatná. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovanému byly vyplaceny finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce dne 25. 3. 2025 ve smyslu ust. § 2390 ObčZ, avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 ObčZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatku v částce 6 000 Kč, když výše poplatku dosahuje u závazku splatného ve lhůtě tří měsíců 20 % jistiny zápůjčky, tedy 240 % ročně. Dále dle ustanovení čl. 2.3 smlouvy, je v tomto sjednáno, že v případě prodlení žalovaného se splacením zápůjčky dosud vyúčtované poplatky přirůstají k jistině zápůjčky, dle ustanovení čl. 2.7 sjednání poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 15 %, 20 % nebo 25 % dle prodloužení splatnosti o 7, 15 či 30 dnů. A dále dle čl. 2.4 sjednání smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně v případě prodlení s úhradou závazků, stejně jako v čl. 2.5 výši nákladů za písemné upomínky v částce 500 Kč za každou z výzev. Je zřejmé, že v případě výše uvedeného „poplatku“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Za úrok soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné jejich označení. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen tedy úrok ve výši 240 % ročně, v době, kdy obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů se pohybovala v březnu 2025 okolo 6,59 % ročně. Je pravdou, že v případě řádného plnění žalovaným ve lhůtě splatnosti, tento nebyl povinen poplatek hradit, nicméně neúměrná výše tohoto poplatku za situace, kdy se žalovaný dostane do prodlení s plněním, stejně jako sjednání dalších sankcí v podobě smluvních pokut, je zcela v rozporu s dobrými mravy. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné.

7. Žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, když průměrný měsíční příjem žalovaného činil 63 072 Kč. Dotazem na název zaměstnavatele žalovaný uvedl, že jeho zaměstnavatelem je Schott ag, a měl uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Měsíční výdaje žalovaného činily 10 000 Kč a tento byl svobodný. Žalovaným tvrzené výdaje ve výši 10 000 Kč byly nižší než částka nezabavitelného minima, která ke dni podání žádosti o zápůjčku žalovaným činila 13 027 Kč. Žalobkyně v rámci vyhodnocení úvěruschopnosti vycházela z částky nezabavitelného minima. Na základě výše uvedeného byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč, s poplatkem 6 000 Kč za poskytnutí zápůjčky. Žalovaný měl žalobkyni vrátit celkem částku 16 000 Kč, což je částka, která se s rezervou 34 045 Kč nachází v limitu 50 045 Kč. Z výše provedeného posouzení úvěruschopnosti žalovaného nevyplynuly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr v poskytnuté výši splatit.

8. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání s ohledem na výše uvedené, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení činí vyplacenou částku, tj. 10 000 Kč a žalovaný zaplatil částku 5 204 Kč, vyhověl soud žalobě co do částky 4 796 Kč v souladu s výrokem I. tohoto rozsudku a v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.; a to za dobu od 17. 3. 2026 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně v prodlení s úhradou na základě výzvy k úhradě odeslané prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 12. 3. 2026, v níž byla poskytnuta žalovanému třídenní lhůta k plnění.

9. Výrokem II. musel soud část žaloby zamítnout, a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o zápůjčce jakožto neplatného právního jednání, a tak byly i další nároky spočívající ve smluvní pokutě, poplatcích a nákladech spojených s uplatněním pohledávky s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.

10. Výrokem III. soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 OSŘ., když procesně úspěšnější byl žalovaný. Žalovaný však žádné náklady neuplatňoval a dle názoru soudu mu ani žádné nevznikly.

Proti tomuto rozsudku se lze odvolat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Chebu.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.