OSCL 38 C 406/2020-84

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr Martinem Fedorko ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 8 779,44 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 4 400 Kč zamítá.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 379,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 279,44 Kč od

20. 12. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 21. 2. 2018 na dobu 30 měsíců (s možností prolongace) smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, na jejímž základě dodávala elektřinu do odběrného místa žalované. Současně se žalovaná zavázala za odebranou cenu platit sjednanou cenu, neuhradila však kupní cenu za elektřinu odebranou v období od

2. Žalobkyně při ústním jednání popsala jednotlivé nároky a uvedla, že smluvní pokuta odpovídá fixnímu závazku zákazníka v určitém období odebírat elektřinu. Vzhledem k okolnostem smluvní pokuta za neodebranou elektřinu ve výši 400 Kč není i s odkazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1192/2019 nepřiměřená, neboť obvyklá měsíční spotřeba, kterou bylo možné zjistit z předchozích odběrů, činila okolo 1 500 Kč. Zákazník může uzavřít smlouvu na dobu neurčitou, která neobsahuje žádné smluvní pokuty obdobné třetímu nároku. Smlouva na dobu určitou představuje pro zákazníka výhodu vzhledem nižší ceně a jistotě trvání po celou sjednanou dobu a zároveň je pro případ porušení povinnosti sjednána paušální náhrada škody.

19. Žalobkyně též odkazuje na 14 rozhodnutí odvolacích soudů a z jejich odůvodnění dovozuje, že její nárok na smluvní pokutu je oprávněný, neboť podle ní byly před těmito soudy projednávány skutkově obdobné případy. V rámci své argumentace pak žalobkyně připomíná ust. § 13 o. z. a očekává, že zdejší soud by měl rozhodnout obdobně. K tomu lze uvést, že legitimní očekávání (resp. právo na spravedlivý proces) je institutem poněkud komplexnějším, než jak by bylo možné dovozovat z prostého výkladu tohoto ustanovení podávaného žalobkyní. Je totiž problematické a vlastně téměř nerealizovatelné, aby soud byl vázán jakýmkoli jednotlivým výkladem jiného soudu stejného či vyššího stupně (jiný okresní či nikoli nadřízený odvolací soud), který by mohl být např. excesivní, náhodný nebo nedostatečně odůvodněný (ostatně na to pamatovalo znění původního obecného zákoníku občanského v ust. § 12 zákona č. 946/1811 Sb.). Soud je při současné právní úpravě (která je přece jen odlišná od zmíněné úpravy přijaté před více než 200 lety) povinen vycházet z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie a respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, stejně jako nesmí ignorovat svá rozhodnutí vydaná v obdobných věcech (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne

3. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Ve svém doplňujícím vyjádření žalobkyně dále uvedla, že smluvní pokuta byla řádně sjednána v rámci smlouvy a žalovaná měla před jejím uzavřením možnost seznámit se s nabídkami ostatních dodavatelů energií. K uplatnění smluvní pokuty žalobkyně přistoupila po marné výzvě k úhradě dlužné částky a následném ukončení dodávky (k 24. 10. 2019) a samotné smlouvy, neboť žalovaná přestala hradit sjednané zálohy. V důsledku porušení povinností žalované byla smlouva ukončena o 11 měsíců dříve a žalobkyně tak přišla (vzhledem k měsíčním zálohám ve výši 1 440 Kč) o předpokládané plnění v rozsahu kolem 15 840 Kč. Ujednání o smluvní pokutě jsou obsažena v samotné smlouvě na první straně v odstavci„ Ostatní ujednání“, s odkazem na rozhodnutí krajských soudů i Nejvyššího soudu je smluvní pokuta sjednána platně. Výše 400 Kč za každý kalendářní měsíc do sjednaného ukončení smlouvy není zjevně nepřiměřená (fakticky dosahuje 1/3 zajišťované povinnosti), smluvní pokuta nezakládá s ohledem na výhody poskytované zákazníkovi nerovnováhu práv nebo povinností stran a paušálně nahrazuje i škodu, kterou by žalobkyně byla oprávněna po žalované požadovat v souvislosti se zjišťováním neoprávněného odběru elektřiny.

5. června 2019, o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012 /27/ (dále jen„ směrnice ze dne 5. 6. 2019“) členské státy zajistí, aby alespoň zákazníkům v domácnostech a malým podnikům nebyly účtovány žádné poplatky související se změnou dodavatele.

6. Podle ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ energetický zákon“), smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice.

7. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ve smyslu ustanovení § 50 odst. 2 energetického zákona smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, v níž se žalobkyně jako dodavatelka zavázala žalované dodávat elektřinu za podmínek stanovených ve smlouvě a schválených obchodních podmínek. Žalovaná však, ačkoliv odebrala v rozhodném období od 2. 3. 2019 do 24. 10. 2019 od žalobkyně elektřinu a bylo jí tak ze strany žalobkyně plněno, neuhradila splatnou kupní cenu za vyúčtování elektřiny v celkové výši 4 079,44 Kč ani smluvní pokutu požadovanou žalobkyní za pozdní úhrady smluvních plateb ve smyslu § 2048 o. z. v žalobkyní požadované výši 200 Kč. Soud proto shledal žalobu co do částky 4 279,44 Kč důvodnou.

8. Evropský soudní dvůr ve svých rozhodnutích (z novějších např. rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR- Finance s.r.o. v. GK) připomíná ustálenou judikaturu, podle které jsou vnitrostátní soudy povinny vykládat normy vnitrostátního práva v co největším možném rozsahu eurokonformně (v souladu s předpisy evropského práva). Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, vzaly v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použily metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí.

9. Podle článku 12 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019 /944 ze dne

10. Podle článku 12 odst. 3 směrnice ze dne ze dne 5. 6. 2019 mohou členské státy dodavatelům nebo účastníkům trhu vykonávajícím služby agregace odchylně od odstavce 2 povolit účtování poplatků za ukončení smlouvy zákazníkům, kteří z vlastní vůle ukončí smlouvu na dodávky elektřiny za pevnou cenu na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, pokud jsou tyto poplatky součástí smlouvy, již zákazník z vlastní vůle uzavřel, a zákazník je před uzavřením smlouvy o těchto poplatcích jasně informován. Tyto poplatky musí být přiměřené a nesmějí přesáhnout přímou hospodářskou ztrátu, kterou dodavatel nebo účastník trhu vykonávající služby agregace utrpěl v důsledku vypovězení smlouvy zákazníkem, včetně nákladů na případné investice v rámci balíčku nebo na služby, které již byly zákazníkovi poskytnuty jako součást plnění smlouvy. Důkazní břemeno týkající se výše přímé hospodářské ztráty nese dodavatel nebo účastník trhu vykonávající služby agregace a přípustnost poplatků za ukončení smlouvy sleduje regulační orgán nebo jiný příslušný vnitrostátní orgán.

11. Podle článku 71 směrnice ze dne ze dne 5. 6. 2019 uvedou členské státy v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu mj. s článkem 12 do 31. 12. 2020.

12. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle ust. § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Žalobkyně dále požadovala po žalované ve smyslu § 2048 o. z. smluvní pokutu ve výši

4 400 Kč jako náhradu škody za stanovenou dobu trvání smlouvy. Smlouvu nebylo možné vypovědět, pouze od ní odstoupit v případě porušení podmínek ze strany žalobkyně či nesouhlasu se změnou smluvních podmínek.

14. Soud dále konstatuje, že zákonodárce dosud shora citovanou směrnici ze dne 5. 6. 2019 neimplementoval (patrně tak učiní až v rámci nového energetického zákona), v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C -397/01 až C -403-1 se na ni však žalovaná může odvolat vzhledem k tzv. přímému účinku norem evropského práva. V daném případě se jedná o poplatek za ukončení smlouvy zákazníkovi (žalované), který z vlastní vůle (nehrazením domluvených plateb, s nimiž byl srozuměn) ukončil smlouvu na dodávky elektřiny za pevnou cenu na dobu určitou (30 měsíců od

21. Ve smyslu § 1970 o. z. soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení, a to v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. Soud připomíná, že způsob ujednání smluvních pokut v rámci smlouvy uzavřené mezi účastnicemi je porušením práv žalované jako spotřebitele, a to zejména jejího práva na srozumitelnost, přehlednost a logické uspořádání smluvních ujednání. V posuzovaném případě je ujednání o smluvní pokutě obsaženo v ostatních ujednáních, což může vyvolávat dojem, že se jedná o ujednání vedlejší, nepodstatné. Jednotlivé částky pak jsou obsaženy ve zhuštěném, pro průměrného spotřebitele složitě formulovaném textu. Nerovnováha v právech a povinnostech spotřebitele je dána i tím, že pro případ porušení povinnosti dodavatelem (žalobkyní) není ve smlouvě sjednána žádná sankce v podobě smluvní pokuty. Takový aspekt nerovnováhy by sám o sobě k závěru o nepřípustnosti smluvní pokuty nestačil, v projednávané věci činily měsíční zálohy 1 440 Kč (faktická spotřeba za měsíc byla v ceně okolo 1 000 Kč), smluvní pokuta pak 400 Kč za měsíc. Výše pokuty a plnění poskytnutého žalobkyní dle soudu naznačuje, že pokuta je zjevně nepřiměřená, a to i s ohledem na skutečnost, že částka záloh či celkové ceny za spotřebovanou energii nečiní (ušlý) zisk žalobkyně, ale ve výše uvedeném smyslu je tvořena mnoha dalšímu položkami, z nichž zisk (případně další náklady) žalobkyně tvoří jen určitou část.

16. K řešení této problematiky obecnými soudy lze odkázat na závěry (nikoli judikatorní, ale přesvědčivé) obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 69 Co 77/2019, v němž krajský soud konstatoval, že v případě smluvní pokuty zakládající významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele jde v souladu s § 1813 o. z. o zakázané ustanovení, k němuž se podle § 1815 o. z. nepřihlíží a nepřichází tak v úvahu pokutu ve smyslu § 2051 o. z. moderovat. Otázku, zda ujednání ve spotřebitelské smlouvě nemá zneužívající charakter, soud zkoumá z úřední povinnosti, v tomto směru lze odkázat jak na gramatický a logický výklad textu ust. § 1815 o.z (ke zneužívající klauzuli by se snad mohlo přihlížet pouze v případě, že by se jejího použití výslovně dovolal samotný žalovaný jako spotřebitel), tak již výše naznačený eurokonformní výklad s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora, který vyžaduje, aby národní soud ex offo zkoumal zneužívající charakter klauzule, a tím vyrovnával nerovnost fakticky existující při řízení mezi spotřebitelem a profesionálem (rozsudek SDEU C -243/08 Pannon GSM, nebo C -618/10 Banco Espanol de Crédito).

17. Soud proto ze všech shora uvedených důvodů neshledal nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 400 Kč (pokuta za porušení povinnosti žalovanou) důvodným.

18. Dále soud považuje za vhodné vyjádřit se i k argumentaci žalobkyně v obsáhlém doplnění žaloby, žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp.zn. 23Cdo 1192/2019 vztahující se k možnosti uložení smluvní pokuty po odstoupení od smlouvy. Toto rozhodnutí je odlišné od původní ustálené a navíc ještě poměrně nedávné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz naposledy např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 32Cdo 636/2019), je ale zřejmé, že ke změně došlo zejména s ohledem na koncepci smluvní pokuty a ochranu autonomie vůle v novém občanském zákoníku. Jak ale i sama žalobkyně uvádí, jí citované rozhodnutí se týkalo sporu mezi podnikateli, nikoli sporu mezi podnikatelem a spotřebitelem, uvedený judikát neřešil a ani nemohl řešit aspekty ochrany spotřebitele. Aplikovat závěry tohoto rozhodnutí bez dalšího i na nerovný vztah mezi podnikatelem (žalobkyně) a spotřebitelem (žalovaná) by dle zdejšího soudu znamenalo ignorovat ochranu práv spotřebitele, která se vyvíjí v civilizované Evropě v posledních několika desítkách let.

23. 8. 2017, sp.zn. III.ÚS 1687/17), soud je pak případné změny povinen náležitě odůvodnit. Opačný přístup, spočívající v povinnosti soudu vyrovnávat se se stovkami rozhodnutí jiných obecných soudů prvního stupně by byl technicky velmi obtížný či přímo nemožný (i když absence databáze rozhodnutí obecných soudů je problémem státu, který účastníkovi řízení nelze přirozeně klást k tíži) a ve výsledku v podstatě nesmyslný. Citované ustanovení má sloužit především k ochraně legitimního očekávání účastníka řízení, který zná jiné rozhodování ve svých či obdobných věcech, nikoli zejména ke sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů prvního stupně prostřednictvím výběru vhodných rozhodnutí jiných soudů právním zástupcem účastníka řízení. Ani zdejší soud ani právní zástupce žalobkyně nemají nástroje ke zjištění, jaká je celková tendence v rozhodovací činnosti všech obecných soudů prvého a druhého stupně (nelze např. jednoduše zjistit, zda desítky jiných soudů prvého stupně, jejichž rozhodnutí právní zástupce nepředložil, nerozhodují zcela odlišně), ke sjednocování rozhodovací činnosti slouží jiné prostředky v rámci právního řádu: zejména již výše zmíněná judikatura soudů nejvyšších. Tolik argument formální, z hlediska obsahu žalobkyní předložených 14 rozhodnutí (které nemají, jak již bylo výše uvedeno, judikatorní povahu) musí soud upozornit, že ne všechna rozhodnutí se zabývala smluvní pokutou za předčasné ukončení smlouvy. V žádném z uvedených rozhodnutí nebyla navíc otázka přiměřenosti smluvní pokuty řešena z hlediska eurokonformního výkladu ve vztahu podnikatel - spotřebitel, ani z hlediska takového výkladu s ohledem na citovanou směrnici (s ohledem na dataci uvedených rozhodnutí z let 2016 – 2020 ani ve velké části z nich být řešena nemohla). Zdejší soud má pak za to, že legitimní očekávání žalobkyně dnes vydaným rozhodnutím neporušil, smluvní pokutu za předčasné ukončení smlouvy již žalobkyni nepřiznal opakovaně, navíc soud podrobně odůvodňuje, proč na ní žalobkyně nárok mít nemůže.

20. S ohledem na shora uvedené soud žalobě vyhověl co do částky 4 279,44 Kč a zamítl ji do částky 4 400 Kč.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně ve věci byl pouze částečný, konkrétně byla čistě aritmeticky z 50,12 % neúspěšná. Žalovaná se neúčastnila jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku není odvolání v souladu s § 202 odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč. K příslušenství se nepřihlíží.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.