OSCV 30 C 241/2022-180

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Jakubcovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované. Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 79 530 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 83 052,13 Kč,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 766 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 766 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 25 999 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 999 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 4. 2020 do 31. 5. 2020, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 922 Kč od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2020, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 11. 4. 2020 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 000 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení a na smluvní pokutě co do částky 36 765 Kč.

III. Žaloba se zamítá co do smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 36 765 Kč od 13. 5. 2022 do 3. 6. 2024.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově soudní poplatek ve výši 4 153 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chomutově částku ve výši 29 556 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podáním ke zdejšímu soudu ze dne 12.5.2022 domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že je soukromou vysokou školou, se kterou uzavřela žalovaná dne 3.9.2019 smlouvu o studiu, jejíž součástí byly Všeobecné podmínky studia č. 6/2019. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala zabezpečit žalované od akademického roku 2019/2020 výuku v bakalářském studijním programu,,název“ a žalovaná se zavázala zahájit studium a hradit ve stanovených termínech a stanovené výši školné. Strany si sjednaly výši školného částkou ve výši 21 400 Kč za semestr studia a splatnost dle vystavené faktury. Školné se mohlo po dobu účinnosti smlouvy zvýšit z důvodu inflace a dále v případě schválení splátkového kalendáře se školné navyšovalo o 15 % za semestr studia. Školné za letní semestr akademického roku 2019/2020 bylo žalované rozděleno do pěti splátek po 4 922 Kč. Žalobkyně vystavila žalované následující faktury: Fakturu č. hodnota (letní semestr 2019/2020) na částku 4 922 Kč splatnou dne 31. 3. 2020. fakturu č. hodnota (letní semestr 2019/2020) na částku 4 922 Kč splatnou dne 30. 4. 2020, fakturu č. hodnota (letní semestr 2019/2020) na částku 4 922 Kč splatnou dne 31. 5. 2020, fakturu č. hodnota (zimní semestr 2020/2021) na částku 21 999 Kč splatnou dne 31. 8. 2020, fakturu č. hodnota (poplatek za 2. upomínku) na částku 2 000 Kč splatnou dne 10. 4. 2020, fakturu č. hodnota (poplatek za 2. upomínku) na částku 2 000 Kč splatnou dne 7. 7. 2020, fakturu č. hodnota (poplatek za 2. upomínku) na částku 2 000 Kč splatnou dne 31. 1. 2020. Žalovaná uvedené platby vystavené ve zmíněných fakturách žalobkyni neuhradila. V čl. III., bod 7., Podmínek studia byla pro případ prodlení s úhradou školného sjednána ve prospěch žalobkyně smluvní pokuta ve výši 0,3% z dlužné částky denně. Žalobkyně její vyčíslení v žalobě provedla ode dne splatnosti uvedené ve fakturách do dne podání žaloby následujícím způsobem: z částky 4 922 Kč od 1. 4. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 11 400 Kč, z částky 4 922 Kč od 1. 5. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 10 957 Kč, z částky 4 922 Kč od 1. 6. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 10 499 Kč, z částky 21 999 Kč od 1. 9. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 40 852 Kč. Celkem ve výši 73 708 Kč. S ohledem na ustanovení § 1805 odst. 2 o. z. požadovala žalobkyně analogicky úhradu smluvní pokuty pouze do výše jistiny, tedy v celkové výši 36 765 Kč následovně: Z částky 4 922 Kč od 1. 4. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 4 922 Kč, z částky 4 922 Kč od 1. 5. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 4 922 Kč, z částky 4 922 Kč od 1. 6. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 4 922 Kč, z částky 21 999 Kč od 1. 9. 2020 do 12. 5. 2022 ve výši 21 999 Kč z částky 4 922 Kč.

2. Žalobkyně v průběhu jednání změnila žalobu, co do částky požadované smluvní pokuty a požadovala, aby jí žalovaná zaplatila dále ještě smluvní pokutu ode dne následujícího po podání žaloby k soudu do dne vydání rozhodnutí soudem prvého stupně ve výši 0,3% denně z částky 36 765 Kč od 13.5.2022 do 3.6.2024. Soud změnu žaloby připustil usnesením ze dne 3.6.2024, č.j. 30 C 241/2022-175.

3. K žalobě, tak jak byla shora popsána, dále doplnila, že akreditace studijního programu,,název“ byla platná do 31.12.2024. Žalovaná byla přijata ke studiu dne 30.8.2019 a zapsána do studia byla dne 1.9.2019. Studovala v období zimního semestru akademického roku 2019/2020 až letního semestru akademického roku 2019/2020. Absolvovala celkem čtyři semestry studia. Studium bylo žalované ukončeno rozhodnutím ze dne 4.3.2021, které nabylo právní moci dne 3.5.2021 z důvodu neplnění podmínek stanovených studijním a zkušebním řádem (nehrazení školného). Žalobkyně dále uvedla, že v období covidových opatření v březnu 2020 až v prosinci 2020 byla žalobkyní výuka zajišťována v souladu s obecnými covidovými opatřeními, nařízeními MŠMT a Národního akreditačního úřadu. V období uzavření vysokých škol probíhala výuka distanční formou, přednášky i semináře byly konány online přes platformu ZOOM a následně přes aplikaci Teams. Vedle přednášek a seminářů byla ze strany žalobkyně zajištěna maximální podpora studentů formou webinářů, online konzultací a zajištění online zdrojů materiálů ( aplikace Kramerius, Digitalknihovna.cz, Google Scholar, Pablikado). Došlo k úpravě informačního systému žalobkyně pro výuku na dálku tak, aby vyučující mohli vkládat interaktivní osnovy s učebními materiály, podněty k diskuzím, nahrávat komentovaná videa, audio přednášky, případně zakládat diskuzní fóra. Nově byla vytvořena tzv.,,Odevzdavárna,“ kam mohli studenti nahrávat své úkoly a vyučující je mohli vyhodnocovat pomocí komentářů a poznámkových bloků. Studenti byli pravidelně informováni o vývoji situace formu e-mailové komunikace a sděleními v informačním systému. Žalobkyně uvedla přehled komunikace směrem ke studentům ve vztahu k řešení studia v souvislosti s pandemií.

4. Žalovaná k věci uvedla, že s žalobou nesouhlasí a považuje ji za nedůvodnou. Potvrdila, že uzavřela se žalobkyní 3. 9. 2019 smlouvu o studiu, kterou se žalobkyně zavázala zabezpečit výuku v bakalářském studijním programu,,název“ se standardní dobu studia 3 roky a se zahájením v prezenční formě v akademickém roce 2019/2020. Přílohou č. 1 smlouvy o studiu byly Všeobecné podmínky studia, kde bylo sjednáno školné ve výši 21 400 Kč za semestr. Žalovaná ve splátkách školné za zimní semestr akademického roku 2019/2020 zaplatila. Ze školného za letní semestr akademického roku 2019/2020 uhradila 2 splátky po 4 922 Kč, tj. 9 844 Kč. Na další plnění z titulu školného již podle mínění žalované žalobkyni nevznikl vůči žalované žádný nárok, neboť žalobkyně žalované neposkytla to, k čemu se zavázala ve smlouvě. Nesplnila svou povinnost zabezpečit žalované výuku. Ačkoliv žalovaná prokazatelně vyvíjela směrem k žalobkyni snahu o to studium ukončit, nebylo jí to umožněno, pročež došlo k formálnímu ukončení studia žalované z důvodu nezaplacení školného až rozhodnutím žalobkyně ze dne 4. 3. 2021. Fakticky však žalovaná ukončila studium již v průběhu letního semestru akademického roku 2019/2020. V průběhu zimního semestru dalšího akademického roku 2020/2021 se již výuky nezúčastnila a pouze se pokoušela ukončit u žalobkyně studium tak, aby to bylo formálně správně, což jí však nebylo umožněno.

5. Žalovaná doplnila, že v měsíci březnu 2020 s počátkem pandemie COVID-19 skončila klasická výuka a žalované od té doby nebyla ze strany žalobkyně poskytována služba, kterou se žalobkyně zavázala žalované poskytnout ve smlouvě o studiu. Ve škole se nekonaly žádné přednášky. Žalobkyně studentům sdělila, že všechny dokumenty ke studiu budou k dispozici v informačním systému název. Jednalo se však o dokumenty, které měly podobu záznamů určených k promítání na projektor při přednáškách tzv. slajdy. Žádná výuka distanční formou neprobíhala. Ani přednášky, ani semináře online formou se nekonaly, neprobíhaly ani žádné webináře ani online konzultace. Žalovaná poukázala na to, že podmínkou pro absolvování studijního programu, k němuž byla přijata bylo složení zkoušky z předmětu,,Analýza rizik“, který se však žalobkyně rozhodla v dalším akademickém roce již nevyučovat. V případě nesplnění tohoto předmětu by žalovaná ani nemohla studium, k němuž byla přijata, řádně dokončit. Když se žalovaná rozhodla, že kvůli špatné finanční situaci, v níž se ocitla kvůli pandemii COVID-19, studium přeruší, bylo žalobkyni sděleno, že toto není možné, z důvodů, že obor, který studuje, nebude v dalším akademickém roce otevřen a bude si muset vybrat obory jiný. Co se týče záměru ukončení studia, byly v souvislosti s covidovou situací stanoveny v informačním systému termíny, v nichž bylo možné ukončit nebo přerušit studium. O této skutečnosti se žalovaná dověděla z e-mailu, který od žalobkyně obdržela. Do informačního systému se však žalované nedařilo přihlásit. Protože studijní oddělení žalobkyně bylo v době pandemie zavřené a nefungovaly ani telefony, nebylo možné podat žádost v listinné podobě a nebyl zde nikdo, kdo by byl schopen žalované poradit.

6. Žalovaná uvedla, že se snažila studium řádně ukončit, aby nemusela platit školné a s ním spojené platby, ale to jí nebylo ze strany žalobkyně umožněno. Protože žalobkyně neumožnila žalované řádně přerušit nebo ukončit studium, a protože žalovaná již od letního semestru akademického roku 2019/2020 nekonzumovala služby poskytované žalobkyní, považovala žalovaná požadavek žalobkyně na vyplacení školného za část letního semestru 2019/2020 (částkou ve výši 3 × 4 922 Kč) a zimní semestr 2020/2021 (částkou ve výši 21 999 Kč) za odporující dobrým mravům, který jako takový nemůže požívat právní ochrany. Poukázala na ustanovení § 2 odst. 3 o.z., dle něhož nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy. Dle ustanovení § 6 odst. 2 o.z. platí, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a dle ustanovení § 8 o. z. nepožívá právní ochrany zjevné zneužití práva. Pokud se jednalo o ujednání smlouvy o studiu o smluvní pokutě za prodlení s úhradou školného ve výši 0,3 % z dlužné částky denně považovala žalovaná toto ujednání za příčící se dobrým mravům, v důsledku čehož je neplatné. Dle ustanovení § 580 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 věty prvé o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Při ročním prodlení se splátkou školného ve výši 4 922 Kč by smluvní pokuta činila celkem 5 390 Kč a převyšovala by tak samotnou dlužnou částku. Vzhledem k významu zajišťované povinnosti nepovažovala žalovaná tuto smluvní pokutu za přiměřenou. Obdobně poplatky za upomínku ve výši 2 000 Kč, které by měly mít oporu v sazebnících poplatků, a to v Opatřeních rektorky číslo 17/2019 a číslo 26/2020 považovala žalovaná za odporující dobrým mravům. V této souvislosti poukázala pro srovnání na ustanovení § 3 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky, určuje se odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, dle něhož činí ve vztazích mezi podnikateli náhrada nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč. Poplatek za upomínku studentům, kteří nejsou podnikateli, by měl dle zmíněných opatření rektorky činit o 800 Kč více.

7. V průběhu řízení vyjádřila žalovaná ochotu zaplatit částku spočívající v platbách třech splátek školného za letní semestr akademického roku 2019/2020 a částku ve výši 2 000 Kč za jednu upomínku s tím, že ve studiu už v zimním semestru akademického roku 2020/2021 řádně nepokračovala a studium tak fakticky ukončila. Žalobkyně uvedla, že žalovaná nikdy nedostatečnost výuky nenamítala a v průběhu letního semestru akademického roku 2019/2020 konkrétně dne 2.5.2020 žádala o umožnění pozdější úhrady splátek školného a dále dne 11.9.2020 v reakci na první předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně uvedla, že z důvodu pandemie nemá možnost hradit školné jinak než ve splátkách. Žalobkyně upozornila na čl. III odst. 8 Všeobecných podmínek studia, kde bylo stranami sjednáno, že i v případech, kdy student v průběhu semestru studium z jakéhokoliv důvodu ukončí, zanechá či přeruší, právo žalobkyně na úhradu školného za takový semestr studia nezaniká.

8. Žalobkyně v reakci na tvrzení žalované, že nemohla ukončit studium a na základě poučení soudu, aby doplnila žalobní tvrzení ohledně toho, jak dospěla k závěru, že žalovaná studovala ještě v zimním semestru akademického roku 2020/2021, a že ji tudíž stíhá povinnost platit školné ve výši 21 999 Kč uvedla, že žalovaná začala řešit ukončení studia až v okamžiku, kdy byla v prodlení s úhradou školného za další semestr studia. Dne 11.9.2020 sdělila žalovaná, že se nemůže přihlásit do informačního systému a nemůže tak požádat o ukončení studia. Žalobkyně na tuto zprávu reagovala dne 15.9.2020, aby se žalovaná obrátila ohledně ukončení nebo přerušení studia na studijní oddělení a dne 21.9.2020 byl žalované zaslán podrobný návod k přihlášení do informačního systému s tím, že k ukončení studia je nutné v sekci,,Úřadovna“ podat,,Oznámení o ukončení studia“. Dne 29.9.2020 podala žalovaná do informačního systému žádost o přerušení studia. Tím považovala tvrzení žalované o tom, že se snažila studium ukončit nebo že se jí nedařilo přihlásit do informačního systému jako nepravdivá.

9. Žalobkyně doplnila, že žalovaná v letním semestru akademického roku 2019/2020 konala zkoušky a zápočty, když konkrétně 1.5.2020 složila zkoušku z předmětu kriminalistika – vybrané problémy, 11. 5. 2020 splnila zápočet z předmětu Anglický jazyk 1, 15. 5. 2020 zkoušku z předmětu Základy sociologie, 22. 5. 2020 zkoušku z předmětu Prevence kriminality a 26. 5. 2020 zkoušku z předmětu Veřejná správa a její organizace. Z tohoto pohledu měla žalobkyně za to, že žalovaná v tomto semestru prokazatelně studovala. K problematice akreditace studijního programu,,název“ žalobkyně uvedla, že akreditace byla platná do 31. 12. 2024. V registru vysokých škol bylo u této akreditace uvedeno, že ke studiu lze přijímat pouze do 31. 12. 2019. V akademickém roce 2019/2020 byl tedy naposledy otevřen první ročník studia v tomto studijním programu, neboť podmínky akreditace neumožňovaly a dalším ročníkům by ani již nebylo možné zajistit dostatečný časový prostor pro dokončení studia, včetně případných dvou opakovaných (opravných) termínů státních závěrečných zkoušek. Žalovaná do tohoto studijního programu nastoupila v akademickém roce 2019/2020 při standardní tříleté délce studia by pak studium ukončovala v letním semestru akademického roku 2021/2022. Při standardním průběhu studia by se předpokládalo, že žalovaná splní podmínky pro vykonání státní závěrečné zkoušky v letním semestru akademického roku 2021/2022. Pak by měla možnost do května či června 2024 vykonat státní závěrečnou zkoušku.

10. Žalovaná v prvním ročníku studia nezískala dostatečný počet kreditů (40) stanovený Studijním a zkušebním řádem pro postup do dalšího ročníku. Musela by zůstat stále v prvním ročníku, resp. po přerušení studia se znovu vrátit do prvního ročníku. Vzhledem k ukončení akreditace programu,,název“ nebylo z výše uvedených důvodů plánováno otevřít první ročníky studia ve stejném studijním programu a žalovaná by tak při setrvání ve stejném studijním programu neměla k dispozici nástupnický ročník, do kterého by se vrátila. O žádosti žalované ze dne 29. 9. 2020 o přerušení studia proto žalobkyně dne 8.10.2020 rozhodla tak, že žádosti s ohledem na končící akreditaci nevyhověla a žalované bylo pro případ objektivní nutnosti přerušení studia doporučeno zvážení možností přestoupit do podobného nově akreditovaného studijního programu, čímž by byl výše uvedený problém nástupnického ročníku vyřešen. Žalobkyně doplnila, že v článku VI odst. 1 Smlouvy o studiu bylo dokonce sjednáno, že žalobkyně má vyhrazené právo na přeřazení studenta do jiného obdobného studijního programu v případě pozbytí akreditace. Žalovaná si rozhodnutí přečetla v informačním systému dne 11. 10. 2020. Následně žalovaná dne 17. 10. 2020 kontaktovala žalobkyni e-mailem s dotazem na změnu oboru (studijního programu). Žalobkyně ji na tento e-mail dne 19. 10. 2020 odpověděla, že je možná změna na,,název“ spolu s uznáním splněných předmětů a s nutností požádat v sekci,,Úřadovna“ o změnu programu/oboru/formy studia. Žalovaná to však neučinila. O ukončení studia nikdy formálně nepožádala. Neposlala žalobkyni písemné prohlášení o zanechání studia.

11. Žalobkyně se neztotožnila s názorem žalované, že by smluvní pokuta ve výši 0,3% denně byla v rozporu s dobrými mravy. Takto stanovená smluvní pokuta zcela, podle názoru žalobkyně, odpovídala jejím základním funkcím, tj. funkci preventivní, uhrazovací a sankční. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 872/2006, v němž Nejvyšší soud učinil úvahu o tom, kdy lze považovat konkrétní smluvní ujednání za rozporné s dobrými mravy či nikoliv, a sice v závislosti na tom, jak se odvíjí posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Uvedl, že smluvní strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost, která je smluvní pokutou zajištěna, splnila v co nejkratší době. Žalobkyně poukázala na názor Nejvyššího soudu ohledně výše smluvní pokuty v uvedeném rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž bylo stanoveno, že smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ale ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Navíc ujednání o smluvní pokutě bylo přímo součástí smlouvy, respektive podmínek studia, které byly neoddělitelnou součástí smlouvy o studiu a byly žalovanou přímo podepsány. Žalovaná si tak byla povinnosti hradit smluvní pokutu v případě prodlení s úhradou školného od počátku vědoma. Žalovaná mohla nárůstu povinnosti hradit smluvní pokutu jednoduše předejít splněním svých povinností, případně jakoukoliv jinou snahou o řešení situace s žalobkyní, přičemž žalobkyně připustila, že žalovaná opakovaně žádala o umožnění splátek či posunutí splatnosti faktur.

12. Žalobkyně vysvětlila, proč je v čl. III odst. 2 Podmínek studia koncipována povinnost studenta zaplatit školné za první tři semestry studia i v případě nenastoupení ke studiu či nedokončení celého prvního ročníku. Koncepce je tak navržena proto, že žalobkyně musí kapacitu studentů zohlednit v rámci rozvrhů, zajištění výukových prostor, vyučovaných předmětů a skupin, zajištění vyučujících a studijních pomůcek…atd., přičemž všechny tyto záležitosti jsou vždy řešeny s výrazným časovým předstihem na celý akademický rok. Za ekonomicky neudržitelnou označila žalobkyně situaci, kdy by tak postupovali všichni studenti nebo jejich ne zcela zanedbatelný počet a žalobkyně by neměla nárok na úhradu školného, jak je výše uvedena. K výši poplatku za zaslání druhé upomínky žalobkyně uvedla, že přímo v nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., je výše nákladů výslovně stanovena jako minimální. Podle názoru žalobkyně je nezbytné vzít v úvahu, že nařízení vlády je z roku 2013, přičemž je všeobecně známo, že cenová hladina za posledních 10 let se výrazně změnila. Žalobkyně poznamenala, že žalovaná o neuhrazeném školném věděla. Žalobkyně jí před zasláním obou upomínek poskytla dostatečný prostor pro úhradu. V rámci odkazů na sociálních sítích, kde si studenti na postupy žalobkyně stěžovali, žalobkyně uvedla, že většina stížností pramení od studentů, kteří si řádně neplní studijní povinnosti a často k nim přistupují lehkomyslně, případně si nejsou vědomi práv a povinností výslovně stanovených v zákoně o vysokých školách, studijních předpisech či smlouvě o studiu. Osočení z toho, že se žalobkyně snaží ze studentů,,vymáčknout peníze“, tak žalobkyně důrazně odmítala. Žalobkyně vnímala, že žalovaná je ve složité životní a finanční situaci a nebyla si tudíž jistá, zda chce studium ukončit, přerušit či v něm pokračovat. Žalobkyně se snažila žalované vyjít vstříc, jak rozložením školného za letní semestr 2019/2020 do splátek, tak vyhověním žádosti o posunutí splátek školného za tento semestr i umožněním splátkového kalendáře po zaslání první předžalobní upomínky.

13. Žalobkyně upozornila na to, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou rozhodně nelze považovat za vztah spotřebitelský, a to zejména s ohledem na skutečnost, že žalobkyně poskytuje veřejnou službu. Žalobkyně v tomto směru odkázala na ustálené judikatorní závěry o tom, že na činnost soukromé vysoké školy nelze hledět jako na činnost podnikatelskou, neboť taková instituce poskytuje obecně prospěšné služby, zejména tím, že zabezpečuje přístup k vysokoškolskému vzdělání a získávání vysokoškolské kvalifikace v akreditovaných studijních oborech a specializacích, přičemž tak činí jako soukromá vysoká škola, jako nedílný článek nejvyššího stupně české vzdělávací soustavy, centrum vzdělanosti, nezávislého poznání, tvůrčí a vědecké činnosti s významnou úlohu v kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti a jedince. Tyto závěry pak byly vysloveny, například v rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Cdo 4532/2014 a 33 Cdo 3805/2018. Studiem na vysoké, státní nebo soukromé škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod a čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. V rozhodnutí 33 Cdo 3805/2018 pak Nejvyšší soud stanovil, že při posouzení smlouvy o studiu z hlediska § 1810 o.z. (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí zjištění, že žalobkyně je soukromou základní školou zřízenou ve formě s. r. o., tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku. Nestátní školy podle názoru žalobkyně podpořeného nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 34/17 pak představují subsidiární prostředek pro naplnění práva na vzdělání.

14. Žalobkyně na podporu svého názoru, že se nemůže jednat o vztah ze spotřebitelské smlouvy uvedla, že vysoké školy jsou součástí vzdělávacího systému deklarovaného v čl. 33 Listiny základních práv a svobod. Vysoké školy stejně jako školy základní a střední jsou součástí vzdělávacího systému státem vytvořeného a spravovaného a není tak důvod proč by poskytování vzdělání na vysokých školách mělo být považováno za cokoliv jiného, než za veřejnou službu. Stát ve vztahu k vysokým školám upravuje podmínky a způsob, za nichž je vysokoškolské vzdělání poskytováno, a to ve vztahu ke státním, veřejným i soukromým vysokým školám. Soukromá vysoká škola je oprávněna působit jako soukromá vysoká škola jen tehdy, pokud jí ministerstvo školství udělilo státní souhlas (§ 39 odst. 1 zákona o vysokých školách), studijní programy podléhají akreditaci akreditačního úřadu zřízeného zákonem o vysokých školách, vnitřní předpisy vysoké školy podléhají registraci ministerstvem školství atd.. Stát dále na vysoké školy přenáší pravomoc rozhodovat vrchnostensky o právech a povinnostech uchazečů/studentů, kdy toto se týká opět vysokých škol bez rozdílu, tedy nejenom veřejných, ale i soukromých, kdy při tomto rozhodování vystupují v postavení orgánu veřejné moci a na jejich rozhodování se použije kromě zákona o vysokých školách také správní řád. Poskytování vzdělání, byť za úplatu, není ani živností a je striktně regulováno veřejnoprávním předpisem. Na soukromou vysokou školu jsou kladeny státem další nároky, včetně správního rozhodování a udělování akademických titulů. Při uzavření smlouvy o studiu se nejedná o typický vztah prodejce zboží a kupujícího či příjemce,,klasické služby“, na jehož ochranu jako spotřebitele mají ustanovení o spotřebitelských smlouvách sloužit především, nýbrž se jedná o poskytování vzdělání jako ústavně zaručeného práva a to na základě zákona o vysokých školách.

15. Žalobkyně zdůraznila, že je soukromou vysokou školou, jejíž povinností je zajistit finanční prostředky pro vzdělávací a tvůrčí činnost. Před získáním akreditace konkrétního studijního programu musí žalobkyně deklarovat a zajistit veškeré zabezpečení studijního programu a garantovat jej po celou dobu trvání akreditace a to zpravidla činí 5-10 let. Před začátkem každého semestru musí žalobkyně zajistit dostatečný počet pedagogických pracovníků (profesorů, docentů, odborných asistentů s doktorským vzděláním a odpovídající vědeckou a publikační aktivitou) splňujících akreditační standardy tak, aby mohla studentům poskytnout vzdělávání v rozsahu stanoveném akreditací. Těmto pedagogickým pracovníkům musí žalobkyně garantovat jistotu příjmu a pedagogického a vědeckého působení na delší dobu. Dále musí zajistit dostatečné prostory pro výuku studentů na přednáškách a cvičeních pro různě velké skupiny studentů, což klade značné nároky na plánování a zabezpečení těchto prostor. Žalobkyně nad rámec prostor, které má v trvalém nájmu, musí dále vyhledávat externí prostory pro výuku. Většinu nákladů na zabezpečení výuky po personální a materiální stránce tak musí žalobkyně zajistit s výrazným časovým předstihem pro delší časové období (v řádech několika semestrů či akademických let).

16. Žalobkyně připomenula, že svou hlavní činnost – poskytování vysokoškolského vzdělání financuje výhradně ze školného hrazeného studenty. Při sestavování rozpočtu a následné realizaci všech svých činností musí garantovat pro studenty jistotu jejich dostudování, pro zaměstnance jistotu pracovního místa a měsíčního výdělku i perspektivu rozvoje školy. Veškerý rozvoj, obnovy, vybavení, zajištění kvality akademického prostředí či získání dalších akreditací je hrazeno ze školného stávajících studentů. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně musí ze zákona dbát na zajištění financování své činnosti i do budoucna, a to i v případě, že by její příjmy poklesly ku příkladu v důsledku poklesu studentů. Pokud by stejně jako žalovaná postupovali všichni studenti nebo jejich ne zcela zanedbatelný počet a žalobkyně by neměla nárok na úhradu školného tak, jak je uvedeno výše, byla by tato situace pro žalobkyni ekonomicky neudržitelná. Při kalkulaci nákladů na zabezpečení výuky žalobkyně vychází z počtu přihlášených studentů, u kterých oprávněně předpokládá, že ke studiu nastoupí a budou ve studiu pokračovat po celou standardní dobu studia. Pokud student ke studiu nenastoupí, respektive ukončí či přeruší studium, není již možné za něj bezprostředně přijmout náhradu a nahradit tak výpadek příjmů sloužící k úhradě nákladů na zabezpečení výuky. Pro první 3 semestry toto platí zcela (viz ustanovení článku III odst. 2 Všeobecných podmínek studia). V následující semestrech a akademických letech je možné tuto ztrátu kompenzovat částečně restrukturalizací původních studijních skupin. Pokud se jednalo o nárok vysoké školy na školné za více období akademického roku i pro případ, kdy bylo studium ukončeno předčasně a student toto období,,neodstudoval“ bylo opakovaně shledáno oprávněným, rovněž v rozhodnutích Ústavního soudu, například IV. ÚS 2774/14 či IV. ÚS 4361/12 se závěrem že „…potřeba soukromé vysoké školy mít v předstihu zajištěno své fungování i po ekonomické stránce je pochopitelná a smluvní ujednání zabraňující svévolnému předčasnému ukončení studia u stěžovatelky sleduje rozumný cíl.“

17. K doplnění žalobních tvrzení o tom, jaká škoda vznikla žalobkyni tím, že rozhodla o ukončení studia žalované rozhodnutím s právní mocí dne 3. 5. 2021 žalobkyně uvedla, že studijní obor, který si žalovaná vybrala „název“ se řadí mezi oblíbené studijní obory, o který je větší zájem než kapacita stanovená akreditačním úřadem a možnostmi školy a tudíž každý zapsaný, nenastoupený student, který neuhradí školné, generuje škodu. Pouze v případě včasného odstoupení od smlouvy, lze místo obsadit jiným uchazečem. Výše škody odpovídá vyčíslení, kdy bylo předpokládáno, že žalovaná bude studovat 3 roky v bakalářském studiu. Škola ručí za zajištění dostudování studentů.

18. Žalobkyně uvedla, že celkové náklady za rok studia stojí 62 070 Kč, tj. semestr za 31 035 Kč z toho výuka na semestr 21 624 Kč. Porušením povinnosti žalované za celou délku bakalářského studia, za 3 roky, vznikla žalobkyni údajně škoda 186 210 Kč, která byla složena z následujících dílčích škod: 1/ Náklady na výuku: (mzda garanta), opravy testů, vedení seminárních prací, konzultace k předmětu nad rámec výuky, cestovní náhrady a případně ubytovací náhrady a náklady na činnost v oblasti vědy a výzkumu. 2/ Ostatní provozní náklady: Náklady na studijní oddělení- např. mzdové náklady, náklady na studentské události, studentská rada atd. náklady na Prorektorát pro akreditaci a kvalitu studia- mzdové náklady, výstavba studijního oboru, udržování jeho kvality a zajištění akreditací ary akreditací a dodržování podmínek stanovených v akreditačním úřadem, Knihovna- mzdové náklady, zajištění učebních materiálů dle požadavku oboru a akreditací, IT náklady, informační systém, licence pro studenty, nákupy a údržba software, licence pro administrativní pracovníky, přístupy do elektronických informačních zdrojů, Nájem - škola ručí za dostatečnou kapacitu prostor, podle počtu studentů v předmětu se zajišťují učebny i u externích subjektů, náklady na mzdy ostatních administrativních pracovníků, kteří jsou nezbytní pro chod školy Prorektorát pro pedagogickou činnost, Prorektorát pro studium, Rektorát, personální oddělení, provozní oddělení, finanční oddělení atd. 3/ Další náklady: náklady investiční povahy, neboť pro studenty musí být učebny adekvátně vybaveny PC, pro Viktorii, lavice, židle, tabulek, plátna, televizory a podobně dále rovněž k zabezpečení budovy bezpečnostní kamery apod.

19. Žalobkyně zdůraznila, že poplatky zejména školné, které může požadovat vysoká škola v průběhu studia, nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), nýbrž vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium. Školné tak není platbou za vzdělání. Žalobkyně oprávněně předpokládala, že žalovaná bude řádně studovat, a proto musela zajistit materiální podmínky pro její studium.

20. Žalobkyně odkázala na další, v mezidobí vydaná rozhodnutí v obdobných svých kauzách, kdy další odvolací soudy žalobkyni plně vyhověly a rozhodly tak, že se v tomto případě nejedná o spotřebitelský vztah. Žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2023, č. j. 70 Co 178/2023-95 a zejména na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 12 Co 152/2023-113.

21. Skutkový stav byl v řízení zjištěn ze shodných vyjádření účastnic tohoto řízení, skutečností obecně známých a tudíž nesporných a z důkazů listinných, jejichž provedením jednotlivě i ve vzájemné souvislosti měl soud za to, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 3.9.2019 smlouvu o studiu, která upravovala jejich práva a povinnosti při zabezpečení výuky v bakalářském studijním programu,,název“ (dále jen,,smlouva o studiu“ ).

22. Jako nesporné považuje soud rovněž skutečnosti, které nastaly v roce 2020 a 2021 a souvisely s potíráním pandemie Covid-19 a to tyto:

23. Dne 12. března 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 194 o vyhlášení nouzového stavu.

24. Dne 12. března 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 201 o přijetí krizového opatření o zákazu školní docházky na základních, středních i vysokých školách, vzdělávacích a volnočasových aktivitách ve školství, na základě kterého byla zakázána ode dne 13.3.2020 osobní přítomnost studentů na hromadných formách výuky a zkoušek při studiu na vysoké škole podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, přičemž byla umožněna osobní přítomnost na klinické a praktické výuce a praxi.

25. Dne 23. dubna 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 456 o přijetí krizového opatření o zákazu školní docházky na základních, středních i vysokých školách, vzdělávacích a volnočasových aktivitách ve školství, s účinností od 24. dubna do 27. dubna a č. 455 o přijetí krizového opatření o zákazu školní docházky na základních, středních i vysokých školách, vzdělávacích a volnočasových aktivitách ve školství od 27. dubna 2020.

26. Dne 9. dubna 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 396 o prodloužení nouzového stavu do 30. dubna 2020.

27. Dne 30. dubna 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 485 o prodloužení nouzového stavu do 17. května 2020.

28. Dne 30.dubna 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. hodnota o přijetí krizového opatření o zákazu školní docházky na základních, střední i vysokých školách, vzdělávacích a volnočasových aktivitách ve školství, s účinností od 11. května 2020, které ukládalo, aby osobní přítomnost studentů při studiu na vysoké škole podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, byla umožněna pouze za splnění podmínky přítomnosti nejvýše 15 studentů ve skupině; toto omezení se netýkalo klinické a praktické výuky a praxe a zrušilo tak usnesení vlády ze dne 23.4.2020 č. 455.

29. Dne 30. září 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 957 o vyhlášení nouzového stavu na dobu od 00.00 hodin dne 5. října 2020 na dobu 30 dnů.

30. Dne 8. října 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 997 o přijetí krizového opatření o omezení provozu škol a školských zařízeních, kterým vláda s účinností ode dne 12. října 2020 od 00:00 hod. do dne 25. října 2020 do 23:59 hod. omezuje provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), a to tak, že zakazuje osobní přítomnosti studentů na výuce při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje na účast na klinické a praktické výuce a praxi studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů.

31. Dne 12.10.2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1022 o přijetí krizového opatření o omezení provozu škol a školských zařízeních, kterým vláda s účinností ode dne 14. října 2020 od 00:00 hod. do dne 1. listopadu 2020 do 23:59 hod. omezuje provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), a to tak, že zakazuje osobní přítomnosti studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob, při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje na účast na klinické a praktické výuce a praxi studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů, a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách, přičemž uvedené usnesení vlády doznalo změny vládním usnesením ze dne 19. října 2020 č. 1074 s účinností ode dne 21. 10. 2020 od 00.00 hod tak, že provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), zakazuje osobní přítomnost studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob, při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje na účast na klinické a praktické výuce a praxi studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů, a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách nebo školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy,“.

32. Dne 30. října 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1108 o přijetí krizového opatření o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2 do 20.11.2020, které zároveň stanovilo, že veškerá opatření přijatá z důvodu nouzového stavu, která jsou platná ke dni přijetí tohoto usnesení vlády, zůstávají nadále v platnosti v rozsahu, v jakém byla přijata.

33. V souvislosti se shora uvedeným usnesením č. 1108 bylo dne 30. října 2020 vydáno usnesení vlády č. 1112 o přijetí krizového opatření, kterým vláda ČR omezuje s účinností ode dne 2. listopadu 2020 od 00:00 hod. do dne 20. listopadu 2020 do 23:59 hod. provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), a to tak, že zakazuje osobní přítomnost studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob, při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje na účast na klinické a praktické výuce a praxi studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách nebo školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy.

34. Dne 20.11.2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1199 o přijetí krizového opatření, kterým vláda omezuje s účinností ode dne 30. listopadu 2020 od 00:00 hod. do dne 12. prosince 2020 do 23:59 hod. provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), a to tak, že zakazuje osobní přítomnost studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob, při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje: a) na účast na klinické a praktické výuce a praxi, studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách nebo školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy, b) na účast na klinické a praktické výuce a praxi, která probíhá u externích subjektů, c) na laboratorní, experimentální nebo uměleckou výuku v posledním ročníku bakalářského nebo magisterského studijního programu za přítomnosti nejvýše 20 studentů, d) na studium v doktorském studijním programu, e) na individuální konzultace a na individuální návštěvy knihoven za účelem příjmu nebo odevzdání studijní literatury.

35. V návaznosti na shora uvedené usnesení bylo vydáno usnesení vlády č. 1263 se stejnou dobou platnosti pouze s počátkem omezení od 7.12.2020.

36. Dne 10. prosince 2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1294 o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2 do 23.12.2020, s tím, že veškerá opatření přijatá z důvodu nouzového stavu, která jsou platná ke dni přijetí tohoto usnesení vlády, zůstávají nadále v platnosti v rozsahu, v jakém byla přijata.

37. Dne 14.12.2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1335 o přijetí krizového opatření, kterým vláda omezuje s účinností ode dne 21. prosince 2020 od 00:00 hod. do dne 23. prosince 2020 do 23:59 hod. provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), a to tak, že zakazuje osobní přítomnost studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob, při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje: a) na účast na klinické a praktické výuce a praxi, studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách nebo školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy, b) na účast na klinické a praktické výuce a praxi, která probíhá u externích subjektů, c) na laboratorní, experimentální nebo uměleckou výuku v posledním ročníku bakalářského nebo magisterského studijního programu za přítomnosti nejvýše 20 studentů, d) na studium v doktorském studijním programu, e) na individuální konzultace a na individuální návštěvy knihoven za účelem příjmu nebo odevzdání studijní literatury.

38. Dne 23.12.2020 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 1377 o přijetí krizového opatření, kterým vláda omezuje s účinností ode dne 27. prosince 2020 od 00:00 hod. do dne 10. ledna 2021 do 23:59 hod. provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), a to tak, že zakazuje osobní přítomnost studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob, při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje na účast na klinické a praktické výuce a praxi studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách nebo školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy.

39. Dne 7. 1. 2021 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 13 o přijetí krizového opatření, kterým vláda omezuje s účinností ode dne 11. ledna 2021 od 00:00 hod. do dne 22. ledna 2021 do 23:59 hod. provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), a to tak, že zakazuje osobní přítomnost studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob, při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje na: a) účast na klinické a praktické výuce a praxi studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách nebo školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy, b) účast na přijímacích zkouškách na vysoké školy za účasti nejvýše 10 osob, c) účast na individuálních konzultacích (pouze jeden student a jeden akademický pracovník).

40. Dne 22. ledna 2021 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 55 o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2 do 23.12.2020, s tím, že veškerá opatření přijatá z důvodu nouzového stavu, která jsou platná ke dni přijetí tohoto usnesení vlády, zůstávají nadále v platnosti v rozsahu, v jakém byla přijata.

41. Dne 22. ledna 2021 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 56, kterým vláda s účinností od 23. ledna 2021 od 00:00 hod. změnila dobu účinnosti mimo jiné také usnesení vlády č. 13, a to do 14. února 2021 do 23:59 hod.

42. Dne 14. února 2021 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 125, kterým byl vyhlášen nouzový stav na dobu od 00:00 hodin dne 15. února 2021 na dobu 14 dnů.

43. Dne 14. února 2021 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 129, o přijetí krizového opatření, kterým vláda omezuje s účinností ode dne 15. února 2021 od 00:00 hod. do dne 28. února 2021 do 23:59 hod. provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), a to tak, že zakazuje osobní přítomnost studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob, při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje na: a) účast na klinické a praktické výuce a praxi studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách nebo školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy, b) účast na přijímacích zkouškách na vysoké školy za účasti nejvýše 10 osob, c) účast na individuálních konzultacích (pouze jeden student a jeden akademický pracovník).

44. Dne 26. února 2021 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 196 o vyhlášení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2 od 27. února 2021 00.00 hod. na dobu 30 dnů (28. března 2021)

45. Dne 26. února 2021 bylo vydáno usnesení vlády ČR č. 200, o přijetí krizového opatření, kterým vláda omezuje s účinností ode dne 27. února 2021 od 00:00 hod. do dne 21. března 2021 do 23:59 hod. provoz vysokých škol podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, včetně zahraničních vysokých škol a jejich poboček působících na území České republiky (dále jen „vysoké školy“), a to tak, že zakazuje osobní přítomnost studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob, při studiu na vysoké škole a účastníků kurzů celoživotního vzdělávání; zákaz osobní přítomnosti studentů podle tohoto bodu se nevztahuje na: a) účast na klinické a praktické výuce a praxi studentů studijních programů všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a dalších zdravotnických studijních programů a studentů vykonávajících pedagogickou praktickou výuku a praxi v mateřských, základních a středních školách nebo školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy, b) účast na přijímacích zkouškách na vysoké školy za účasti nejvýše 10 osob, c) účast na individuálních konzultacích (pouze jeden student a jeden akademický pracovník).

46. Ze smlouvy o studiu soud zjistil, že přílohou č. 1 smlouvy o studiu se staly Všeobecné podmínky studia, které se staly její neoddělitelnou součástí. Přílohou č. 2 smlouvy o studiu se staly základní informace o průběhu studia na vysoké škole název které se staly její neoddělitelnou součástí. Povinnosti vysoké školy byly obsahem článku I. Všeobecných podmínek studia, povinnosti studenta

47. Ze smlouvy o studiu soud zjistil, že studium bude poskytováno za úplatu a ustanovení o výši školného a způsobu jeho úhrady je obsahem článku III. a VII. Všeobecných podmínek studia.

48. Ze smlouvy o studiu soud zjistil, že studium může být za podmínek daných studijním a zkušebním řádem přerušeno, přičemž ustanovení o přerušení je obsahem článku IV. Všeobecných podmínek studia.

49. Ze Všeobecných podmínek studia článku I. odstavce písm. b) soud zjistil, že žalobkyně se mimo jiné zavázala realizovat studium v souladu s udělenou akreditací, vnitřními předpisy a rozhodnutími rektorky a pod písmenem h) pak zajišťovat svou činnost a provoz tak, aby byly splněny záměry vzdělávacího procesu.

50. Ze Všeobecných podmínek studia a článku II. odst. 4 soud zjistil, že žalovaná se mimo jiné zavázala hradit ve stanovených termínech, v předepsané výši a způsobem uvedeným v článku III. a VII. školné a další poplatky se studiem spojené.

51. Ze Všeobecných podmínek studia článku III. odst. 1 soud zjistil, že úhrada školného je základním zdrojem pro zajištění finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou a provozní činnost vysoké školy.

52. Ze Všeobecných podmínek studia čl. III odstavce 2 soud zjistil, že nárok žalobkyně na toto školné za první 3 semestry studia vzniká okamžikem uzavření smlouvy o studiu, a to bez ohledu na to, zda uchazeč/student první 3 semestry studia ukončí či nikoliv. Pokud uchazeč/student ke studiu do prvního ročníku vůbec nenastoupí, stává se požadované školné storno poplatkem za nenastoupení ke studiu ve výši školného za první 3 semestry studia.

53. Ze Všeobecných podmínek studia článku III., odst. 4 soud zjistil, že školné se může po dobu účinnosti smlouvy o studiu zvýšit z důvodu inflace. Školné zvýšené z důvodu inflace se považuje za sjednané školné dle smlouvy o studiu a těchto Všeobecných podmínek studia.

54. Ze Všeobecných podmínek studia článku III., odst. 5 soud zjistil, že v případě schválení splátkového kalendáře se výše školného navyšuje o 15 % za semestr studia. Školné je splatné v pěti splátkách. V případě prodlení studenta s úhradou jakékoliv splátky školného, ztrácí student výhodu splátek a celé školné se bez dalšího stane splatné, a to včetně navýšení o 15 % za splátkový kalendář.

55. Ze Všeobecných podmínek studia článku III odst. 6 soud zjistil, že v případě, že uchazeč/student neuhradí školné řádně či včas, má žalobkyně právo smlouvu o studiu vypovědět, přičemž právo žalobkyně na úhradu školného tím nezaniká. Výpověď nabývá účinnosti dnem jejího doručení uchazeči/studentu a dnem jejího doručení je studium ukončeno.

56. Ze žádosti o rozložení školného – splátkový kalendář soud zjistil, že žalovaná dne 15.12.2019 požádala o rozložení školného v letním semestru akademického roku 2019/2020 do splátek a vzala na vědomí, že školné bude navýšeno o 15% a splatnost faktury nastane vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce.

57. Z faktury č. hodnota se splatností dne 31. 3. 2020 soud zjistil, že zněla na částku 4 922 Kč.

58. Z faktury číslo hodnota se splatností dne 30. 4. 2020 soud zjistil, že zněla na částku 4 922 Kč.

59. Z faktury číslo hodnota se splatností dne 31. 5. 2020 soud zjistil, že zněla na částku 4 922 Kč.

60. Z faktury číslo hodnota se splatností dne 10. 4. 2020 soud zjistil, že zněla na částku 2 000 Kč.

61. Z faktury č. hodnota se splatností dne 31.1.2021 soud zjistil, že zněla na částku 2 000 Kč.

62. Z faktury číslo hodnota se splatností dne 7. 7. 2020 soud zjistil, že zněla na částku 2000 Kč.

63. Z faktury číslo hodnota, vystavené 13.7.2020, se splatností dne 31. 8. 2020 soud zjistil, že zněla na částku 21 999 Kč a týkala se zaplacení školného za zimní semestr školního roku 2020/2021.

64. Ze Všeobecných podmínek studia a článku III odst. 7 soud zjistil, že v případě prodlení uchazeče/studenta s úhradou školného vzniká žalobkyni právo na smluvní pokutu, která činí 0,3 % z dlužné částky denně. Tím není dotčeno právo žalobkyně na úrok z prodlení a právo na náhradu škody.

65. Ze Všeobecných podmínek studia článku IV. soud zjistil, že studium mohlo být i opakovaně přerušeno za podmínek stanovených Studijním a zkušebním řádem žalobkyně.

66. Ze Všeobecných podmínek studia v čl. V soud zjistil, že jiným než řádným ukončením studia bylo a) zanechání studia ze strany studenta, přičemž dnem ukončení studia byl den, kdy bylo žalobkyni doručeno písemné prohlášení studenta o zanechání studia za b) nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu, a to dnem, kdy rozhodnutí o ukončení studia nabylo právní moci za e) písemnou výpovědí smlouvy o studiu ze strany žalobkyně pro neuhrazení splatného školného studentem, přičemž dnem ukončení studia je den, kdy rozhodnutí o ukončení studia nabylo právní moci. V takových případech se školné ani jeho alikvótní část nevrací. Pokud nebylo školné v okamžiku ukončení studia zaplaceno, nárok žalobkyně na úhradu školného v souladu se smlouvou o studiu a těmito Všeobecnými podmínkami studia není dotčen a trvá.

67. Ze Všeobecných podmínek studia v článku V. soud zjistil, že pouze v případě zanechání studia studentem pro závažné zdravotní důvody může student požádat o vrácení alikvótní části školného, když o takové žádosti rozhodne rektor žalobkyně, přičemž na vrácení alikvótní části školného není právní nárok.

68. Ze Všeobecných podmínek studia v článku VI. odst. 1 soud zjistil, že v případě, že žalobkyně pozbude akreditaci pro studijní program uvedený ve smlouvě o studiu, je žalobkyně oprávněna přeřadit studenta do jiného obdobného studijního programu nabízeného žalobkyní. Žalobkyně si vyhradila právo při nedostatečném počtu studentů přihlášených do studijního programu uvedeného ve smlouvě o studiu takový program neotevřít a přeřadit studenta do jiného obdobného studijního programu. Žalobkyně si vyhradila právo změny ve studijním plánu a právo změnit předměty v rámci akreditace.

69. Ze Všeobecných podmínek studia v článku VII. soud zjistil, že výše školného za bakalářské studium oboru,,název“ v prezenční formě činí 21 400 Kč za semestr.

70. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně v obchodním rejstříku zapsána pod obchodní firmou,,právnická osoba.“, její právní forma je akciové společnost a jejím předmětem podnikání je vysokoškolské vzdělávání na soukromé vysoké škole dle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, vzdělávací činnost pro bankovní i mimo bankovní sféru formou systémového vzdělávání, nakladatelská činnost, vydavatelská činnost –, neperiodický tisk, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona a hostinská činnost.

71. Z rozhodnutí o ukončení studia ze dne 4.3.2021, č.j. hodnota soud zjistil, že žalované ukončila rektorka žalobkyně studium z důvodu neplnění studijních povinností dle podmínek stanovených Studijním a zkušebním řádem právnická osoba.

72. Z vyjádření žalobkyně soud zjistil, že uvedené rozhodnutí bylo odesláno poštou žalované dne 29.3.2021 a nabylo právní moci dne 3. 5. 2021.

73. Z rozhodnutí o přerušení studia ze dne 8.10.2020, č.j. hodnota soud zjistil, že prorektorka pro studium nevyhověla žádosti žalované o přerušení studia ze dne 29.9.2020 s odůvodněním, že v akademickém roce 2020/2021 neplánuje vysoká škola otevření žalovanou studovaného oboru a tedy nebude nástupnický ročník, ve kterém by mohla žalovaná po přerušení studia pokračovat. Prorektorka uvedla, že potřebuje-li z objektivních důvodů žalovaná studium přerušit, má zvážit možnost přestoupit do studijního programu/oboru podobného, resp. nově akreditovaného. Žádosti nevyhověla též s odkazem na čl. 10 odst. 1 Studijního a zkušebního řádu a uvedla, že přerušení studia není nárokové.

74. Ze studijního a zkušebního řádu žalobkyně z čl. 10 odst. 1, soud zjistil, že rektor může studentovi na základě jeho odůvodněné žádosti přerušit i opakovaně, studium. Žádost o přerušení je student povinen podat bezodkladně poté, kdy vzniknou důvody pro přerušení studia. V době přerušení studia není osoba studentem a lhůty pro vykonání studijních povinností nemohou započít ani pokračovat. Ihned po zápise do studia je možné studium přerušit jen ve výjimečných případech.

75. Ze Studijního a zkušebního řádu žalobkyně soud zjistil, že v žádném z článků není uvedeno, že přerušení studia nelze nárokovat.

76. Ze Studijního a zkušebního řádu žalobkyně z čl. 2 odst. 6 soud zjistil, že studium se uskutečňuje prostřednictvím přednášek, cvičení, seminářů, konzultací, odborných praxí, terénních cvičení, terénních exkurzí a samostatného studia.

77. Ze Studijního a zkušebního řádu žalobkyně z čl. 6 odst. 5-10 soud zjistil, že částí studia je ročník. Pokud student získá alespoň minimální počet kreditů, je do dalšího ročníku automaticky zapsán. Zápis do ročníku je jednostranným administrativním úkonem vysoké školy. Zápis do dalšího ročníku studia probíhá ve lhůtě stanovené v harmonogramu akademického roku. Minimální počet kreditů pro zápis do druhého ročníku (třetího semestru) je 40 v případě bakalářského studia do třetího ročníku (pátého semestru) 80 kreditů. Nezíská-li student alespoň minimální počet kreditů k prvnímu dni následujícího akademického roku, zůstane v původním ročníku a zapisuje si všechny předměty původního ročníku, z nichž byl klasifikován,,nevyhověl“ nebo klasifikován nebyl a předměty dalšího ročníku, které si zvolil. Neúspěšně absolvovaný povinný předmět si student zapisuje znovu. Jedná-li se o povinně volitelný nebo volitelný předmět, je možné jej v následujícím semestru změnit. Pokud se student nezapíše v dané lhůtě do příslušného ročníku, studium mu může být ukončeno.

78. Ze studijního a zkušebního řádu žalobkyně z článku 15 nazvaného:,, Informační systém“ soud zjistil, že veškerá studijní evidence v elektronické podobě je prováděna v informačním systému. Přístup do informačního systému je všem uživatelům umožněn po vložení přihlašovacích údajů. Informační systém je primárním informačním portálem vysoké školy a odpovídá všem bezpečnostním standardům zajišťujícím uložená data proti jejich ztrátě či zneužití.

79. Ze studijního a zkušebního řádu žalobkyně z čl. 16 odst. 2-5 soud zjistil, že předměty zakončené jedním z těchto způsobů udělením zápočtů, udělením klasifikovaného zápočtů, vykonáním zkoušky, vykonáním zkoušky po předchozím udělení zápočtu. Zápočet, klasifikovaný zápočet či zkoušku je nutné získat nejpozději do termínu stanoveného harmonogramem daného akademického roku. Udělené hodnocení zapíše zkoušející do protokolu v informačním systému, a to nejpozději do pěti pracovních dnů následujících po dni vykonání zápočtu, klasifikovaného zápočtu či zkoušky. V případě ústní zkoušky seznámí zkoušející studenta s hodnocením po ukončení zkoušení a do pěti pracovních dní výsledek zapíše do protokolu v informačním systému. Pokud se student ke zkoušce bez omluvy nedostaví, hodnotí se,,nedostavil se“ a termín propadá.

80. Ze studijního a zkušebního řádu žalobkyně z čl. 18 odst. 4-6 soud zjistil, že student, který byl klasifikován stupněm nevyhověl má právo konat opravnou zkoušku. Pro opravu zkoušky má student 2 pokusy. Opakování zkoušky je možné nejdříve 3 kalendářní dni po termínu, na kterém byl student klasifikován stupněm nevyhověl. Rektor může na žádost studenta povolit mimořádný opravný termín zkoušky.

81. Z výpisu z informačního systému žalobkyně resp. z přehledu komunikace žalované se studijním oddělením žalobkyně soud zjistil, že dne 15. 12. 2019 podala žalovaná žádost o splátkový kalendář, dne 20. 2. 2020 žádost o mimořádný termín zkoušky, dne 3. 4. 2020 podala obecnou žádost, dne 1. 5. 2020 podala žádost o mimořádný termín zkoušky, dne 2. 5. 2020 podala obecnou žádost, dne 1. 7. 2020 evidovala žalobkyně dokument ze strany žalované, dne 29. 9. 2020 požádala žalovaná přes informační systém o přerušení studia a dne 1.3.2021 zahájila žalobkyně řízení o ukončení studia žalované ze studijních důvodů.

82. Z Výpisu z informačního systému žalobkyně resp. z přehledu komunikace žalované se studijním oddělením žalobkyně soud zjistil, že žalovaná odůvodnila svoji žádost o přerušení studia tím, že její rodinu zasáhla pandemie Covid-19 a není momentálně z finančních i osobních a rodinných důvodů schopna pokračovat ve studiu.

83. Z vyjádření žalobkyně k žádosti žalované o posunutí splatnosti splátek školného za březen a duben 2020 ze dne 14.5.2020 č.j. hodnota soud zjistil, že žalobkyně v osobě tituly před jménem jméno FO z finančního oddělení vyhověla požadovanému odkladu splátek s tím, že splatnost obou faktur byla v důsledku pandemie Covid 19 posunuta na 31.5.2020.

84. Z emailu žalobkyně žalované ze dne 3.9.2020 nazvaného 1.upomínka školné ZS 2020/2021 a odpovědi žalované na něj ze dne 11.9.2020 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení školného za zimní semestr 2020/2021 ve lhůtě do 13.9.2020 na účet ve výzvě uvedený a žalovaná ji odpovídala, že kvůli pandemii Covid 19 není momentálně schopna tuto částku zaplatit a nedařilo se jí přihlásit do informačního systému, kde chtěla požádat o ukončení studia.

85. Z emailu žalobkyně žalované dne 21.9.2020 soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalované požadované údaje pro přihlášení do informačního systému a sdělila jí, že pokud si přeje ukončit studium, má tak učinit v,,Úřadovně“ formou oznámení o ukončení studia.

86. Z Harmonogramu akademického roku 2020/2021 soud zjistil, že zimní semestr označoval období od 1.9.2020 do 31.1.2021 a výuka v zimním semestru započala dne 29.9.2020. Letní semestr označoval období od 1.2.2021 do 31.8.2021 a výuka byla zahájena dne 8.2.2021 a ukončena dne 30.4.2021.

87. Z Harmonogramu akademického roku 2020/2021 soud zjistil, že zkouškové období v zimním semestru akademického roku 2020/2021 bylo stanoveno na 2. 1. 2021 až 7. 2. 2021 a zkouškové období letního semestru bylo stanoveno na 3. 5. 2021 – 30. 6. 2021 a 1. 9. 2021 – 15.9.2021.

88. Ze žádosti o mimořádný zkouškový termín ze dne 20.2.2020, který měl být zanesen do informačního systému dne 4.2.2020 soud zjistil, že žalovaná požádala žalobkyni o mimořádný termín pro složení zkoušky z předmětu Analýza rizik I., který studovala v zimním semestru akademického roku 2019/20.

89. Z vyjádření žalobkyně k žádosti žalované o mimořádný zkouškový termín ze dne 20.2.2020 podepsaného tituly před jménem jméno FO, prorektorkou pro studium, soud zjistil, že žalobkyně v souladu se studijním a zkušebním řádem žádosti žalované ze dne 20. 2. 2020 o povolení mimořádného termínu k vykonání zkoušky z předmětu Analýza rizik I. ze zimního semestru akademického roku 2019/2020 vyhověla a termín a místo klasifikace stanovila na 20. 2. 2020 v 16.50hod. v učebně adresa. Zároveň žalované sdělila, že tento termín je pro ni závazný. Pokud se na termín nedostaví bude hodnocena,,nevyhověla“.

90. Z Registru vysokých škol a uskutečňovaných studijních programů soud zjistil, že studijní program,,název“ měl platnost akreditace do 31. 12. 2024,, na který bylo možné studenty přijímat do 31. 12. 2019.

91. Z individuálních informací o studentovi soud zjistil, že žalovaná byla zapsána ke studiu dne 27. 9. 2020 a v zimním semestru akademického roku 2019/2020 získala ve zkouškovém období 4 kredity a její studijní průměr činil 4. V letním semestru akademického roku 2019/2020 měla zapsaných 10 předmětů, aby mohla získat 40 kreditů, ale získala 15 kreditů a její studijní průměr činil 3,43.

92. Z individuálních informací o studentovi soud zjistil, že žalovaná v zimním semestru akademického roku 2020/2021 již neměla zapsány žádné předměty, získala 0 kreditů a stejně tak v letním semestru akademického roku 2020/2021 neměla zapsány žádné předměty a získala 0 kreditů.

93. Z emailu žalované žalobkyni dne 17.10.2020 a odpovědi žalobkyně na něj ze dne 19.10.2020 soud zjistil, že žalovaná kontaktovala žalobkyni, aby jí žalobkyně poradila na jaký obor má změnit svůj studijní program, aby mohla školu na rok přerušit a žalobkyně jí odpověděla, že nejblíže k oboru,,název“ má obor,,název“. U tohoto oboru mohly být žalované uznány splněné předměty, které se rovněž v akreditovaném oboru vyučovaly. V případě, že by měla žalovaná zájem přestoupit na tento obor měla si podle rady žalobkyně v,,Úřadovně“ podat žádost o změnu programu/oboru/formy studia.

94. Z opatření rektorky číslo 26/2020 jako sazebníku poplatků spojených se studiem pro zimní semestr akademického roku 2020/2021 soud zjistil, že v článku III odst. 6 je uvedeno, že poplatek za odeslání druhé upomínky úhrady školného činí 2 000 Kč.

95. Z opatření rektorky číslo 17/2019 jako sazebníku poplatků spojených se studiem pro letní semestr akademického roku 2019/2020 soud zjistil, že článku III odst. 6 je uvedeno, že poplatek za odeslání druhé upomínky úhrady školného činí 2 000 Kč.

96. Z předžalobní upomínky ze dne 12. 8. 2020 soud zjistil, že AK právnická osoba převzala zastupování žalobkyně a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu na školném a poplatcích za upomínky ve výši 18 766 Kč s příslušenstvím, tj. částky ve výši 30 555 Kč ve lhůtě do 15. 9. 2020.

97. Podacím archem ze dne 12. 8. 2020 soud zjistil, že tohoto dne byla na adresu žalované odesílána doporučená pošta.

98. Z předžalobní upomínky ze dne 4. 5. 2021 sestavené advokátní kanceláří právnická osoba soud zjistil, a že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 30 555 Kč a dále rovněž částky ve výši 23 999 Kč s příslušenstvím, jestliže jistina se sestávala z úhrady školného za zimní semestr akademického roku 2020/2021 a z poplatků ve výši 2 000 Kč. celkem se jednalo o částku 75 735 Kč, kterou požadovala žalobkyně zaplatit do 31. 5. 2021.

99. Podacím archem ze dne 5. 5. 2021 soud zjistil, že tohoto dne byla na adresu žalované odesílána doporučená pošta.

100. Na základě shora učiněných zjištění učinil soud o věci následující skutkový závěr: Omezení provozu vysokých škol v roce 2020 v souvislosti s opatřeními proti pandemii nemoci Covid 19 trvalo od 13.3.2020 do 10.5.2020 ve formě zákazu osobní přítomnosti studentů na výuce při studiu na vysoké škole, když od 11.5.2020 nastávalo postupné rozvolňování a následně opětovně od 12. 10. 2020 do 25. 10. 2020 nastal opětovně zákaz osobní přítomnosti studentů na výuce při studiu na vysoké škole a postupné rozvolňování od 1.11.2020 v podobě zákazu osobní přítomnosti studentů na výuce a zkouškách, účastní-li se v jeden čas zkoušky více než 10 osob až do 21. 3. 2021, vše je dostupné na https://vlada.gov.cz/cz/epidemie-koronaviru/dulezite-informace/vladni-usneseni-souvisejici-s-bojem-proti-epidemii---rok-2020-186999 a https://vlada.gov.cz/cz/epidemie-koronaviru/dulezite-informace/vladni-usneseni-souvisejici-s-bojem-proti-epidemii---rok-2021-193536. (viz odst. 23 – 45 tohoto rozsudku). Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o studiu 3.9.2019. Součástí smlouvy o studiu se staly Všeobecné podmínky studia, které žalovaná rovněž podepsala. Žalovaná se zapsala ke studiu dne 27.9.2019 a vybrala si studijní program název“, který měl platnost akreditace do 31.12.2024 a studenty do tohoto studijního programu bylo možné přijímat do konce roku 2019. Výše školného za bakalářské studium výše uvedeného studijního programu činila 21 400 Kč/semestr. Úhrada školného byla základním zdrojem pro zajištění finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou a provozní činnost žalobkyně (vysoké školy). Žalobkyně nečerpá žádné dotace na studenta od státu. Úhradu školného za zimní semestr akademického roku 2019/2020 žalovaná provedla. Žalobkyně vyhověla žádosti žalované o zaplacení školného za letní semestr akademického roku 2019/2020 ve splátkách, když ji vystavila faktury uvedené v odst. 57. - 59. tohoto rozsudku. V zimním semestru akademického roku 2019/2020 získala žalovaná 4 kredity a v letním semestru akademického roku 2019/2020 získala 15 kreditů, přičemž podle Studijního a zkušebního řádu byl pro zápis do druhého ročníku (třetího semestru) stanoven v případě bakalářského studia počet kreditů 40. Žalovaná do druhého ročníku studia (třetího semestru) nepostoupila. Žalovaná v průběhu letního semestru akademického roku 2019/2020 požádala o odklad splátek školného za březen a duben s tím, že její rodinu zasáhla pandemie Covid 19. Žalobkyně ji vyhověla a splatnost faktur č. hodnota (březen 2020) a č. hodnota (duben 2020) posunula na 31.5.2020. V zimním semestru akademického roku 2020/2021 se žalovaná studia neúčastnila, protože si nezapsala žádné předměty a nezískala žádné kredity. Dne 13.7.2020 vystavila žalobkyně žalované fakturu za zimní semestr 2020/2021 na částku 21 999 Kč se splatností 13.8.2020. Dne 29.9.2020, tedy v den, kdy započala výuka v zimním semestru akademického roku 2020/2021 podala žalovaná na studijní oddělení prostřednictvím informačního systému žádost o přerušení studia, kterou odůvodnila tím, že v důsledku pandemie Covid 19, která zasáhla její rodinu, není momentálně schopna z finančních, rodinných a osobních důvodů pokračovat ve studiu. Ze Všeobecných podmínek studia z článku IV. soud dovodil, že studium mohlo být i opakovaně přerušeno za podmínek stanovených Studijním a zkušebním řádem žalobkyně (odst. 65 tohoto rozsudku). Soud měl za prokázáno (odst. 74 tohoto rozsudku), že rektor žalobkyně mohl studentovi na základě jeho odůvodněné žádosti přerušit i opakovaně studium. Žádost o přerušení byl student povinen podat bezodkladně poté, kdy vznikly důvody pro přerušení studia. V době přerušení studia nebyla osoba studentem, lhůty pro vykonání studijních povinností nemohou započít ani pokračovat. Ihned po zápise do studia ( po dni 27.9.2019) bylo možné studium přerušit jen ve výjimečných případech, to však nebyl případ žalované. Ze Všeobecných podmínek studia článku VI odst. 1 (odst. 68 tohoto rozsudku) měl soud za prokázáno, že v případě, že žalobkyně pozbude akreditaci pro studijní program uvedený ve smlouvě o studiu je oprávněna přeřadit studenta do jiného obdobného studijního programu nabízeného žalobkyní. V letním semestru akademického roku 2020/2021 si také nezapsala žádné předměty a nezískala žádné kredity. Žalobkyně vyřídila žádost žalované o přerušení studia rozhodnutím ze dne 8. 10. 2020 (viz odst. 73 tohoto rozsudku) tak, že prorektorka pro studium nevyhověla žádosti žalované s odůvodněním, že v akademickém roce 2020/2021 neplánuje vysoká škola otevření žalovanou studovaného oboru a tedy nebude nástupnický ročník, ve kterém by mohla žalovaná po přerušení studia pokračovat. Doplnila, že přerušení studia není nárokové. Žádné takové ustanovení však ze Studijního a zkušebního řádu žalobkyně nevyplývalo. Uvedené rozhodnutí žalobkyně vydala i přes to, že v důsledku ztráty akreditace v průběhu studia mohla studenty sama přeřazovat ( odst. 68 tohoto rozsudku) a to i z důvodu, že obor, který si student v rámci smlouvy o studiu zvolil, byl nedostatečně naplněn. V takovém případě jej mohla žalobkyně vůbec neotevřít. Žalovaná si na radu studijního oddělení z emailu dne 19.10.2020 žádost o změnu oboru nepodala a ve studiu již nepokračovala. Faktury za školné vystavené žalobkyní za měsíce březen, duben, květen 2020 a zimní semestr 2020/2021 zůstaly neuhrazeny. Žalobkyně vědoma si toho, že žalovaná nemá finanční prostředky na zaplacení školného, o čemž ji žalovaná uvědomila v žádosti o přerušení studia, od smlouvy o studiu neodstoupila a dále se žalovanou jako studentkou počítala, neboť si v rámci Všeobecných podmínek studia, které se staly součástí smlouvy o studiu zajistila nárok na školné za první tři semestry studia bez ohledu na to, zda student/uchazeč první tři semestry dokončí či nikoliv. Pokud by student/uchazeč po uzavření smlouvy o studiu nenastoupil do prvního ročníku vůbec, stalo se požadované školné za první tři semestry storno poplatkem. (viz odst. 52 tohoto rozsudku). Smluvní pokuta ve výši 0,3% z dlužné částky denně pak stíhala toho studenta, který se ocitl v prodlení s úhradou školného, přičemž vedle smluvní pokuty mohla žalobkyně požadovat jak úrok z prodlení, tak náhradu škody. (viz odst. 64 tohoto rozsudku). Dne 4.3.2021 rozhodla rektorka žalobkyně o ukončení studia žalované z důvodu neplnění studijních povinností dle podmínek stanovených Studijním a zkušebním řádem žalobkyně. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3.5.2021.

101. Jak Nejvyšší správní soud ve věci vedené pod 9 As 264/2020 správně poznamenal pandemie Covid-19 změnila v letech 2020-21 celý svět a rovněž i životy lidí v České republice. Doba od března 2020 byla provázena opakovaně vyhlašovanými a prodlužovanými nouzovými stavy doprovázenými bezprecedentními zásahy do základních práv a svobod občanů. Řada podnikatelů ztratila možnost obživy tím, že jejich provozovny byly uzavřeny nebo byl jejich provoz a možnost podnikat v nich, omezen. Žáci a studenti přestali chodit do školy a výuka se přesunula na distanční způsob, s nímž se všichni byli nuceni vypořádat a české domácnosti se tak mohly dostávat do problémů, aby požadavky takové výuky mohly splnit. Sám Nejvyšší správní soud označil tuto dobu za nejdramatičtější a nejsložitější v životě české společnosti po roce 1989. Důraz na solidaritu v důsledku obtíží, které provázely opatření proti pandemii, nebo které se projevily až po jejich odeznění se projevila i v rámci řešení sporů českých soudců proti provedeným platovým restrikcím u Ústavního soudu, kdy doslova zaznělo, že sounáležitost s ostatními je jednou z občanských ctností, jichž jsou příslušníci soudcovského stavu nositeli a jež má své opodstatnění i v liberální společnosti. Funkce soudce nemá rozměr pouze profesní, ale současně osobnostní, projevující se tak, že od soudce se neočekává pouze odbornost a vysoké pracovní nasazení, nýbrž také bezúhonnost a nadprůměrná osobní integrita. Platová základna byla zmrazena s ohledem na pandemii, která neměla v moderní historii obdoby a jejíž vývoj (a dopad do hospodaření státu) nebylo možné spolehlivě předvídat. Touto optikou je dle názoru soudu nezbytné nahlížet i na dopady v jiných oborech lidské činnosti, kterými může být i předávání znalostí a vzdělávání v rámci vysokého školství, pokud spadá do období pandemie Covid-19.

102. Podle § 1810 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, (dále jen o.z.) se ustanovení tohoto dílu použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

103. Podle § 419 o.z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

104. Podle § 420 odst. 1 o.z. je považován za podnikatele ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, se zřetelem k této činnosti. Podle odst. 2 se za podnikatele pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 o.z. považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.

105. Podle § 421 odst. 1 o.z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Podle § 421 odst. 2 o.z. se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.

106. Podle § 2 odst. 1, písm. g) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je službou jakákoli podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, včetně práv a závazků s touto činností souvisejících.

107. Podle čl. 10 Ústavy ČR platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. ¨

108. Podle článku 50 Smlouvy o založení Evropského společenství se změnami provedenými Lisabonskou smlouvou se za služby podle této smlouvy pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. Služby zahrnují zejména: a) činnosti průmyslové povahy; b) činnosti obchodní povahy; c) řemeslné činnosti; d) činnosti v oblasti svobodných povolání. Aniž jsou dotčena ustanovení kapitoly týkající se práva usazování, může poskytovatel služby za účelem jejího poskytnutí dočasně provozovat svou činnost ve státě, kde je služba poskytována, za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům.

109. Judikatura Nejvyššího soudu zejména pak rozsudky ve věcech sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 a sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 se opakovaně vyjadřovaly ke spotřebitelské povaze smlouvy o studiu uzavírané soukromoprávními subjekty v rámci poskytování základního nebo vysokoškolského vzdělání. Závěry, které v rámci tohoto posuzování Nejvyšší soud učinil lze shrnout následujícím způsobem: V případě rozhodnutí 33 Cdo 4532/2014 se Nejvyšší soud v úvaze, zda jde o spotřebitelský vztah mezi dovolatelkou a soukromou vysokou školou v právní formě obecně prospěšné společnosti přiklonil k názoru, že o spotřebitelský vztah mezi účastníky tohoto právního vztahu nejde, neboť forma obecně prospěšné společnosti, podle z.č. 248/1995 Sb. poskytuje obecně prospěšné služby zejména tím, že zabezpečuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání a získání vysokoškolské kvalifikace v akreditovaných studijních oborech a specializacích a činí tak jako soukromá vysoká škola, tudíž jako „nedílný článek nejvyššího stupně české vzdělávací soustavy, centrum vzdělanosti, nezávislého poznání, tvůrčí a vědecké činnosti s významnou úlohou v kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti a jedince“. Má ze zákona zakázáno účastnit se na podnikání jiných osob a hospodářský výsledek (zisk) nesmí použít ve prospěch zakladatelů, členů jejich orgánů nebo zaměstnanců, nýbrž jej musí použít na poskytování obecně prospěšných služeb. V kontextu znění ust. § 2 odst. 1 z.č. 513/1991 Sb.,(obchodního zákoníku), které za podnikání považovalo soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, přičemž podnikatelem byla a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu (§ 2 odst. 2 obch. zák.) se aplikace spotřebitelského vztahu mezi studentem a soukromou vysokou školou jevila Nejvyššímu soudu jako značně nepřiléhavá.

110. V rozhodnutí 33 Cdo 3805/2018 šlo o právní větu, která doslova zní: Smlouva o studiu, na jejímž základě poskytuje soukromá škola žákovi vzdělání za úplatu, nemá povahu smlouvy spotřebitelské. Význam slova,,žák“ upozorňuje, že v řešeném případě šlo o soukromou základní školu nikoliv o soukromou vysokou školu. Nosné důvody jsou nepatrně odlišné od prvého z citovaných rozhodnutí. Nejvyšší soud se soustředil na rozbor plnění společenské poptávky po vzdělání, které se v České republice již tradičně uskutečňuje ve třech stupních školství a to základním, středním a vysokém, přičemž odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie. V rozsudcích ze dne 27. 9. 1988, ve věci C-263/86, Belgický stát proti René Humbel a Marie-Thérese Edel, a ze dne 7. 12. 1993, ve věci C-109/92, Stephan Max Wirth proti Landeshauptstadt Hannover, Soudní dvůr dospěl k závěru, že studijní program institutu vyššího vzdělání, který je součástí sekundárního vzdělání poskytovaného v rámci státního vzdělávacího systému, nelze považovat za službu ve smyslu článku 50 Smlouvy. Zdůraznil, že podstatný znak úplaty spočívá v tom, že „představuje protiplnění za předmětnou službu, na níž se poskytovatel a příjemce služby obvykle dohodnou. Tato charakteristika však chybí v případě studijních programů v rámci státního vzdělávacího systému. V první řadě stát při zřizování a udržování takového systému neusiluje o výdělečnou činnost, ale plní své povinnosti vůči vlastnímu obyvatelstvu v sociální, kulturní a vzdělávací oblasti. Za druhé, dotčený systém je zpravidla financován z veřejných zdrojů, a nikoli žáky nebo jejich rodiči. Povaha činnosti není ovlivněna skutečností, že žáci nebo jejich rodiče musí někdy platit poplatky za výuku nebo za zápis, aby mohli určitým způsobem přispět na provozní náklady systému“. Při posuzování charakteru smlouvy o studiu jako smlouvy spotřebitelské je z hlediska těchto judikovaných závěrů potřeba dbát nejenom toho, že jde o soukromou školu zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporaci založenou za účelem podnikání a vytváření zisku. K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při právním hodnocení smlouvy pominout, patří to, že vzdělávání poskytované právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je – také – poskytování vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. (týká se pouze předškolního základního středního, vyššího odborného a jiného vzdělávání). Dalším kriteriem je způsob financování právnické osoby (žalobkyně), která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby. Zdůraznit je třeba i naléhavost státního zájmu na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého; zde platí zásada, že „čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu“.

111. Významné je z hlediska posuzování spotřebitelské povahy smlouvy o studiu rozhodnutí Soudního dvora ze dne 11. 9. 2007, ve věci C-76/05, Herbert Schwarz a Magda Gootjes-Schwarz proti Finanzamt Bergisch Gladbach, kde Soudní dvůr poznamenal, že v případě kurzů nabízených institucemi, které jsou součástí veřejného vzdělávacího systému a jsou zcela nebo hlavně financovány z veřejných prostředků, přestože někdy musí být hrazeny poplatky nebo školné za účelem přispění na náklady fungování vnitrostátního vzdělávacího systému, neexistuje úplata, a tedy ani „služba“ podle unijního práva. Naopak vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků – žáky a jejich rodiči – představuje službu ve smyslu unijního práva, jelikož instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu.

112. V případě vysokoškolského vzdělávání se jedná o nejvyšší článek vzdělávací soustavy a vysoké školy jsou vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a mají klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti. Jejich poslání nemá natolik sociální a neziskovou povahu jako je tomu např. u základních a středních škol, k nimž se váže z.č. 561/2004 Sb. upravující předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé jiné vzdělávání ve školách a školských zařízeních, stanoví podmínky, za nichž se vzdělávání a výchova (dále jen "vzdělávání") uskutečňuje, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání a stanoví působnost orgánů vykonávajících státní správu a samosprávu ve školství. Soukromé vysoké školy pak nabízejí za úplatu studijní programy těm studentům, kteří v rámci veřejného vzdělávacího systému např. nenalezli odpovídající oborovou nabídku a jsou ochotni, na základě dohody, přijmout nabízenou službu studia, čímž přispívají k dosahování výdělečné činnosti školy. Jestliže subjekt, který je soukromou vysokou školou, není napojen na financování z veřejných zdrojů, ale je výhradně financován zájemci o studium, popř. budoucími zaměstnavateli absolventů ať už z výrobní sféry nebo nevýrobní sféry, neboť jejich uplatnění na trhu práce dokáže soukromá vysoká škola zajistit konkrétní odbornou přípravou a dosažením přímé kvalifikace lépe než vysoká škola státní, pak je namístě považovat tento subjekt za dodavatele služby a studenty jako uživatele studijních programů za,,kvazispotřebitele“, kde trhem je,,vzdělávání a odborná příprava“. Soukromé vysoké školy nejsou osamoceny, pokud se jedná o nabídku vzdělání i pro ně tady funguje konkurenční prostředí. Zákon o vysokých školách č. 111/1998 Sb. ve svém § 39 odst. 1 předpokládá, že soukromá vysoká škola bude především podnikatelským subjektem: Právnická osoba, která má sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie, nebo která byla zřízena nebo založena podle práva některého členského státu Evropské unie, je oprávněna působit jako soukromá vysoká škola, pokud jí ministerstvo udělilo státní souhlas. Pokud se jedná o žalobkyní tvrzenou nemožnost uvažovat o vztahu mezi účastnicemi tohoto řízení jako o vztahu spotřebitelském nebo,,kvazispotřebitelském“, když argumentační těžiště této nemožnosti spočívá především na závěrech vyjádřených krajskými soudy v rozhodnutích o odvoláních podaných samotnou žalobkyní, konkrétně Krajského soudu v Ústí nad Labem 12 Co 152/2023 nebo Krajského soudu v Brně 70 Co 178/2023 pak k nim soud uvádí, že odvolací soudy vycházely z definice pojmu tzv.,,veřejné služby“, kterou podle jejich závěrů poskytování vzdělání bezpochyby je a tudíž, když žalobkyně vzdělání poskytuje, pak nepodniká, netvoří zisk a to ani ve formě korporace založené jen za účelem podnikání a dosažení zisku (jako je tomu u akciové společnosti), ale realizuje pro občany jejich právo na vzdělání dle § 33 Listiny základních práv a svobod. To je bezesporu tzv.,,myšlenková smyčka“. Vystoupit z ní však lze, pokud se blíže rozebere pojem,,veřejná služba“.

113. Veřejnou službou se rozumí každá služba, která je za takovou službu označena přímo právní normou a současně musí jít o službu, která je částečně nebo plně financována z veřejných rozpočtů. V případě vzdělávání je toto označeno za veřejnou službu v z.č. 561/2004 Sb. Školského zákona a to v § 2:,,Vzdělávání poskytované podle tohoto zákona je veřejnou službou.“, přičemž školský zákon upravuje vzdělávání předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé jiné vzdělávání ve školách a školských zařízeních. Poskytovateli veřejné služby vzdělávání jsou školy a školská zařízení. Kromě vzdělávání jsou veřejnou službou také služby zdravotnické, sociální či veřejná doprava. Zákon o vysokých školách z.č. 111/1998 Sb. žádné takové ustanovení o tom, že poskytování vysokoškolského vzdělání je veřejnou službou přirozeně neobsahuje a nelze ho dovodit ani z ust. § 2 odst. 7, kde je stanoveno, že vysoká škola je veřejná, soukromá nebo státní. Státní vysoká škola je vojenská nebo policejní. Jestliže vysokoškolské vzdělávání není veřejnou službou, pak ani vztah soukromé vysoké školy k jejím studentům není veřejnoprávním vztahem, pokud se jedná o smlouvu o studiu. Skutečnost, že se na řízení ve vztahu soukromé vysoké školy vůči studentům užívá správní řád na to nemá žádný vliv. Není pravdou, že na právní vztahy vznikající při realizaci studia musí být bez ohledu na druh školy, na níž je studium uskutečňováno, pohlíženo jako na vztahy veřejnoprávní a není na ně možné aplikovat zásady vyplývající z občanského zákoníku.

114. Jak bylo shora vysvětleno, je rozdíl mezi školským zákonem a zákonem o vysokých školách, pokud jde o veřejnou službu a právě takový bude rozdíl i mezi smlouvou o studiu uzavíranou soukromou základní školou podléhající zákonu školskému a smlouvou o studiu uzavíranou soukromou vysokou školou a podléhající zákonu o vysokých školách. To lze ostatně dovodit i na základě rozboru judikatury provedené v odst. 109-111 tohoto rozsudku. Jestliže ust. § 420 odst. 2 občanského zákoníku, chrání i takového člověka, který se dostane do právního styku s osobou, pro kterou není kritérium zisku významné (např. při čerpání veřejné služby, která je konkrétně poskytována mj. při provozu nemocnic, veřejné dopravy, veřejně prospěšných ústavů atd.) a pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele, proč by student nemohl být,,kvazispotřebitelem“ ve vztahu k soukromé vysoké škole, která nevyužívá žádné veřejné zdroje. Je zřízena ve formě akciové společnosti a není vyloučeno, že generuje zisk. Má sepsány vlastní Všeobecné obchodní podmínky, zde studijní podmínky, brání se hrozícím finančním ztrátám ustanoveními o bezpodmínečném zaplacení třech semestrů, i když student studium nezahájí, nedovoluje studentovi od smlouvy o studiu odstoupit ani studium přerušit jako v případě žalované, když se změní podmínky na jeho straně, protože, podle vlastního vyjádření za dostudování studenta ručí a stíhá prodlení se zaplacením školného vlastními finančními sankcemi? Proč by na vztah studenta a takové soukromé školy, jako je žalobkyně, neměla být aplikována Směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách? Je nezbytné, aby skutečnost, že poskytování vysokoškolského vzdělání za úplatu, které v českém právu není živností, ale řídí se zákonem č. 111/1998 Sb. bránilo studentům v přístupu k ochraně poskytované právem na ochranu spotřebitele, jestliže je zcela zjevné, že ve vzájemném vztahu mezi soukromou vysokou školou a studentem je značná nerovnost?

115. Podle Soudního dvora EU může být spotřebitelským vztahem i vztah mezi člověkem a správou zákonného zdravotního pojištění. (Podle Rozsudku SD EU ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. C 59/12 ve věci Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs, EU:C:2013:634, body 37 a 41.) V rozsudku Soudního dvora EU ze dne 17.5.2018, sp. zn. C-147/16 ve věci Karel de Grote (KdG) – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen VZW v. Susan Romy Jozef Kuijper byla využita ochrana spotřebitele i na vztah mezi studentkou a veřejnou vysokou školou, přičemž rozsudky Soudního dvora EU jsou obecně závazné pro vnitrostátní justiční orgány. V daném sporu se jednalo o zodpovězení otázky, zda lze vzdělávací zařízení, které poskytuje veřejně financované vzdělávání považovat za,,prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu definice v čl. 2 písm. c) směrnice 93/13/EHS.

116. Podle čl. 2 písm. c) směrnice 93/13/EHS se pro účely této směrnice rozumí: c) "prodávajícím nebo poskytovatelem" fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním. Při výkladu tohoto ustanovení Soudní Dvůr ve shora uvedeném případu C-147/16 dovodil, že jestliže se projednávaná věc netýká úlohy vzdělávání poskytované vzdělávacím zařízením je třeba konstatovat, že takové zařízení, jako je KdG, které poskytuje v rámci uvedené smlouvy takové plnění, jež je doplňkové a vedlejší povahy ve vztahu k jeho vzdělávací činnosti, jedná jakožto „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu směrnice 93/13/EHS. Tento výklad je potvrzen ochranným účelem sledovaným touto směrnicí. V rámci takové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, totiž existuje v zásadě nerovnost mezi vzdělávacím zařízením a studentem z důvodu asymetrie informací a odborných znalostí mezi těmito stranami. Takové zařízení má totiž k dispozici stabilní organizaci a odborné znalosti, které student jednající v soukromých záležitostech nemusí nutně mít, když se náhodně setká s takovou smlouvou. S ohledem na výše uvedené a s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že článek 2 písm. c) směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že takové svobodné vzdělávací zařízení, jako je vzdělávací zařízení dotčené ve věci v původním řízení, které se na základě smlouvy uzavřené s jednou ze svých studentek dohodlo na příznivějších způsobech úhrady částek studijních poplatků a příspěvků na studijní cestu, které dotyčná studentka dluží, musí být v rámci této smlouvy považováno za „prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu tohoto ustanovení, takže uvedená smlouva spadá do působnosti této směrnice (odst. 59 a 60 C-147/16).

117. Podle ust. § 10 odst. 1 o.z. nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu, co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.

118. Podle ust. § 10 odst. 2 o.z. není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.

119. Právní pojem,,kvazispotřebitele“ české občanské právo nezná. Není to pojem, který by užívaly právní normy, které psané české občanské právo tvoří. Nicméně lze ho vyložit jako definici spotřebiteli nejbližší, jestliže předpona kvazi se v češtině používá k označení něčeho, co má podobu nebo vlastnosti něčeho jiného, ale není úplně tím, čím se zdá být, nebo co je pouze částečné a nedosahuje úplného stavu. Soud je toho názoru, že pojem,,kvazispotřebitel“ je pro právnickou i laickou veřejnost srozumitelnějším, má-li vystihnout poměr studenta k soukromé vysoké škole, která s ním uzavřela smlouvu o studiu, třebaže každý, kdo dočetl až k odst. 119 tohoto rozsudku musí uznat, že výklad dosavadní judikatury české i evropské svědčí jednoznačně ve prospěch názoru, že student ve vztahu k soukromé vysoké škole prostě spotřebitelem je. Důvod, proč soud upřednostňuje pojem,,kvazispotřebitele“ před prostým zákonným termínem spotřebitele je ten, že poskytování vzdělávání za úplatu skutečně není v českém právním prostředí chápáno jako podnikání, nicméně i v tomto řešeném případě lze usuzovat z postavení účastníků na pozici slabší a silnější strany.

120. Podle § 1812 o.z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží.

121. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

122. Podle § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

123. Podle § 1 odst. 2. o.z. platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek.

124. Podle § 6 o.z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

125. Podle § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

126. Podle ust. § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

127. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

128. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

129. Podle § 2048 odst. 1 o.z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

130. Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1998 o vysokých školách, se studium ukončuje zanecháním studia.

131. Podle § 56 odst. 2 z.č. 111/1998 Sb. je dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. a) den, kdy bylo vysoké škole nebo fakultě, kde je student zapsán, doručeno jeho písemné prohlášení o zanechání studia.

132. Podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) z.č. 111/1998 Sb. studium se dále ukončuje nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle Studijního a zkušebního řádu.

133. Nevyhověním žádosti žalované o přerušení studia z důvodů, které neměly oporu, jak ve Všeobecných podmínkách studia, tak ve Studijním a zkušebním řádu, žalobkyně dosáhla toho, že žalovaná ukončila studium tím, že v prvém ročníku nesplnila požadavky vyplývající ze studijního programu podle Studijního a zkušebního řádu (40 kreditů) a studia zanechala, neboť do zimního semestru akademického roku 2020/2021 již jako studentka nenastoupila a nezapsala si žádné předměty. Koncem jejího studia byl podle názoru soudu den, kdy obdržela rozhodnutí žalobkyně o tom, že se jí studium nepřerušuje. (8.10.2020).

134. Podle § 40 odst. 1 z.č. 111/1998 Sb. je právnická osoba, která získala oprávnění působit jako soukromá vysoká škola, povinna zajistit finanční prostředky pro vzdělávací a tvůrčí činnost.

135. Podle § 59 z.č. 111/1998 Sb. poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu. Žalobkyně stanovila výši školného v samotné smlouvě o studiu, když ji vtělila do Všeobecných podmínek studia jako přílohy č. 1 smlouvy o studiu. Všeobecné podmínky studia, jako listinu, která rozšiřuje obsah smluvních práv a povinností mezi žalobkyní a žalovanou, nelze považovat za vnitřní předpis vysoké školy, který má zákon č. 111/1998 Sb. na mysli, ale jedná se o soukromoprávní listinu, která nepodléhá registraci u MŠMT. Vnitřními předpisy vysoké školy byla Opatření rektorky (viz odst. 94, 95), kde však výše školného stanovena nebyla. Jeho skutečná výše byla stanovena v čl. VII Všeobecných podmínek studia (viz odst.69 tohoto rozsudku).

136. Podle nového občanského zákoníku smluvní pokuta může být sjednána i jinak než písemně, přičemž smyslem ujednání o smluvní pokutě je, aby závazky, ke kterým se smluvní pokuta váže, byly splněny. Pokud k plnění závazku nedojde, dochází k uplatnění smluvní pokuty. V kontextu celé smlouvy o studiu včetně Všeobecných podmínek studia zakládají ustanovení o smluvní pokutě (uhrazení školného i za 3. semestr i pro případ, že tento nebyl studován) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako,,kvazispotřebitele“, neboť možnost studenta zanechat studia pouze za současného uhrazení školného za minimálně 3 semestry (64 200 Kč), bez jakéhokoliv utvrzení plnění povinností žalobkyní smluvní pokutou a s výslovným vyhrazením si možností jednostranné změny podmínek ze strany žalobkyně (pozbytí akreditace; změna programu/oboru/specializace/zaměření, přeřazení studenta, navýšení školného z důvodu inflace bez současné možnosti studenta v důsledku této změny od smlouvy odstoupit) zcela jistě vede k závěru o nepřiměřenosti těchto ujednání, v důsledku čehož soud tato ujednání pokládal za zakázaná podle § 1813 o.z. a k těmto podle § 1815 nepřihlížel.

137. Jak Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 4361/12 uvedl: ….,, potřeba soukromé vysoké školy mít v předstihu zajištěno své fungování i po ekonomické stránce je pochopitelná a smluvní ujednání zabraňující svévolnému předčasnému ukončení studia sledují rozumný cíl. Zároveň však uvedl, že je nepřípustné, aby bylo na studenty přenášeno podnikatelské riziko poskytovatele vzdělání a důsledky nesplnění zákonem vyžadovaných podmínek. Smlouva o studiu, tak jak byla koncipována žalobkyní, neobsahuje žádnou možnost ukončení studia, dokonce i smrt studenta bezprostředně po podpisu smlouvy o studiu by musela mít logicky za následek zaplacení 3 semestrů školného. Taková situace, jakkoliv absurdně vyznívá, však ve skutečnosti zakládá povinnost pozůstalé rodiny zaplatit tři semestry studia. Smlouva o studiu vlastně nutí studovat studenta, i když nechce a nemůže, jako tomu bylo v případě žalované. Z důvodů, které vyvolala pandemie Covid 19 nebyla schopna uhradit školné. Nebylo nic jednoduššího, než-li aplikovat ustanovení o odstoupení od smlouvy o studiu a dohodnout si podmínky dodatečné platby jako ušlého zisku nebo studium žalované přerušit a po znovuobnovení studia s ní vyřešit nástupnický obor uznáním zkoušek a zápočtů, popřípadě se domluvit na ukončení studia.

138. Nárok žalobkyně na zaplacení třetího semestru studia ve výši 21 999 Kč byl posouzen jako nárok na smluvní pokutu, ke kterému soud pro aplikaci ust. § 1815 nepřihlížel a žalobkyně již v tomto semestru nestudovala.

139. Pokud se jednalo o nárok žalobkyně na smluvní pokutu podle čl. III odst. 7 Všeobecných podmínek studia (viz odst. 64 tohoto rozsudku) dospěl soud k závěru, že je na místě aplikovat ust. § 6 odst. 1 o.z. a § 8 o.z. s tím, že období od března 2020 do března 2021, kdy žalobkyně vydala rozhodnutí, jímž ukončila žalované studium je obdobím, na které lze nahlížet pouze jako na období složité pro všechny občany České republiky bez rozdílu a trestat kohokoliv za to, že se v této složité době nedokázal postarat o splnění závazků, které převzal v relativně klidném a předvídatelném období, by bylo neopodstatněnou tvrdostí. Navíc žalovaná studovala v prezenční formě, tudíž lze očekávat, že to byli s největší pravděpodobností její rodiče, které pandemie Covid 19 uvrhla do finanční nedostatečnosti a nemohli další částky školného poskytovat. (Další důvody viz odst. 101 tohoto rozsudku). Soud proto zamítl nároky na smluvní pokutu, a to jak do výše uplatněné původní žalobou, tj. co do částky ve výši 36 765 Kč, tak i co do částky její změny provedené rozšířením žaloby o smluvní pokutu ve výši 0,3% denně z částky 36 765 Kč od podání žaloby do rozhodnutí soudu (3.6.2024), celkem částku ve výši 83 052,13 Kč. Pokud se jednalo o posledně zmiňovaný nárok na zaplacení smluvní pokuty, který by vznikl v souvislosti s prodlením se zaplacením dlužného školného v průběhu soudního řízení, nebyla by tato pohledávka ani splatná, neboť žalobkyně neučinila vůči žalované hmotněprávní úkon ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. a po vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty nevyzvala žalovanou na její zaplacení s ponecháním lhůty bez zbytečného odkladu na zaplacení této částky žalovanou. O hmotném právu soud účastníky nepoučuje.

140. Ze smlouvy o studiu pak soud žalobkyni přiznal nárok na školné dle faktur původně splatných 31.3.2020, 30.4.2020 a 31.5.2020, když splatnost faktury za březnové a dubnové školné byla posunuta do 31.5.2020. Učinil tak v souladu se skutkovým závěrem, že žalovaná v zimním a letním semestru akademického roku 2019/2020 u žalobkyně studovala a byla tak povinna školné zaplatit. Aby mohla žalovaná přistoupit k plnění pro žalobkyni dle výroku I. tohoto rozsudku dobrovolně, poskytl ji soud, jako osobě bez pravidelného příjmu, namísto obvyklé třídenní lhůty, lhůtu prodlouženou v délce 3 měsíců od právní moci rozsudku. (§ 160 odst. 1 o.s.ř.)

141. Podle ust. § 59 z.č. 111 /1998 Sb. poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu, přičemž žádné podmínky ohledně výše jejich stanovení zákon o vysokých školách soukromé vysoké škole neklade. Poplatek ve výši 2 000 Kč vyplýval z opatření rektorky číslo 17/2019, kterým byl stanoven sazebník poplatků spojených se studiem pro letní semestr akademického roku 2019/2020. (viz odst. 95 tohoto rozsudku). Žalovaná jeho výši podrobila kritice v souvislosti s testem přiměřenosti k nákladům na uplatnění pohledávky dle vl. nař. 315/2013 Sb., kde je uvedeno, v § 3, že jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč. Soud je toho názoru, že se skutečně jedná o poplatek poměrně vysoký pro studenty bez vlastního výdělku.

142. Vnitřní předpis soukromé vysoké školy podléhá žádosti o udělení státního souhlasu k působení jako soukromé vysoké školy podle ust. § 39 odst. 4 písm. f) z.č. 111/1998 Sb. MŠMT tedy považovalo výši takto stanovených poplatků za zákonu neodporující a patrně za přiměřenou a soudu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat.

143. Soud v daném případě rozhodl tak, že žalovanou zavázal k zaplacení pouze částky 2 000 Kč za upomínku k úhradě školného vystavenou dle faktury č. hodnota dne 26.6.2020 s datem splatnosti 7.7.2020, jestliže dne 31.5.2020 se staly splatné tři splátky školného po 4 922 Kč, které soud žalované uložil žalobkyni zaplatit výrokem I. tohoto rozsudku. Soud měl za to, že žalobkyně využila svého práva žalovanou o úhradu upomenout, aby žalovaná v přiměřené lhůtě školné uhradila a považoval tudíž náklady za tuto upomínku za účelně vynaložené. V případě dalších 2 x 2 000 Kč se jednalo o upomínky nadbytečné, které nemusely být vynaloženy, navíc požadovaly zaplacení plnění, které soud žalobkyni ani nepřiznal.

144. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť podle poměru úspěchu a neúspěchu byla v řízení úspěšnější žalovaná, které však žádné náklady v řízení nevznikly. Ten, komu vznikly náklady na ustanoveného zástupce žalované byl stát a ten jejich výši může ve sporu uplatnit proti neúspěšnému účastníkovi dle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř.

145. Podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

146. V daném případě jsou tyto náklady tvořeny náklady na zastoupení advokáta ustanoveného soudem dle § 30 odst. 1 o.s.ř., které se určují dle vyhl.č. 177/1996 Sb., § 1 odst.3. Ustanovený zástupce žalované převzal zastoupení a vyjádřil se k podané žalobě, tj. 2 x 4 300 Kč, účastnil se celkem 3 jednání tj. 3 x 4 300 Kč a jednoho jednání po změně žaloby tj. 1 x 7 620 Kč, k tomu 6 x 300 Kč náhrada hotových výdajů. Celkem 30 920 Kč + DPH ve výši 21% z částky 30 920Kč tj. 6 493,20Kč, celkem 37 413,20 Kč, při zaokrouhlení na celé koruny 37 413Kč.

147. Podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. má podle výsledku řízení žalobkyně státu platit 79% těchto nákladů a 21% zaplatí ustanovenému zástupci stát, o čemž bude vydáno doplňující usnesení. Přičemž 79% z částky 37 413 je 29 556 Kč.

148. Výrok V. tohoto rozsudku má oporu v ust. 4 odst. 1 písm. j) z.č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, podle kterého jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost také uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím o věci samé. Žalobkyně změnila dne 21.3.2024 žalobu jejím rozšířením, které určila částkou ve výši 0,3% denně od podání žaloby do rozhodnutí soudu. Soud dne 3.6.2024, kdy vyhlásil rozsudek, určil, že částka tohoto rozšíření činí 83 052,13Kč a podle sazebníku soudních poplatků činí z této částky 5% částka 4 153 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo v exekuci dle z.č. 120/2001 Sb.