OSCV 8 C 73/2026-75

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce, ⟪LB:lb_002⟫ se sídlem Adresa žalobce, ⟪LB:lb_003⟫ právně zastoupené advokátkou Jméno advokátky, ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem Adresa advokátky, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem Adresa žalovaného, ⟪LB:lb_008⟫ v řízení o zaplacení 122 007,50 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 68 234 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 53 773,50 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 91 613 Kč za dobu od 25. 3. 2025 až do zaplacení, úroku ve výši 78,07 % ročně z částky 73 754,42 Kč za dobu od 25. 3. 2025 do 15. 4. 2025 ve výši 3 365,78 Kč a úroku ve výši 12 % ročně z částky 73 754,42 Kč za dobu od 16. 4. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 122 007,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 91 613 Kč za dobu od 25. 3. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, se smluvním úrokem ve výši 78,07 % ročně z částky 73 754,42 Kč za dobu od 25. 3. 2025 do 15. 4. 2025 ve výši 3 365,78 Kč a úrokem ve výši 12 % ročně z částky 73 754,42 Kč za dobu od 16. 4. 2025 až do zaplacení. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným jako klientem dne 19. 11. 2024 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr 74 000 Kč, když předtím po důkladném zkoumání prověřil jeho schopnost úvěr splácet. Učinil tak na základě podkladů a sdělení získaných od žalovaného a šetřením v registrech SOLUS a NRKI. Na základě tohoto šetření a provedení interního matematického modelu bylo shledáno, že úvěr je možno žalovanému poskytnout. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu se sjednaným úrokem v 48 měsíčních splátkách po 5 776 Kč. Jelikož žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas (uhradil z daného titulu jen 5 766 Kč), došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 23. 3. 2025 k zesplatnění dluhu jako celku. K tomuto dni činila dlužná tzv. nová jistina představující součet jistiny a přirostlých úroků 88 097,58 Kč. Dále žalobce rovněž požaduje sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, a to ze zmíněné částky do data vyhotovení žaloby ve výši 30 394,50 Kč. Mezi stranami byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení se splátkou delším než 15 dnů, takto žalobce nárokuje 400 Kč (smluvní pokuta byla sjednána ve výši 200 Kč za každé prodlení) a dále 998 Kč jako smluvní pokutu sjednanou za prodlení se splátkou delším než 30 dnů v jednotlivé výši 499 Kč. Poslední položkou je pak platba pojistného, k níž se žalovaný zavázal ve výši 706 Kč měsíčně, a která nebyla uhrazena za druhý, třetí a čtvrtý měsíc, tedy v celkové výši 2 118 Kč.

2. Žalovaný se k jednání soudu bez omluvy nedostavil, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora). Soud tedy věc rozhodl a projednal v jeho nepřítomnosti s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Při jednání soudu dne 29. 5. 2026 8žalobce setrval na žalobě. Žalobce byl při tomto jednání poučen soudem dle §118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. s tím, nechť s výstrahou neúspěchu ve věci doplní tvrzení a důkazy ohledně hlubšího zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť dosud předložené důkazy k pozitivnímu závěru o dostatečném zkoumání nesvědčí. K následujícímu jednání soudu se již obě strany nedostavili, soud tedy věc rozhodl a projednal v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř.

3. V podání ze dne 16. 6. 2026 žalobce k výzvě soudu obsáhle doplnil následující. Žalobce zevrubně zopakoval tvrzení žalobní ohledně provedených šetření v registrech, z dokladů o příjmech žalovaného pak vyplynulo, že jeho čistý měsíční příjem činil 32 400 Kč a celkové měsíční náklady pak 11 105 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaný musel být schopen dostát sjednaným splátkám. Dané skutečnosti žalobce zjistil z formuláře hodnocení klienta. K deklarovaným výdajům žalobce přičetl ještě rezervu ve výši 1 000 Kč a rovněž zohlednil životní minimum ve výši 4 860 Kč, které je zákonem definováno jako částka k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, tedy částkou postačující k obživě a nikoli k přežití (tedy na rozdíl od existenčního minima). Další výdaje byl povinen uvést žalovaný, pokud tyto zkreslil, porušil § 6 občanského zákoníku, dle nějž nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, přičemž takové jednání by mohlo mít i trestněprávní rovinu. Žalovaný také v prohlášení klientů mj. podepsal, že všechny uváděné informace jsou pravdivé. Žalobce nemá objektivní možnost si informace o výdajích sdělených klientem ověřit. Je tedy zřejmé, že žalobce dostál své povinnosti vyplývající ze zákona, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Povinnost věřitele stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru nelze vykládat extenzivně. Žalobce při uzavření smlouvy vycházel přirozeně z toho, že dlužník měl v úmyslu svůj závazek splnit a že z toho důvodu pamatuje i na případy, kdy by se jeho ekonomická situace zhoršila a plnění závazků ze smlouvy by ta bylo ztíženo či ohroženo. Žalovaný je osobou svéprávnou, byl seznámen s podmínkami, za nichž se úvěr poskytuje, věděl (vědět mohl a měl), kolik činí měsíční splátka, kolik jich bude a kolik se zavazuje žalobci vrátit celkem. Nelze klást k tíži žalobce případné lehkomyslné chování žalovaného. Dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde tento uzavřel, že „soudy měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“, což bylo v tomto případě nepochybně prokázáno. Pokud pak žalovaný uváděl, že jeho měsíční náklady na bydlení činí 5 845 Kč, je třeba z takové částky s odkazem na výše uvedené vycházet. Je pak otázkou, kam až by tedy zkoumání ze strany poskytovatele mělo v takovém případě zajít. Má mít k dispozici i prohlášení spolubydlících či nájemní smlouvy, pokud by pak věřil prohlášení spolubydlících, proč jej vůbec požadovat, když již samotný klient by měl uvést pravdivé informace. Věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem a kromě zjevně nepřiměřených údajů mu nezbývá než věřit sděleným údajům. Věřitel nemá sám reálné prostředky, jak logicky zdůvodněné nižší výdaje, uvedené žadatelem, ověřit. Nemůže prověřovat výdaje klienta natolik, aby nemohlo dojít k jakémukoliv ovlivnění nebo zatajení ze strany klienta a byla zde tak jistota, že finanční údaje jím uvedené budou vždy přesně odpovídat. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 také shledal, že nelze po poskytovatelích úvěrů požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou s tím, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Dále žalobce upozornil na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005, dle nějž se ten, kdo se staví k uplatňování práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto práv.

Soud provedl následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 19. 11. 2024 (ve znění dodatku ze stejného dne a přihlášky k pojištění taktéž ze stejného dne) vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 70 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit, jak je shora uvedeno. Z předsmluvního formuláře, informace o pojištění a prohlášení klienta ze stejného dne vyplynulo, že tímto žalovaný obdržel zde uvedené informace o poskytovaném úvěru a o sjednaném pojištění, a že veškeré údaje uvedené z jeho strany ve smlouvě jsou pravdivé. Listiny neobsahují fyzický podpis žalovaného, žalobce k těmto doložil výpisy ze svého interního systému svědčící o zaslání verifikační platby a SMS.

5. Z dokladu z elektronického bankovnictví žalobce bylo zjištěno, že na bankovní účet uvedený žalovaným v úvěrové smlouvě bylo v den jejího uzavření odesláno 74 000 Kč.

6. Z listiny označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že zde byly zaznamenány údaje o poměrech žalovaného s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 32 400 Kč ze zaměstnání, životní minimum činí 4 860 Kč, výdaje na bydlení 5 845 Kč (nájemné, inkaso), výdaje na spoření 400 Kč, splátky žalobci 0 Kč, ostatní náklady pak 0 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je ženatý, žije ve vlastním bydlení. K této žalobce dále doložil kopii občanského průkazu žalovaného.

7. Z výpisu z registru SOLUS vyplynulo, že žalovaný tímto registrem neprochází. Z tabulky hodnocení klienta NKRI vyplynulo, že žalovaný má dluhy po splatnosti ve výši 79 970 Kč, celkem dluží částku 4 936 661 Kč.

8. Z oznámení ze dne 20. 11. 2024 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalovanému, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě shora. Dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 25. 11. 2024. Z výzev k zaplacení ze dnů 17. 2. 2025 a 18. 3. 2025 vyplynulo, že tyto adresoval žalobce žalovanému v souvislosti s upomínáním s platebními povinnostmi z předmětné úvěrové smlouvy. Z oznámení ze dne 23. 3. 2025 vyplynulo, že tímto oznámil žalobce žalovanému, že došlo k zesplatnění předmětného úvěru.

9. Z listiny označené jako karta klienta ze dne 4. 3. 2026 vyplynulo, že tuto vyhotovil žalobce ohledně předmětného úvěru, uvedl zde kontaktní informace na žalovaného, adresu jeho zaměstnavatele a základní parametry úvěru s tím, že aktuální výše dluhu činí 91 613,58 Kč.

10. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobce žalovanému a vyzvala jej k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalovanému před podáním žaloby odeslána.

11. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobce je v tomto registru evidován.

12. Dále žalobce předložil svou interní metodiku ohledně podpisu smluv na dálku.

13. Z výpisu příjmových plateb z bankovního účtu žalovaného vyplynulo, že v období od srpna do listopadu 2024 obdržel čtyřikrát platbu od subjektu právnická osoba, a to ve výši 33 153,54 Kč, 31 676,54 Kč, 32 625 Kč a 26 908 Kč.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 74 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil 5 776 Kč. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listině označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru SOLUS a provedl hodnocení v registru NKRI. Žalobce doručil, resp. odeslal, žalovanému shora uvedené listiny - oznámení o schválení úvěru a předžalobní výzvu.

15. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 74 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel zákona o SP.

17. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP. Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil některá zkoumání (šetření v registrech a doložení příjmu žalovaného) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat.

18. Žalobce si opatřil jedinou objektivní listinu o příjmech a výdajích žalovaného, a sice potvrzení o výplatě mzdy za 4 měsíce. Mzda byla zjištěna v poměrně solidní a stálé výši, je nicméně možno poznamenat, že průměr dle výpisu z účtu činí zhruba 31 000 Kč měsíčně a nikoliv 32 400 Kč. Žalovaný se zavázal ke splátkám ve výši zhruba pětiny svých zjištěných příjmů, což je již samo o sobě již poměrně výrazně rizikové, zvláště pokud již žalovaný dluží dle zjištění žalobce několik milionů Kč z úvěrů a má dluhy po splatnosti v nikoli zanedbatelné výši. Žalobce se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zaměřil pouze na příjmovou část poměrů a zcela rezignoval na shodně důležitou část výdajovou. Žalovaný uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 5 845 Kč a jiné výdaje nemá, když zjištění ohledně dalších výdajů není bez dalšího vůbec věrohodné, když sám žalobce další výdaje žalovaného zjistil minimálně co se týče úvěrů. Použití matematických a pravděpodobnostních modelů při zkoumání úvěruschopnosti jistě nelze paušálně zatracovat, nicméně ani je paušálně bez dalšího přijmout. Model předestřený žalobcem navíc počítá pouze se započtením životního minima jako výdaje a není zřejmé, zda zohledňuje cokoliv dalšího. Je předně obecně známo, že prakticky nikdo nežije jen s výdaji odpovídajícími životnímu minimu a stěží lze přijmout závěr, že pokud někdo disponuje měsíčně částkou životního minima a částkou sjednaných splátek, tak se automaticky jedná o osobu úvěruschopnou. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovali zcela, a to zvláště za situace, kdy se údaje sdělené spotřebitelem jeví jako nevěrohodné, stejně jako v tomto případě. Žalobci např. ničeho nebránilo učinit ono minimum a vyžádat si od žalovaného kompletní výpisy z bankovního účtu za již zjišťované období několika měsíců, když tyto by poskytly poměrně věrohodný obrázek o bilanci příjmů a výdajů žalovaného. Spolehnout se pouze na matematický model spočívající v uvedení životního minima, z nějž ovšem většina obyvatel reálně nevyžije a nežije, soud neshledává dostatečným. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku, nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno, za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná karta hodnocení klienta stávající podobu. Žalobce se již k dalšímu jednání soudu nedostavil a nemohl tak být opětovně poučen dle § 118a o.s.ř. o nutnosti ještě dále prohloubit tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti. Soudu pak tedy nezbylo než uzavřít, že se žalobce dostatečným způsobem úvěruschopností žalovaného nezabýval a smlouvu tak s odkazem na výše uvedené shledat neplatnou. Stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 se týká zcela jiného skutkového stavu a otázky vztahu účastníka řízení ke státu, resp. k soudnímu a obdobnému řízení. Zmíněné závěry nijak nezbavují žalobce jeho zákonných povinností, jimž dle názoru soudu nedostál a tyto nelze, zvláště v otázce ochrany spotřebitele, kdy zákonodárce deklaruje jistou asymetrii mezi stranami, jakkoliv relativizovat s odkazem na uplatňování či neuplatňování práv žalovaným.

19. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný při neplatnosti smlouvy povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 74 000 Kč poníženou o splátky ve výši 5 776 Kč na výsledných 68 234 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný prohlásil, že není schopen dluh uhradit v žádných splátkách, uložil mu soud dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musel být žalovaný vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru a datum zaslání upomínek).

20. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.