OSCV 24 C 340/2025-46

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně Jméno žalobkyně., se sídlem v Adresa žalobkyně, IČO: IČO žalobkyně, zastoupené Jméno Zástupce, advokátkou se sídlem v Adresa žalobkyně, proti žalovanému Jméno žalovaného, narozenému Datum narození žalovaného, trvale bytem v Adresa žalovaného, o zaplacení 122 765,18 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 70 742 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 20. 11. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 52 023,18 Kč, úroku ve výši 4 201,41 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 88 055,12 Kč od 5. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 106 569 Kč od 13. 5. 2025 do 19. 11. 2025, úroku z prodlení z částky 35 827 Kč od 20. 11. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 70 742 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 20. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 14. 10. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí žalovanou částku spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 29. 10. 2024 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které mu poskytla peněžní prostředky ve výši 89 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit žalobkyni úrok v nominální úrokové sazbě 78,08 % ročně, to vše ve 48 měsíčních splátkách po 6 086 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, zaplatil pouze 18 258 Kč, došlo k automatickému zesplatnění celého zůstatku úvěru ke dni 11. 5. 2025. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 105 171,56 Kč (původní jistina 88 055,12 Kč a přirostlý úrok 17 116,44 Kč), smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 16 196,18 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Z listiny nazvané návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouva o úvěru soud zjistil, že tato je datována dnem 29. 10. 2024. Na místě podpisu žalovaného je zde uveden kód Anonymizováno. Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalovanému na jeho bankovní účet č. č. účtu částku 89 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 78,08 % ročně, to vše v 48 měsíčních splátkách po 6 086 Kč splatných vždy do každého 6. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Po zadání kódu soubor nebyl měněn. Pro níže vyložený právní názor soud z této listiny žádná další skutková zjištění nečinil. Z přiložené listiny nazvané předsmluvní formulář soud zjistil, že se jedná o standardní evropskou informaci o spotřebitelském úvěru, která obsahuje informace o parametrech úvěru, jeho splácení, sankcích atp. Z listiny nazvané dodatek č. hodnota k návrhu smlouvy o úvěru / smlouvě o úvěru č. hodnota soud zjistil, že upravuje způsob uzavření smlouvy pomocí prostředků komunikace na dálku, tedy že žalovanému bude na sdělený účet poukázána 1 Kč s variabilním symbolem, kterým žalovaný smlouvu potvrdí. Na místě podpisu žalovaného je zde opět kód Anonymizováno. Totéž se podává z listiny nazvané podpis na dálku. Z listiny nazvané prohlášení klienta se pak podává, že žalovaný byl seznámen se zněním všech dokumentů, povinnými informacemi, je si vědom výše úroků, nenachází se v úpadku a nemá dluhy.

4. Z dopisu ze dne 30. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně jím žalovanému oznámila, že úvěr podle návrhu ze dne 29. 10. 2024 schválila. Dopis obsahuje shrnutí parametrů poskytovaného úvěru a jeho součástí byl dále splátkový kalendář, ze kterého vyplývá, která část splátky připadá na úroky a která na jistinu. Z přiložené dodejky soud zjistil, že provozovatel poštovních služeb se pokoušel tento dopis doručit na adresu adresa, tedy na adresu ze smlouvy, nicméně dopis doručen nebyl, neboť žalovaný byl na uvedené adrese neznámý.

5. Z listiny nazvané doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu soud zjistil, že dne 29. 10. 2024 žalobkyně žalovanému převodem na účet vyplatila 89 000 Kč. Z předloženého detailu platby soud zjistil, že účet č. č. účtu je veden na jméno žalovaného a byla mu sem 7. 10. 2024 vyplacena mzda ve výši 33 545 Kč.

6. Z listiny nazvané karta klienta soud zjistil, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil jen tři splátky v celkové výši 18 258 Kč, přičemž s každou z uhrazených splátek byl v prodlení. Dále již neuhradil ničeho.

7. Z listiny nazvané hodnocení klienta soud zjistil, že tuto listinu vyplňoval zprostředkovatel úvěru. Ten zde zaznamenal, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem 34 000 Kč, vzdělání s maturitou, je svobodný a bydlí v nájmu. Jeho jedinými výdaji je životní minimum 4 860 Kč, nájem 5 700 Kč, 4 000 Kč ostatní výdaje a na splátky dalších úvěrů vynakládá 2 150 Kč. Měsíčně mu tak zbývají volné zdroje ve výši 16 290 Kč.

8. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že k dotazu na rodné číslo žalovaného jej tento registr 29. 10. 2024 ztotožnil s tím, že v minulosti (od května do září 2022) byl v prodlení s úhradou spotřebitelského úvěru.

9. Z výpisu lustrace nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že žalovaný má žádosti u pěti institucí, pročež byl zařazen do III. kategorie (54 bodů), je exponován částkou 179 110 Kč, pročež byl zařazen do III. kategorie (50 bodů), revolvingový limit má 118 300 Kč, pročež byl zařazen do III. kategorie (60 bodů) a má dluh po splatnosti ve výši 801 Kč, pročež byl zařazen do II. kategorie (36 bodů). Žalovaný tak dosáhl v interní score card 200 bodů z možných 246 a platí, že čím méně bodů, tím vyšší riziko, že nebude splácet. Minimum možných bodů je pak 97.

10. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu České národní banky soud zjistil, že žalobkyně má od 11. 5. 2018 povoleno poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení.

11. Z dopisu ze dne 7. 4. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.

12. Z dopisu ze dne 7. 5. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.

13. Z dopisu ze dne 11. 5. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalovanému, že jelikož se dostal do prodlení delšího 65 dnů, stal se celý zůstatek úvěru tímto dnem splatným a vyzvala jej k okamžité úhradě 106 569 Kč.

14. Z dopisu ze dne 22. 9. 2025 soud zjistil, že jím zástupkyně žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení 106 569 Kč, jakož i smluvní pokuty a úroku nejpozději do 15 dnů, jinak se vystavuje riziku podání žaloby.

15. Z podacího archu ze dne 22. 9. 2025 soud zjistil, že toho dne žalobkyně zasílala žalovanému zásilku č. RR Anonymizováno AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno Anonymizováno.

16. Z výpisů ze systému žalobkyně pak soud žádná skutková zjištění nečinil, neboť není zřejmé, kdo tyto údaje zadal, ani kdy tak učinil.

17. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci dne 29. 10. 2024 uzavřeli smlouvu, kde se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho bankovní účet částku 89 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 78,08 % ročně, to vše v 48 měsíčních splátkách po 6 086 Kč splatných vždy do každého 6. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Žalobkyně téhož dne sjednané peněžní prostředky poskytla, avšak žalovaný zaplatil pouze tři splátky v celkové výši 18 258 Kč. Dále již neuhradil ničeho, nicméně v prodlení byl od první splátky, v důsledku čehož mu žalobkyně nejprve adresovala dvě upomínky a následně oznámení, že jelikož se dostal do prodlení delšího 65 dnů, stal se celý zůstatek úvěru splatným. V době uzavření smlouvy byl žalovaný zaměstnán a v říjnu 2024 mu byla vyplacena mzda ve výši 33 545 Kč. Zprostředkovatel pak ohledně výdajů žalovaného vycházel z životního minima, nákladů na bydlení ve výši 5 700 Kč, 4 000 Kč ostatních výdajů a nákladů na splátky dalších úvěrů ve výši 2 150 Kč. V době poskytnutí úvěru byl žalovaný v prodlení se splátkou u jiné instituce a dříve (v roce 2022) také v prodlení u jiné instituce.

18. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

19. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. V tomto případě má soud z provedeného dokazování za dostatečně prokázané, že žalobkyně jednala se žalovaným a vzhledem k tomu, že smlouva nebyla po zadání SMS kódu měněna, má soud za prokázané rovněž to, že se žalobkyně se žalovaným dohodla na smlouvě ve znění, v jakém byla předložena. Písemná forma smlouvy tak byla v tomto případě zachována.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

22. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

24. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil, s čímž se nespokojila a osobu žalovaného lustrovala v nebankovním registru klientských informací, registru SOLUS a příjmy žalovaného ověřila potvrzením o platbě. Přitom dospěla k závěru, že žalovaný má čistý měsíční příjem 34 000 Kč, a výdaje jen 16 710 Kč a měsíčně mu tak zbývá 16 290 Kč. Ohledně výdajů žalovaného zprostředkovatel úvěru počítal jen s údajem o životním minimu (od 1. 1. 2023 podle nařízení vlády č. 436/2022 Sb., aniž zjišťoval skutečné výdaje žalovaného, stejně jako výdaje na bydlení a další výdaje, které nikterak neověřoval. Na tomto místě je třeba poznamenat, že žalovaný je sice povinen uvést pravdivé údaje, nicméně zde smluvní formulář nevyplňoval žalovaný, ale zprostředkovatel úvěru a smluvní formulář ani s jinými základními výdaji, než životním minimem (a dalšími zde vyjmenovanými položkami) nepočítá. Z uvedeného pak zprostředkovatel úvěru dospěl k závěru, že žalovanému zbývají měsíčně volné zdroje ve výši 16 290 Kč. Vyvstává pak otázka, proč si žalobkyně při zjištěném úvěrovém zatížení žalovaného a prodlení se splátkami jiných úvěrů nevyžádala např. výpis z jeho účtu, kam mu byla poukazována mzda, aby měla alespoň základní přehled o jeho skutečné finanční situaci. Shora uvedené pak budí dojem, že žalobkyně neměla v úmyslu skutečně prověřit schopnost žalovaného poskytovaný spotřebitelský úvěr splácet, ale jen vyžádanými doklady v případném soudním sporu doložit, že se o to snažila. Vzhledem k uvedenému soudu nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

25. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 89 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně pak bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 18 258 Kč a k vydání tak zbývá jen 70 742 Kč Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 18. 11. 2025 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 19. 11. 2025, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 20. 11. 2025 do prodlení.

26. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 70 742 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. jdoucích od 20. 11. 2025 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

27. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 52 023,18 Kč, úroku ve výši 4 201,41 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 88 055,12 Kč od 5. 6. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 106 569 Kč od 13. 5. 2025 do 19. 11. 2025, úroku z prodlení z částky 35 827 Kč od 20. 11. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 70 742 Kč co do jeho výše 0,5 % ročně od 20. 11. 2025 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

28. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.