OSCV 8 C 286/2025-51

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce A., IČO: IČO žalobce A, ⟪LB:lb_002⟫ se sídlem Adresa žalobce A, ⟪LB:lb_003⟫ právně zastoupeného Jméno žalobce B, ⟪LB:lb_004⟫ advokátkou se sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované, ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem Adresa žalované, ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 45 878 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 30 649 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 15 229 Kč a úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 45 878 Kč za dobu od 16. 9. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 594 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu 45 878 Kč spolu úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 16. 9. 2024 až do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že dne 21. 3. 2024 žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba., IČO: IČO (dále jen „právnická osoba“), smlouvu o úvěru č. hodnota. Na základě Smlouvy poskytla právnická osoba žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala vrátit tuto částku ve 48 měsíčních splátkách spolu s příslušenstvím, smluvním úrokem ve výši 78,07 % ročně, a to do data 11. 3. 2028. Smlouva byla sjednána prostřednictvím internetu. právnická osoba se před uzavřením dané smlouvy zabývala schopností žalované předmětný úvěr splácet, když měla k dispozici osobního doklad žalované, doklady o příjmu (výplatní listy či případně výpisy z bankovního účtu) a další doklady a informace nezbytné pro posouzení úvěruschopnosti. Žalovaná také byla lustrována v registrech SOLUS a NRKI. Žalovaná úvěr řádně nehradila, právnická osoba tedy předmětný úvěr v souladu se smlouvou zesplatnila ke dni 15. 9. 2024. Žalovaná na předmětný dluh uhradila pouze 9 351 Kč, tento sestává z jistiny a kapitalizovaného úroku za dobu do 15. 9. 2024 ve výši 15 229 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právnická osoba a žalobcem dne 12. 2. 2025 postoupena žalobci. Žalovaná dluh nevyrovnala i přes zaslání předžalobní upomínky.

2. Z jednání soudu se žalobce omluvil, žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (fikcí na adresu trvalého pobytu shora), k jednání soudu bez omluvy nedostavila. Soud tedy věc projednal a rozhodl s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v nepřítomnosti účastníků řízení. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

3. Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy uzavřené mezi právnická osoba a žalovanou dne 21. 3. 2024 (ve znění dodatku ze dne 22. 3. 2024) vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany právnická osoba, a to ve výši 40 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit ve 48 měsíčních splátkách po 3 117 Kč. Z předsmluvního formuláře, informace o pojištění a prohlášení klienta ze stejného dne vyplynulo, že tímto žalovaná obdržela zde uvedené informace o poskytovaném úvěru a o sjednaném pojištění, a že veškeré údaje uvedené z její strany ve smlouvě jsou pravdivé. Listiny neobsahují fyzický podpis žalované, žalobce k těmto doložil doklad o zaslání verifikační platby.

5. Z dokladu z elektronického bankovnictví právnická osoba bylo zjištěno, že na bankovní účet uvedený v úvěrové smlouvě bylo dne 22. 3. 2024 odesláno 40 000 Kč.

6. Z listiny označené jako Hodnocení klienta vyplynulo, že zde byly zaznamenány údaje o poměrech žalované s tím, že její čistý měsíční příjem činí 50 000 Kč ze zaměstnání, životní minimum činí 4 860 Kč, výdaje na bydlení 10 000 Kč (nájemné, inkaso), výdaje na spoření 3 000 Kč, splátky úvěrů 12 000 Kč a ostatní náklady (doprava a záloby) pak 2 000 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je svobodná, žije v obecném bydlení. K této žalobce dále doložil kopii občanského průkazu žalované. Z výpisu z registru SOLUS ze dne 19. 3. 2024 vyplynulo, že žalovaná tímto registrem neprochází. Z tabulky hodnocení klienta NKRI ze dne 19. 3. 2024 vyplynulo, že žalovaná nemá dluhy po splatnosti, čerpá úvěry v celkové výši 1 911 690 Kč.

7. Z oznámení ze dne 25. 3. 2024 vyplynulo, že právnická osoba tímto oznámila žalované, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě shora. Z oznámení ze dne 15. 9. 2024 vyplynulo, že tímto oznámila právnická osoba žalované, že došlo k zesplatnění předmětného úvěru.

8. Z několika potvrzení o platbě vyplynulo, že na bankovní účet vedený u banky v Rakousku na jméno a příjmení žalované bylo dne 5. 3. 2024 připsáno 2 294,75 EUR, dne 6. 2. 2024 připsáno 2 705,98 EUR, dne 5. 1. 2024 připsáno 5 430,09 EUR a dne 5. 12. 2023 připsáno 2 571,48 EUR.

9. Žalobce rovněž doložil smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025 uzavřenou mezi ním a právnická osoba, která svědčí o postoupení předmětné pohledávky žalobci. Z oznámení ze dne 4. 3. 2025 vyplynulo, že tímto bylo žalované oznámeno postoupení předmětné pohledávky, shodnou písemností byla zároveň žalovaná vyzvána k úhradě daného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle připojeného podacího lístku byla tato písemnost dne 4. 3. 2025 žalované odeslána.

10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: právnická osoba na základě úvěrové smlouvy uzavřené s žalovanou poskytlo této bezhotovostně 40 000 Kč, jak je shora uvedeno. Žalovaná v dané souvislosti uhradila 9 351 Kč. právnická osoba před uzavřením smlouvy lustroval žalovanou v registru SOLUS a NRKI, vyhotovil listinu Hodnocení klienta, jak je shora specifikována a obstaral si potvrzení o platbách na bankovní účet žalované. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobci, jak je shora uvedeno, což bylo žalované oznámeno a tato zároveň vyzvána k úhradě předmětného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání.

11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak velmi obecně argumentoval tím, že se právnická osoba schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala, tedy postupovala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP, čemuž ovšem soud nepřisvědčil. právnická osoba sice po formální stránce učinila některá zkoumání (šetření v registrech a doložení příjmu žalované) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat.

13. Dle doložených dokladů o platbách na účet měla žalovaná v rozhodné době předcházející zhruba třem měsícům před poskytnutím úvěr disponovat nadprůměrnými příjmy ve výši kolem 2 500 EUR (v jednom měsíci dokonce 5 400 EUR). Potud samozřejmě poměry žalované poskytnutí daného úvěru odpovídají. právnická osoba se při zkoumání úvěruschopnosti žalované nicméně zaměřila pouze na příjmovou část poměrů a zcela rezignovala na shodně důležitou část výdajovou. Žalovaná měla uvést, že kromě životního minima jiné výdaje na živobytí nemá, když toto zjištění není bez dalšího věrohodné. Použití matematických a pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně zatracovat, nicméně ani je paušálně bez dalšího přijmout. Model představovaný využitím ukazatele životního minima jako míry nákladů na živobytí posuzované osoby je nutno odmítnout, když je obecně známo, že z dané částky reálně drtivá většina obyvatel nežije a nevyžije. Stěží lze přijmout závěr, že pokud někdo disponuje měsíčně částkou životního minima a částkou sjednaných splátek, tak se automaticky jedná o osobu úvěruschopnou. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovali zcela, a to zvláště za situace, kdy se některé zjištěné či použité údaje nejeví jako pravděpodobné, stejně jako v tomto případě. právnická osoba např. ničeho nebránilo učinit ono minimum a vyžádat si od žalované výpisy z bankovního účtu za období několika měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy, když tyto by poskytly poměrně věrohodný obrázek o bilanci příjmů a výdajů žalované. Pokud by žalovaná měla mít příjmy vyplývající z dokladů žalobce (tedy v průměrné výši zhruba 80 000 Kč měsíčně za sledované období) a zároveň celkové výdaje kolem 30 000 Kč měsíčně (vyplývající z Hodnocení klienta), tak je pak otázkou proč by si při dispozici 50 000 Kč měsíčně k volnému užití nad rámec veškerých výdajů měla sjednávat úvěr na 40 000 Kč, a to za velmi nevýhodných podmínek, kdy se zavázala splatit částku bezmála čtyřnásobnou. S ohledem na výše uvedené sodu shledal, že žalobce nedoložil, že by se jeho právní předchůdce dostatečně zabýval schopností žalované předmětný úvěr splácet. Svou neúčastí u jednání se žalobce vzdal možnosti být v daném ohledu poučen o nutnosti dále doplnit tvrzení a důkazy dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2528/2010 ze dne 23. 5. 2012).

14. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jejím možnostem, v daném případě je tedy povinna vrátit částku 40 000 Kč poníženou o již dosavadní splátky ve výši 9 351 Kč na výsledných 30 649 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaná v řízení zůstala pasivní, soud nezjišťoval její možnosti a uložil jí dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musela být žalovaná vědoma již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru).

15. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. dle většinového úspěchu žalobce. Náklady řízení na straně žalobce pak tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 1 836 Kč a náklady na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobci tedy dle § 14b odst. 1 bod 3. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „tarif“) náleží odměna ve výši 700 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokátka v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a písemné podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží jí tak odměna a náhrady v celkové výši 2 400 Kč (3 x 700 + 3 x 100). Celkem tedy náklady řízení na straně žalobce při součtu výše uvedených částek činí 4 236 Kč (1 836 + 2 400). Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení 30 649 Kč, žalovaná byla úspěšná ohledně zaplacení 15 229 Kč s úroky z prodlení, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně 23 044,94 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 53 693,94 Kč tak představuje úspěch žalobce 57 %, úspěch žalované 43 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobce má právo na úhradu 14 % svých nákladů, z částky 4 236 Kč tedy ve výši 594 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.