OSCK 10 C 333/2025-41

Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Petrem Závadským ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 11 577 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 10 000 Kč.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení

a) částky 1 577 Kč,

b) kapitalizovaného úroku ve výši 65,65 Kč

c) úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 11 577 Kč od 3. 9. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 267 Kč k rukám jejího zástupce advokáta Jméno advokáta, ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení:

 částky 11 577 Kč, která se skládá z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč ze spotřebitelského úvěru, poplatku ve výši 330 Kč za poskytnutí úvěru, poplatku ve výši 199 Kč za expres výplatu, z poplatku ve výši 49 Kč za SMS servis, z nákladů ve výši 300 Kč spojených s uplatněním pohledávky a ze smluvních pokut ve výši 600 Kč.

 kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 65,65 Kč za období od 16. 8. 2025 do 2. 9. 2025.

 úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 11 577 Kč od 3. 9. 2025 do zaplacení.

2. Žalobkyně tvrdí, že dne 15. 4. 2025 s žalovaným uzavřela úvěrovou smlouvu, na jejímž základě mu poskytla částku 10 000 Kč. Schopnost žalovaného splácet úvěr zkoumala skrze lustraci žalovaného v registrech NRKI a BRKI, v registru SOLUS, v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku. Žalovaného též podrobila tzv. credit scoringu, při němž posuzovala jeho příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumávala několik ukazatelů (věk, rodinný stav, splátky u jiných společností atd.). Žalovaný na svůj závazek z úvěrové smlouvy podle žalobkyně nic nezaplatil.

3. V podání ze dne 7. 1. 2026 (č. l. 18) žalobkyně podrobněji popsala proces zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a uvedla, že úvěrová smlouva byla uzavřena elektronicky.

4. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil ani k žalobě, ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ačkoliv byl poučen, že v takovém případě bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Žalobkyně souhlasí s rozhodnutím soudu ve věci bez nařízení jednání.

I. Skutková zjištění soudu

5. Na základě listinných důkazů předložených žalobkyní Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud“) učinil následující závěr o skutkovém stavu. Důkazní prostředky, na jejichž základě soud učinil jednotlivá skutková zjištění, jsou uvedena v závorce u každého z dílčích zjištění.

6. Žalovaný se u žalobkyně zajímal o získání úvěru a za tím účelem mu žalobkyně poskytla základní informace o uvažovaném úvěru, tj. mj. informace o výši úvěru, celkové částce k vrácení, úrokové sazbě, roční procentní sazbě nákladů (RPSN) a poplatcích (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 28).

7. Žalovaný a žalobkyně následně dne 15. 4. 2025 prostřednictvím internetových stránek www.Anonymizováno.cz projevili shodnou vůli uzavřít úvěrovou smlouvu. Svou vůli uzavřít smlouvu žalovaný projevil vložením unikátního kódu, který mu za tímto účelem zaslala žalobkyně v SMS. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal částku 10 000 Kč vrátit a zaplatit poplatek ve výši 330 Kč za poskytnutí úvěru, poplatek ve výši 199 Kč za expres výplatu a poplatek ve výši 49 Kč za SMS servis. Splatnost úvěru byla stanovena na 15. 5. 2025. Ve smlouvě bylo dohodnuto oprávnění žalobkyně účtovat žalovanému účelně vynaložené náklady na vymáhání pro případ, že se žalovaný opozdí se splácením. Dojednána byla i smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně jejíhož plnění se žalovaný dostane do prodlení (úvěrová smlouva na č. l. 28 verte, záznamy o elektronické aktivitě žalovaného, odeslaných a přijatých SMS na č. l. 23 a 24).

8. Schopnost žalovaného splácet úvěr žalobkyně ověřovala tak, že s negativním výsledkem provedla prověření, zda nefiguruje v insolvenčním rejstříku, v databázi CRIBIS ověřila, že nemá exekuci. V databázi SOLUS zjistila, že žalovaný v dané databázi nefiguruje a v databázi NRKI o něm nenalezla žádnou negativní informaci (karta klienta na č. l. 34; úvěrová zpráva na č. l. 25). Pro posouzení úvěruschopnosti vyšla z těchto údajů, které jí o sobě žalovaný sdělil: žalovaný deklaroval, že nemá žádné děti, že pobírá 20 000 Kč měsíčně ze starobního důchodu, že příjem ostatních členů domácnosti činí 80 000 Kč a že žalovaný nehradí žádné splátky jiným společnostem (karta klienta na č. l. 34). Žalobkyně dále prováděla tzv. credit scoring, v jehož rámci vypočítala limit nejvyšší splátky žalovaného, a údaje, které uvedl o své finanční situaci, porovnávala s částkou životního minima či s výdaji na bydlení ze statistických údajů Českého statistického úřadu (posouzení úvěruschopnosti na č. l. 35).

9. Žalobkyně žalovanému dne 15. 4. 2025 na základě úvěrové smlouvy odeslala částku 10 000 Kč na jeho účet (opis výpisu proplácení smlouvy na č. l. 36; výpis čerpání, splátek a úhrad na č. l. 37). Žalovaný však na svůj závazek ze smlouvy nic nezaplatil (výpis čerpání, splátek a úhrad na č. l. 37). Žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu ze dne 1. 8. 2025 (předžalobní výzva na č. l. 38), kterou mu skrze svého zástupce odeslala dne 5. 8. 2025 (podací arch na č. l. 39).

II. Hodnocení soudu

10. Po hmotněprávní stránce na posuzovanou věc dopadá úprava v § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru platí:

(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Soud vyhodnotil, že žalobkyně nedostála své povinnosti náležitě posoudit úvěruschopnost žalovaného. Poskytovatel úvěru se při takovém zkoumání nemůže spoléhat jen na informace od spotřebitele, ale musí je rovněž ověřovat (srov. bod 19. nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).

13. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) zdůraznil, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a dalším, bod 37.; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z https://curia.europa.eu; zvýraznění doplněno soudem).

14. V obdobném duchu se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z https://nsoud.cz/, který uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ Byť se Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vyjadřoval k dnes již zrušenému § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, s ohledem na obdobnou povahu této regulace s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a její shodný smysl, se dané závěry Nejvyššího soudu uplatní i ve vztahu k aktuálně účinnému zákonu o spotřebitelském úvěru. Rovněž Nejvyšší správní soud shledal, že „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána“ (bod 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 čj. 1 As 30/2015-39; rozhodnutí Nejvyšší správního soudu jsou dostupná z https://www.nssoud.cz).

15. V posuzované věci se přitom žalobkyně spokojila s pouhým prohlášením žalovaného o výši jeho příjmu a výši jeho výdajů, aniž by tato prohlášení jakkoli ověřovala. Údaje evidované žalobkyní v kartě klienta (č. l. 34) navíc vzbuzují pochybnosti, neboť u žalovaného narozeného v roce 1996 je zde uvedeno, že pobírá starobní důchod ve výši 20 000 Kč. Pobírání starobního důchodu nedává smysl, neboť žalovanému v době uzavření smlouvy bylo 28 let.

16. Soud konstatuje, že výše příjmů a běžných výdajů zájemce o spotřebitelský úvěr je jednou z nejpodstatnějších informací sloužící k řádnému posouzení úvěruschopnosti. Údaje poskytnuté žalovaným o výši jeho příjmů a výdajů ovšem žalovaná nijak neověřila a spokojila se pouze s jeho tvrzením, což však není náležité posouzení úvěruschopnosti. Jakkoli žalobkyně žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku, v databázi CRIBIS, v databázi SOLUS a v databázi NRKI, nelze akceptovat, aby prověření těchto databází nahradilo ověření základních a nejpodstatnějších údajů o příjmech a výdajích žalovaného. Prováděla-li pak žalobkyně výpočet kreditního skóre, je nutno poznamenat, že tak činila na základě neověřených údajů o výši příjmů a výdajů žalovaného, ačkoli měla tyto údaje sama aktivně ověřit. Bez ověření tak zůstalo, zda žalovaný měl v době uzavírání úvěrové smlouvy vůbec nějaké příjmy či zda jeho skutečné příjmy nedosahují jen zlomku příjmů deklarovaných. Ověření příjmů a výdajů zájemce o úvěr přitom není nikterak náročnou záležitostí, neboť výši příjmů lze ověřit např. z výplatních pásek či výpisu z účtu zájemce o spotřebitelský úvěr, jeho výdaje lze opět ověřit např. z výpisu z účtu, předpisu záloh na energie a média, nájemní smlouvy apod. Lze tedy shrnout, že žalobkyně nedostála své povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost žalovaného.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Protože žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, je posuzovaná úvěrová smlouva ze dne 15. 4. 2025 neplatná, k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti.

19. Jak uvedl Nejvyšší soud v bodu 16. rozsudku ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru.“

20. Žalovanému byla na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuta částka 10 000 Kč, z níž žalovaný nic nevrátil. Žalovaný je tak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zmíněnou částku 10 000 Kč zaplatit žalobkyni.

21. V důsledku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nemá žalobkyně vůči žalované nárok na nic jiného než na vrácení dosud nezaplacené části poskytnuté jistiny. Nemá tudíž nárok ani na poplatky upravené v neplatné smlouvě, které v žalobě požaduje, ani na smluvní pokutu zakotvenou v neplatné smlouvě.

22. Co se týče splatnosti jistiny, na jejíž vrácení je nárok podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, lze odkázat na body 16. a 17. zmíněného rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyššího soudu, kde se lze dočíst: „Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text ‚v době přiměřené jeho možnostem‘ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ (Zvýraznění doplněno soudem).

23. Jak vyplývá z hodnocení Nejvyššího soudu v bodě 20. uvedeného rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, splatnost u povinnosti vrátit jistinu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává, není-li zde dohody stran, až na základě rozhodnutí soudu. Shodně viz závěr bodu 34. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. 25 Co 140/2023. V posuzované věci nebyla žádná dohoda stran o splatnosti dosud nezaplacené jistiny, její splatnost tak nastává na základě určení soudem v tomto rozsudku. Žalobkyni tudíž nenáleží žádný úrok z prodlení, protože splatnost jistiny nastává až na základě tohoto rozsudku. To je také důvod, proč žalobkyni nenáleží nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Pokud by byly nějaké takové náklady vydány, nebyly vynaloženy důvodně v situaci, kdy splatnost pohledávky nastává až na základě tohoto rozsudku.

24. Žalovaný v řízení zůstal zcela pasivní. Netvrdil a ani neprokázal, že v jeho možnostech není zaplatit celou dosud nesplacenou jistinu ve výši 10 000 Kč najednou. Žalovaný přitom nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno v daném směru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025 sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, jeho bod 16.). Při unesení daných důkazních břemen by šlo uvažovat o splátkování dlužné jistiny tak, aby její úhrada ve smyslu § 87 odst. 1 odpovídala možnostem žalovaného. Protože žalovaný ani netvrdil, natož aby prokázal, že v jeho možnostech není zaplatit celou dosud nesplacenou jistinu ve výši 10 000 Kč najednou, soud rozhodl že je částku 10 000 Kč povinen zaplatit ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu 30 dnů soud považuje za dostatečně dlouhou k její úhradě s ohledem na výšku této částky.

III. Náklady řízení

25. Žalobkyně měla ve věci částečný úspěch, na náhradu nákladů proto dopadá úprava v § 142 odst. 3 ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř.

26. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1492/2017, za účelem objektivního určení úspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny, ale i příslušenství, kterého se žalobkyně domáhala. Úspěch ve věci je totiž vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky Pro určení přesné výše příslušenství je rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

27. Žalobkyně byla ke dni rozhodnutí soudu (tj. 23. 1. 2026) úspěšná s požadavkem na zaplacení částky 10 000 Kč. Svou žalobou se však ke dni rozhodnutí soudu (tj. ke dni 23. 1. 2026) domáhala částky 12 164,25 Kč, která představuje souhrn následujících položek:

 částky 11 577 Kč;

 částky 65,65 Kč z titulu kapitalizovaného úroku z prodlení;

 částky 521,60 Kč, jakožto úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 11 577 Kč od 3. 9. 2025 do 23. 1. 2026, tj. za 143 dní (521,60 Kč ≐ [11 577 Kč × 143 / 365 × 0,115], kde 11 577 Kč je částka, z níž žalobkyně požaduje počítat úrok z prodlení; 143 je počet dní prodlení; 365 je počet dní v nepřestupném roce a 0,115 představuje úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně).

28. Žalobkyně tak byla úspěšná z 82,21 % (≐ 10 000 Kč / 12 164,25 Kč) a neúspěšná ze zbylých 17,79 %. Má tudíž nárok na náhradu nákladů řízení z 64,42 % (= 82,21 p. b. – 17,79 p. b.).

29. Plná výše náhrady nákladů by dosáhla částky 5 071 a skládala by se z následujících položek:

 zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč.

 odměny advokáta za 3 úkony právní služby v celkové výši 1 200 Kč, tj. ve výši 400 Kč za každý ze 3 úkonů podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění (dále jen „advokátní tarif“). Těmito úkony právní služby byly 1) převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, 2) předžalobní výzva se základním skutkovým a právním rozborem a 3) žaloba, jakožto návrh ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Na úkony právní služby do podání žaloby (včetně) dopadá § 14b advokátního tarifu, neboť žalobkyně uplatňuje podobné žaloby opakovaně v mnoha případech, přičemž žaloby jsou podávány na ustáleném vzoru, v němž se mění pouze identifikační údaje žalovaného, výše dluhu a délka prodlení.

 paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 300 Kč, tj. ve výši 100 Kč spojené s každým ze 3 poskytnutých úkonů právní služby podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu.

 mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 580 Kč za podání ze dne 7. 1. 2026 (č. l. 18), jakožto podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Výše odměny za tento úkon vychází z § 7 bodu 5. advokátního tarifu a na daný úkon již nedopadá § 14b advokátního tarifu.

 paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) spojených s podáním ze dne 7. 1. 2026 (č. l. 18).

 náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 741 Kč (21 % z částky 3 530 Kč, což je součet odměny advokáta ve výši 2 780 Kč + paušální náhrady hotových výdajů ve výši 750 Kč).

30. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3 267 Kč (≐ 64,42 % z částky 2 615 Kč).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává prostřednictvím Okresního soudu v Českém Krumlově ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Nebude-li rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.