OSCV 24 C 232/2025-100

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně A., se sídlem v Adresa žalobkyně A, IČO: IČO žalobkyně B, zastoupené Jméno Zástupce, advokátem se sídlem v Anonymizováno, proti žalované Jméno žalované, narozené Datum narození žalované, o zaplacení 317 188,76 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 297 108,14 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 22. 8. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 20 080,62 Kč, úroku ve výši 33 243,25 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 315 188,76 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 906,96 Kč, úroku z prodlení z částky 315 188,76 Kč od 15. 3. 2025 do 21. 8. 2025, úroku z prodlení z částky 18 080,62 Kč od 22. 8. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 297 108,14 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 22. 8. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce Jméno Zástupce na náhradě nákladů řízení 35 963 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 29. 4. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovanou uzavřela dne 29. 2. 2024 smlouvu o poskytnutí osobního úvěru, na základě které jí poskytla 330 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit úrok ve výši 16,5 % ročně, a to v 60 měsíčních splátkách po 8 273 Kč. Žalovaná však plnila jen částečně, když zaplatila pouze 32 891,86 Kč. Proto žalobkyně prohlásila celý zůstatek úvěru splatným ke dni 15. 1. 2025. Žalovaná částka se skládá z jistiny a poplatků ve výši 2 620,85 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Z listiny nazvané návrh na rozhodnutí o poskytnutí Osobní úvěr soud zjistil, že se jedná o interní dokument žalobkyně a jsou zde uvedeny některé údaje o žalované, a to o jejím příjmu (51 425 Kč měsíčně – což je průměr za posledních 12 měsíců), výdajích na bydlení (10 000 Kč měsíčně) a dalších výdajích ve výši 3 500 Kč (ostatní 2 000 Kč, pojištění 1 000 Kč, spoření 500 Kč) s tím, že bydlí v nájmu a nemá žádné další závazky. Z přiloženého výpisu ze systému žalobkyně se pak podává, že žalobkyně žalovanou lustrovala v registru BRKI/NRKI, kde bylo zjištěno, že žalovaná má jeden existující úvěr se zůstatkem 1 005 432 Kč (jistina 657 837 Kč) a splátkou 8 403 Kč měsíčně (podle smlouvy ze dne 24. 1. 2024) a jeden ukončený s objemem 300 000 Kč (podle smlouvy ze dne 28. 12. 2023 se splatností jednoho měsíce). Z přiložené pracovní smlouvy se podává, že žalovaná je od 17. 7. 2023 zaměstnána u společnosti Anonymizováno jako pomocná pracovnice v řeznictví. Z listiny nazvané výpočet příjmu ze zahraničí soud zjistil, že žalobkyně počítala s průměrným příjmem žalované z potvrzení ve výši 2 612,01, hrubým ročním příjmem 24 705,51 a dospěla k závěru, že průměrný příjem žalované je 2 089,61 v cizí měně, což s kurzem 24,61 Kč činí 51 425 Kč měsíčně a v hrubém 608 002 Kč ročně. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že se jedná o hrubý příjem, a to jak u měsíčního, tak u ročního průměru.

4. Z listiny nazvané žádost o poskytnutí osobního úvěru soud zjistil, že tuto žalovaná s bankovním poradcem podepsala dne 27. 2. 2024 s tím, že žádá o 330 000 Kč. Je zde uvedeno, že žalovaná má příjem 51 425 u Anonymizováno, výdaje s bydlením ve výši 10 000 Kč, ostatní 2 000 Kč, pojištění 1 000 Kč a spoření 500 Kč, jiné závazky nemá.

5. Z listiny nazvané smlouva o úvěru soud zjistil, že tuto uzavřely dne 29. 2. 2024 žalobkyně a žalovaná s tím, že žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalované převodem na účet 330 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 16,9 % ročně v 60 splátkách po 8 273 Kč. Další skutečnosti soud z této listiny pro níže vyložený právní názor nezjišťoval, stejně jako z listiny nazvané standardní informace o spotřebitelském úvěru, úvěrových podmínek, všeobecných obchodních podmínek, oznámení o úrokových sazbách a sazebníku.

6. Z listiny nazvané interní účetní doklad soud zjistil, že žalovaná dne 29. 2. 2024 požádala o poskytnutí 330 000 Kč.

7. Z výpisu z účtu žalované č. č. účtu soud zjistil, že na tento účet dne 29. 2. 2024 obdržela 330 000 Kč.

8. Z historického výpisu z úvěrového účtu pak soud zjistil, že na úvěr ze shora citované smlouvy žalovaná zaplatila celkem 32 891,86 Kč.

9. Z dopisu ze dne 15. 1. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývala k doplacení dluhu ve výši 47 901,24 Kč s tím, že pokud tak do 5. 3. 2025 neučiní, stane se splatným celý dluh z úvěrové smlouvy. Z přiložené doručenky se podává, že tento dopis byl žalované neúspěšně doručován 17. 1. 2025.

10. Z dopisu ze dne 7. 3. 2025 soud zjistil, že zástupce žalobkyně jím žalovanou vyzýval k úhradě celkem 350 341,60 Kč do 14. 3. 2025, jinak se vystavuje riziku podání žaloby.

11. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastnic a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Dne 27. 2. 2024 žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 330 000 Kč a 29. 2. 2023 k tomu uzavřely smlouvu, kde se žalobkyně zavázala poskytnout žalované převodem na účet 330 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 16,9 % ročně v 60 splátkách po 8 273 Kč. Téhož dne žalobkyně žalované převodem na její účet sjednanou částku poskytla. Při uzavření smlouvy žalobkyně vycházela z příjmů žalované ve výši 51 425 Kč, výdajů s bydlením ve výši 10 000 Kč, ostatních výdajů 2 000 Kč, pojištění 1 000 Kč a spoření 500 Kč. Zjistila, že žalovaná má jeden existující úvěr se zůstatkem 1 005 432 Kč a splátkou 8 403 Kč měsíčně (podle smlouvy ze dne 24. 1. 2024) a jeden ukončený s objemem 300 000 Kč (podle smlouvy ze dne 28. 12. 2023 se splatností jednoho měsíce). Doposud žalovaná na uvedený závazek zaplatila jen 32 891,86 Kč, proto žalobkyně prohlásila celý zůstatek úvěru ke dni 5. 3. 2025 splatným.

12. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná, avšak z jiných, než žalobkyní uváděných důvodů.

13. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

16. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

18. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela z údajů, které jí žalovaná sdělila a které ověřila potvrzením zaměstnavatele, v externích registrech a na výpisech z účtu žalované. Předně je třeba uvést, že žádnou z uvedených listin žalobkyně soudu nepředložila a z přepočtu na českou měnu vyplývá, že příjem cca 51 000 Kč je hrubým příjmem. Z externích registrů přitom vyplývá, že žalovaná v prosinci 2023 získala úvěr ve výši 300 000 Kč, který koncem ledna 2024 splatila. Dále koncem ledna 2024 získala úvěr s jistinou přes 650 000 Kč a ihned koncem února žádala o dalších 330 000 Kč. Vzhledem k uvedenému je soud toho názoru, že žalobkyně měla úvěruschopnost žalované zkoumat o to pečlivěji, a to i s ohledem na její nízký věk, bydlení v zahraničí a krátkou dobu v zaměstnání. To však žalobkyně neučinila a výdaje žalované odhadovala toliko na základě interních modelů a historických dat Českého statistického úřadu. Zde je však třeba poznamenat, že v zahraničí jsou jiné nejen příjmy, ale také výdaje. Výsledkem pak bylo, že žalovaná zaplatila toliko čtyři splátky. Soudu tudíž nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

19. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 330 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila a je povinna obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaná takto vydala již 32 891,86 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 297 108,14 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od vzniku bezdůvodného obohacení, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k plnění. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měla žalovaná objektivní možnost se seznámit až dne 20. 8. 2025 (kdy byla žalované zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 21. 8. 2025, tak byla žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinila, dostala se dne 22. 8. 2025 do prodlení.

20. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 297 108,14 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 22. 8. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro plnění ve splátkách, či stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

21. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 20 080,62 Kč, úroku ve výši 33 243,25 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 315 188,76 Kč od 15. 3. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1 906,96 Kč, úroku z prodlení z částky 315 188,76 Kč od 15. 3. 2025 do 21. 8. 2025, úroku z prodlení z částky 18 080,62 Kč od 22. 8. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 297 108,14 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 22. 8. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

22. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byla žalobkyně úspěšná co do 78 %, přičemž neúspěšná (v rozsahu zamítnutí žaloby) byla co do 22 %, a náleží jí tudíž právo na náhradu 56 % nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Při absenci právní úpravy stanovící sazby odměny paušálně pro řízení v jednom stupni jak předpokládá ustanovení § 151 odst. 2 věta první před středníkem o.s.ř., je třeba postupovat podle § 151 odst. 2 věty první části za středníkem o.s.ř. a odměnu za zastoupení advokátem stanovit podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, dále jen „AT“, která je v současné době jediným platným a účinným předpisem, který stanoví mimosmluvní výši odměny advokáta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Náklady řízení ve výši 35 963 Kč sestávají z odměny za čtyři úkony právní služby po 9 580 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní upomínku, podání žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) a účast při jednání soudu [§ 7, § 8 AT za užití § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT], čtyř náhrad hotových výdajů po 450 Kč [§ 13 odst. 1, 3 AT za užití § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT], náhrady za promeškaný čas, strávený cestou k soudu a zpět, za 6 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 AT, náhrady cestovních výdajů ve výši 1 568 Kč za cestu z Prahy do Chomutova a zpět za celkem 200 km vozidlem Škoda Kamiq při průměrné spotřebě 5,7 litrů benzinu na 100 km a ceně benzinu (95 oktanů) 35,80 Kč / l (§ 13 odst. 1, 4 AT za užití vyhl. č. 475/2024 Sb.), náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 8 943 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) a náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 12 688 Kč, to vše snížené na 56 %. Pokud žalobkyně požadovala odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta za druhou účast při jednání, je třeba uvést, že jednání bylo odročováno k žádosti zástupce žalobkyně a jen za účelem doplnění žalobních tvrzení. Proto soud odměnu a náhradu hotových výdajů za tento úkon nepřiznal. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší a platební místo (k rukám advokáta) podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.