OSCV 16 C 334/2025-32

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce A., se sídlem Adresa žalobce A, IČO: IČO žalobce A, zastoupený Jméno žalobce B, advokátem, AK adresa, proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, adresa, o zaplacení částky 42.640,63 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 36.457,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5% ročně z této částky od 1.4.2026 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Pro částku 6.1873,63 Kč s příslušenstvím, pro úrok ve výši 3.721,- Kč a ve výši 12 % ročně z částky 39.472,63 Kč od 16.10.2025 do zaplacení, pro úrok z prodlení ve výši 1.407,04 Kč, pro úrok z prodlení od 16.10.2025 do 31.3.2026, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 1.914,- Kč k rukám Jméno žalobce B, AK adresa, do 15 dnů od právní moci rozsudkuAnonymizováno

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 42.640,63 Kč s úrokem ve výši 3.721,- Kč a ve výši 12 % ročně z částky 39.472,63 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 1.407,04 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 42.640,63 Kč od 16.10.2025 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 12.11.2024 úvěrovou smlouvu. Žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného, kdy posuzuje úvěruschopnost spotřebitele 1) kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích, 2) výpočtem MLS (částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno zatížit klienta splátkou úvěru), 3) důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 44.289,- Kč a žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.344,- Kč měsíčně. K čerpání úvěru došlo dne 12.11.2024 a první splátka byla splatná dne 15.12.2024. Úvěr byl úročen úrokovou sazbou ve výši 15,24 % ročně. Žalovaný celkem uhradil částku 7.832,- Kč. Žalovaný porušil svůj závazek hradit úvěr řádně a včas a žalobce úvěr zesplatnil ke dni 18.6.2025. Žalovaný byl vyzván dopisem ze dne 18.6.2025 (výzva ke splacení celého úvěru). Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva k plnění. Žalovaný nereagoval a žalobce požaduje částku 42.640,63 Kč sestávající z neuhrazené jistiny 39.472,63 Kč, poplatku za pojištění ve výši 768,- Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900,- Kč a smluvních pokut ve výši 1.500,- Kč.

V podání ze dne 1.6.2026 žalobce uvedl, že při výpočtu MLS zohledňuje jak příjmy, tak výdaje žalovaného, včetně výdajů na již existující závazky. Od žalovaného si vyžádal výpis z účtu za období od 15.8.2024 do 9.11.2024. Žalovaný uvedl svého zaměstnavatele, od kterého obdržel příjem za měsíc 8/2024 ve výši 37.059,- Kč, za měsíc 9/2024 ve výši 33.873,- Kč a za měsíc 10/2024 ve výši 31.876,- Kč. MLS klienta činil 397,- Kč a MLS domácnosti 47.300,- Kč. Z výpisu z bankovního účtu vyplývá, že žalovaný disponoval nad rámec uvedeného finančními prostředky ve výši nejméně 10.000,- Kč. Prostřednictvím výpisu si žalobce ověřil výdaje žalovaného (na stravu, léky, dopravu). Z výpisu jsou zjevné i tzv. zbytné výdaje. Žalovaný značnou část svých výdajů nehradil přímo placením z účtu, ale jiným způsobem, když velkou část svých příjmů z účtu vybíral prostřednictvím bankomatu. Poskytnutý úvěr byl úvěrem konsolidačním (sloužící ke konsolidování existujících závazků žalovaného). Žalobce dále provedl lustraci žalovaného v registrech a NRKI (nenalezen) a v registru CEE (nenalezen). Na základě uvedených zjištění, s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátky shledal žalobce žalovaného schopným předmětný úvěr splácet.

Žalovanému byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena. Žalovaný se v dané lhůtě nevyjádřil a na výzvu soudu nereagoval.

Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalovaný se ve lhůtě dané soudem nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že žalovaný dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání

Soud má za prokázané tyto skutečnosti:

Podle potvrzení o provedení ověření bonity klienta žalobce provedl před uzavřením smlouvy o úvěru dne 12.11.2024 ověření bonity klienta. Žalovaný uvedl, že je svobodný, má 1 dítě, bydlí u rodičů. Příjem žalovaného od zaměstnavatele činí částka 35.000,- Kč, příjem ostatních členů domácnosti 60.000,- Kč. Měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti činí 28.000,- Kč.

Žalobce dále předložil výpisy z účtu žalovaného za období od 15.8.2024 do 9.11.2024, ze kterých soud zjistil, že v srpnu 2024 činil příjem žalovaného 37.059,- Kč od zaměstnavatele a 705,- Kč a výdaje za měsíc 40.911,47 Kč. Za měsíc září 2024 činily příjmy žalovaného na účtu 33.873,- Kč od zaměstnavatele a 26.062,30 Kč a výdaje 57.391,95 Kč. Za měsíc říjen 2024 činily příjmy žalovaného 41.255,- Kč z toho 32.367,- Kč od zaměstnavatele a výdaje 39.095,27 Kč. Do 9.11.2024 činily příjmy žalovaného na účtu 19.500,- Kč a výdaje 16.356,50 Kč.

Ze smlouvy o účelovém úvěru ze dne 12.11.2024 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným. Žalovaný získal účelový úvěr ve výši 44.289,- Kč na předčasné splacení dluhů ze smluv uzavřených a banka. a zavázal se úvěr splácet v 24 měsíčních splátkách po 2.344,- Kč. Strany si sjednaly roční úrokovou sazbu 15,24 % a RPSN 17,1%. Celková částka splatná spotřebitelem: 51.648,- Kč. Úvěr bude žalovanému poskytnut na běžný účet. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je svobodný, má 1 dítě, bydlí u rodičů. Je zaměstnanec, jeho příjem činí částka 35.000,- Kč a příjem ostatních členů domácnosti 60.000,- Kč. Výdaje na bydlení 6.000,- Kč, splátky všech úvěrů 15.000,- Kč a ostatní výdaje 7.000,- Kč.

V dopise ze dne 18.6.2025 žalobce vyzval žalovaného v důsledku jeho prodlení s úhradou závazků ke splacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy. Vyzval jej k zaplacení dlužné částky ve výši 44.530,51 Kč obratem, nejpozději do 14 dní od sepsání výzvy. Dle poštovního podacího archu byl dopis odeslán dne 19.6.2025.

Z výpisu čerpání splátek a úhrad bylo zjištěno, že se jedná o interní dokument žalobce, dle kterého došlo k čerpání úvěru dne 12.11.2024 a dne 18.6.2025 k zesplatnění úvěru. Žalovaný uhradil ve splátkách celkem 7.832,- Kč.

Předžalobní výzvou k plnění ze dne 9.7.2025 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k uhrazení částky 44.967,50 Kč do 16.7.2025. Dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána dne 10.7.2025.

Soud má za prokázané tyto skutečnosti:

Žalovaný uzavřel dne 12.11.2024 s žalobcem úvěrovou smlouvu, kdy předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 44.289,- Kč na úhradu dluhu žalovaného ze smlouvy s banka. Žalovaný vzal na vědomí, že celková částka splatná spotřebitelem činí 51.648,- Kč a zavázal se ji uhradit v 24měsíčních splátkách po 2.344,- Kč. Úvěr byl čerpán dne 12.11.2024. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách řádně a včas neplnil a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 9.7.2025 celý úvěr zesplatnil. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 7.832,- Kč.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.

Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet žalobce prověřil na základě prohlášení žalovaného a výpisu z účtu předloženého žalovaným. Soud má za to, že v případě posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyl žalobce důsledný. Žalobce vycházel z měsíčního příjmu žalovaného ve výši 35.000,- Kč (ověřeného z výpisu z účtu), příjmů ostatních členů domácnosti 60.000,- Kč (které nebyly nijak doloženy), životního minima všech členů domácnosti 11.560,- Kč, normativních nákladů na bydlení ve výši 7.542,- Kč, splátky jiným společnostem z NRKI včetně HC 17.261,- Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má 1 vyživovací povinnost. Žalobce nahlédl do externích registrů (NRKI, CEE JAP PUJVKA), kde nezjistil žádné skutečnosti, které by vznášely pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce ověřil příjmovou a výdajovou stránku žalovaného z výpisu z účtu žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného žalobce soudu nepředložil žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil pouze na využívání statistického modelu (který o skutečných výdajích žalované nevypovídá), aniž by je porovnal se skutečnými výdaji žalovaného. Žalobce tak po formální stránce učinil určitá zkoumání (šetření v uvedených registrech a zkoumání z výpisů z bankovního účtu žalovaného), tato však v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje opatřit si relevantní informace od spotřebitele či z jiných zdrojů, ale pro naplnění smyslu zákona je nutné z těchto učinit kvalifikovaný závěr. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale v i odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Žalobce sice doložil výpisy z účtu žalovaného za období od 15.8.2024 do 9.11.2024, kdy bylo možné blíže hodnotit platební bilanci žalovaného, avšak tyto řádně nevyhodnotil. Ač měl právní předchůdce žalobce k dispozici výpisy z účtů žalovaného, kde si mohl ověřit jeho způsob hospodaření, je zřejmé, že z výpisů z účtu nevycházel. V případě, že by se žalobce zabýval podrobným zkoumáním doložených výpisů z účtu žalovaného musel by zjistit, že výdaje žalovaného se pohybují na hraně s příjmy (kdy u příjmů je uvedeno často právnická osoba. s různými variabilními symboly). Z výpisů z účtu předložených žalobcem vyplývá pouze to, že si žalobce ověřil příjmy žalovaného od zaměstnavatele, ale závěr o jeho úvěruschopnosti z nich vyvodit nelze. Právní předchůdce žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil na skóringové hodnocení žalovaného. Žalobce tak sice učinil zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (výpisy z účtu žalovaného), avšak závěry takto zjištěné s odbornou péčí nevyhodnotil. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.

Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).

Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 44.289,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a dalších poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 44.289,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 7.832,- Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat to, oč se bezdůvodně obohatil, tedy částku ve výši 36.457,- Kč a pro zbývající požadovanou částku a úroky žalobu zamítl.

Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.zk.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena 30.3.2026 a nárok se stal splatným 31.3.2026, žalovaný se dostal do prodlení od 1.4.2026. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 1.4.2026 v souladu s ustanovením nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 54.660,17 Kč (částku 42.640,63 Kč + úrok 3.721,- Kč + 3.542,80 Kč – úrok 12 % ročně z částky 39.472,63 Kč od 16.10.2025 do 15.7.2026 + úrok z prodlení 1.407,04 Kč + 3.348,70 Kč - úrok z prodlení 11,5 % ročně z částky 42.640,63 Kč od 16.10.2025 do 15.7.2026). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 37.558,82 Kč (částka 36.457,- Kč + 1.101,20 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z 36.457,- Kč od 2.4.2026 do 15.7.2026). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 69 %, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 31 %. Protože poměr úspěchu tedy činí 31 % ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 2.133,- Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) po 700,- Kč (§ 14b odst.2 bod 2 advokátního tarifu), tři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za tři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu - převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva) po 100,- Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.133,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem částku 5.037,- Kč z toho 38 % činí částka 1.914,- Kč, které soud žalobci přiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.