OSCH 12 C 151/2026-14

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Lasotovou Brabcovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Anonymizováno bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 37 296 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatil žalobkyni částku 19 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 19 300 Kč od 13. 1. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá do částky 17 996 Kč, rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 37 296 Kč od 28. 11. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným dle výroku I.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 37 296 Kč s příslušenstvím s tím, že po posouzení úvěruschopnosti žalovaného uzavřel žalovaný dne 4. 10. 2024 se žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 22 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit tuto částku včetně souhrnného poplatku ve výši 17 996 Kč, a to v týdenních splátkách po 667 Kč. Žalovaný dosud na dluh uhradil částku 2 700 Kč, kterou žalobkyně započetla v poměru 83,47 % na jistinu, v poměru 16,53 % na úrok za poskytnutí úvěru. Zbývající dlužnou částku ve výši 37 296 Kč žalovaný dosud neuhradil. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, když údaje o příjmech a výdajích žalovaného byly uvedeny v kartě klienta.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že po posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zjištění jeho příjmu ze zaměstnání (pracovní poměr uzavřen na dobu neurčitou) v průměrné výši 33 970 Kč čistého měsíčně, výdajů žalovaného v průměrné měsíční výši 13 792 Kč, dne 4. 10. 2024 uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo číslo, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 22 000 Kč, který byl žalovanému vyplacen v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž žalovaný se zavázal tento splatit včetně úroku ve výši 4 356 Kč, poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 600 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 040 Kč, tedy celkem částky 39 996 Kč, v 60 týdenních splátkách po 666,60 Kč, počínaje 11. 10. 2024. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Ve smlouvě byla sjednána povinnost žalovaného uhradit žalobkyni na jistinu ve výši 22 000 Kč úrok ve výši 4 356 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 040 Kč, tedy celkem částku 39 996 Kč, to vše se splatností úvěru mírně převyšujícím jeden rok. Pokud přitom žalobkyně určuje poplatky ve výši 13 640 Kč, tedy v rozsahu 62 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 4 356 Kč, avšak při součtu úroku a poplatků, se reálně jednalo o úrok ve výši 71 % ročně (jak bylo ostatně uvedeno ve smlouvě o spotřebitelském úvěru) v době, kdy obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů činila okolo 10 % ročně, jak vyplývá z údajů publikovaných Českou národní bankou. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.

4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 22 000 Kč, po započtení úhrady žalovaného ve výši 2 700 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 19 300 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 13. 1. 2026 do zaplacení, kdy byl žalovaný na základě výzvy žalobkyně k zaplacení ze dne 30. 12. 2025, odeslané téhož dne, v níž byla žalovanému uložena povinnost plnit do sedmi dnů od doručení výzvy, v prodlení s plněním.

5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve sjednaných poplatcích a úrocích, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné.

6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že poměr úspěchu i neúspěchu žalobkyně a žalovaného při součtu příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku byl obdobný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Chebu.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.