OSDO 19 C 164/2021-45

Okresní soud v Domažlicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše ⟪LB:lb_001⟫ Foltýna, Ph.D. a přísedících Jaroslavy Váchalové a Lubomíra Minaříka ve věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou údaje o zástupci jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ anonymizováno adresa ⟪LB:lb_006⟫ o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané jí dopisem žalované ze dne datum, doručené dne datum, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 19 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované, na účet č. bankovní účet.

I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby a průběhu řízení

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu dne datum, domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, dané jí dopisem žalované ze dne datum, doručeného dne datum, je neplatné„ pro rozpor s dobrými mravy“.

2. Žalobkyně převzala dne datum přípis žalované ze dne datum, kterým žalovaná zrušila podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pracovní poměr s tím, že jí nebyla vyplacena mzda za měsíce únor a březen 2021. Žalobkyně považuje toto okamžité zrušení pracovního poměru za neplané, když připomíná, že byla-li v prodlení s placením mzdy za měsíc březen, mohla žalovaná okamžitě ukončit pracovní poměr nejdříve dne datum. Nadto žalobkyně namítá, že v dané věci je nutno zohlednit skutečnosti způsobené probíhající pandemií viru SARS-COV-2 (dále jen„ pandemie“), tedy skutečnost, že zvláště v předmětu podnikání žalobkyně, tedy hostinské činnosti, došlo k výrazným omezením, jež mají za následek platební neschopnost žalobkyně. O této skutečnosti byla žalovaná žalobkyní informována a s pozdější výplatou mzdy sama souhlasila; současně byla informována, že dlužnou mzdu obdrží v návaznosti na platby státu z programu program. Žalobkyně má proto za to, že žalovaná nepostupovala v souladu s dobrými mravy, neboť věděla, v jaké situaci se žalobkyně nachází, přesto využila mezní situace, do které se žalobkyně bez svého zavinění dostala, a bez předchozí výzvy okamžitě zrušila pracovní poměr. Jednání žalované proto považuje žalobkyně za nemravné, a tudíž právně neplatné.

3. Žalovaná ve vyjádření ze dne datum vyslovila přesvědčení, že okamžité rozvázání pracovního poměru bylo učiněno ze zákonem předvídaného důvodu v zákonem předvídané lhůtě, přičemž připomněla, že jí nebyla vyplacena mzda již za měsíc únor 2021. Nadto žalovaná namítla, že ji žalobkyně ohledně dlužné mzdy v rozhodné době nekontaktovala a nesdělila jí, kdy bude dlužná mzda vyplacena; nesouhlasí tudíž s tvrzením žalobkyně, že byla uzavřena údajná dohoda o kompenzaci mzdových nároků v rámci programu program. Závěrem žalovaná vyjádřila názor, že žalobkyně podala předmětnou žalobu primárně proto, aby žalované nemusela platit odstupné, na které má ze zákona nárok. Současně žalovaná uvedla, že sice plně chápe tíživou situaci žalobkyně, současně připomíná, že po delší období neobdržela ani část mzdy, na kterou jí vznikl nárok; podle jejího názoru proto není namístě hodnotit její jednání jako nevhodné, tím méně pak jako rozporné s dobrými mravy. Žalobkyně tudíž navrhla zamítnutí žaloby.

4. Na jednání konaném dne datum soud seznámil účastnice řízení s relevantní judikaturou, přičemž je rovněž seznámil s předběžným právním názorem, že má-li být žalobkyně ve věci úspěšné, musí prokázat, že žalovaná při okamžitém zrušení pracovního poměru vědomě jednala tak, aby poškodila svého dosavadního zaměstnavatele. Na tomto jednání přitom na jednání přítomný právní zástupce žalobkyně doplnil skutková tvrzení v tom smyslu, že žalovaná v měsících měsíc a měsíc 2021 obdržela – v návaznosti na platby státu – určité (blíže nespecifikované) platby.

5. Žalovaná ve vyjádření ze dne datum zdůraznila, že od žalobkyně obdržela dne datum částku 15 000 Kč, další plnění pak následovalo až dne datum (což doložila kopií výpisu z účtu – na č. l. 28). Žalovaná má tudíž za to, že nemohla postupovat v rozporu s dobrými mravy, pakliže v rozhodném období od žalobkyně neobdržela žádné platby, a to navíc za situace, kdy sama žalobkyně v návrhu uvádí, že čerpala příspěvky z programu program ve dnech datum, datum a datum.

6. V doplnění žaloby ze dne datum žalobkyně uvedla, že se její jednatel„ na přelomu zimy a jara 2021“ osobně sešel se svými zaměstnanci, aby jim osvětlil aktuální složitou situaci v oboru gastronomie a požádal je o dočasnou shovívavost s tím, že opožděné platby mezd budou zaměstnancům vypláceny v návaznosti na příspěvky z programu Antivirus. Žalobkyně proto navrhla provést výslech všech v doplnění žaloby identifikovaných zaměstnanců, kteří se této schůzky zúčastnili, a kteří by tudíž potvrdili existenci dohody mezi žalobkyní a jejími zaměstnanci, že žalobkyně může počítat se součinností (shovívavostí) svých zaměstnanců do doby, než dojde k opětovnému otevření restauračních zařízení. V měsíc 2021 potom žalobkyně organizovala několik úklidů restauračního zařízení, žalovaná se však této činnosti na rozdíl od ostatních zaměstnanců nezúčastnila, přestože k tomu byla žalobkyní opětovně vyzývána. Žalobkyně přitom neměla do poslední chvíle povědomí o záměru žalované pracovní poměr ukončit, neboť ještě dne datum byla žalovaná na návštěvě u jednatele žalobkyně, kde souhlasila s opětovným návratem„ do práce“, přičemž jí byla vyplacena„ záloha na mzdu“ ve výši 4 700 Kč (což žalobkyně dokládá kopií výdajového pokladního dokladu – na č. l. 34). O to větší mělo být tudíž překvapení žalobkyně, že žalovaná následujícího dne okamžitě zrušila pracovní poměr. Postup žalované proto žalobkyně považuje za rozporný„ s dobrými mravy, se zásadou poctivosti a dobré víry“. V této souvislosti žalobkyně dodává, že podle jejích informací si žalovaná v době uzavření provozu restauračního zařízení našla jiné zaměstnání, a existence tohoto nového pracovního poměru představuje skutečný důvod ukončení předmětného pracovního poměru. Závěrem doplnění žaloby proto žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že ukončila-li žalovaná pracovní poměr z důvodu opožděné platby za oba uvedené měsíce, zneužila podle mínění žalobkyně právo, zvláště když den před okamžitým zrušením pracovního poměru jednateli žalobkyně osobě přislíbila návrat do práce a převzala část mzdy, neboť tím zjevně jednala s cílem poškodit žalobkyni jakožto svého zaměstnavatele.

7. Na odročeném jednání dne datum žalobkyně sice navrhla, aby bylo žalobě vyhověno, po poučení však nad rámec provedených listinných důkazů na jednání přítomný právní zástupce žalobkyně doplnění dokazování nenavrhl.

II. b) Hodnocení provedených důkazů

8. Z Pracovní smlouvy (č. l. 4) se podává, že účastnice řízení uzavřely dne datum pracovní smlouvu, ve které si ujednaly, že žalovaná téhož dne nastoupila u žalobkyně na pozici servírky; v pracovní smlouvě byla rovněž ujednána hrubá měsíční mzda ve výši 27 000 Kč.

9. Z Okamžitého zrušení pracovního poměru (č. l. 5) vyplývá, že dne datum žalovaná adresovala žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru, založeného pracovní smlouvou ze dne datum, a to z důvodu, že jí„ k dnešnímu dni nebyla vyplacena náhrada mzdy ani jakákoli její část za měsíce měsíc 2021 a měsíc 2021“; toto okamžité zrušení převzala žalobkyně dne datum.

10. Z kopie výpisu účtu žalované za období od datum do datum (č. l. 28) je zřejmé, že žalovaná obdržela od žalobkyně následující platby: dne datum částku 15 000 Kč, dne datum částku 38 590 Kč, dne 2. 7 částku 19 862 Kč a částku 12 743 Kč.

11. Z kopie výdajového pokladního dokladu ze dne datum se podává, že osobě označené jako„ jméno“ byla vyplacena částka 5 000 Kč.

12. Jakkoli právní zástupce žalobkyně na odročeném jednání doplnění dokazování nepožadoval, považuje soud za vhodné uvést, z jakého důvodu nebylo namístě provést v řízení další důkazy.

13. Žalobkyně totiž v doplnění žaloby ze dne datum označila celou řadu svědků, jež měli dosvědčit existenci (ústní) dohody, podle které – patrně – měli všichni zaměstnanci žalované souhlasit s tím, že jim budou odložené platby dlužných mezd postupně vypláceny v návaznosti na platby státu z programu program.

14. Provedení těchto důkazů by nicméně bylo podle mínění soudu procesně relevantní toliko za předpokladu, že by žalobkyně nějakým předloženým či označeným důkazem byla s to prokázat, že v rozhodné době vskutku v návaznosti na platby z programu program mzdové nároky svých zaměstnanců postupně uspokojovala. Žádný takový důkaz však žalobkyně v řízení nepředložila ani neoznačila (viz níže).

15. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, pro níže přijatá skutková zjištění přitom použil pouze první tři výše označené listinné důkazy. Z žalobkyní předložené kopie výdajového pokladního dokladu ze dne datum totiž soud nebyl s to učinit žádné pro předmět řízení podstatné skutkové zjištění. Z tohoto listinného důkazu totiž toliko vyplývá, že dne datum byla z pokladny žalobkyně vyplacena částka 5 000 Kč, přičemž na základě tohoto důkazu, a to ani nepřímo (ve spojení s jinými důkazy) není možno usuzovat, že tato finanční hotovost (resp. její podstatná část) byla vyplacena právě žalované, jak tvrdí žalobkyně v doplnění žaloby. Ostatně ani v případě, že by tento důkaz vyplacení částky 4 700 Kč žalované v posledku prokazoval, nemělo by to zásadní vliv na skutkové, a tím méně pak na právní hodnocení souzené věci.

III. Skutkové hodnocení věci

16. Na základě provedených důkazů dospěl soud ke skutkovému zjištění, že účastnice řízení uzavřely dne datum pracovní smlouvu, podle které žalovaná téhož dne nastoupila u žalobkyně na pozici servírky, za což jí měla být vyplácena hrubá měsíční mzda ve výši 27 000 Kč. Tento pracovní poměr pak žalovaná okamžitě zrušila přípisem ze dne datum, převzatým žalobkyní dne datum, přičemž v tomto okamžitém zrušení uvedla, že jí ke dni datum„ nebyla vyplacena náhrada mzdy ani jakákoli její část za měsíce měsíc 2021 a měsíc 2021“, přičemž je zjevné, že před datem doručení předmětného okamžité zrušení obdržela žalovaná od žalobkyně poslední platbu mzdy dne datum.

17. Tvrzení žalobkyně, že v rozhodném období vyplatila žalované další finanční částky (a to v návaznosti na platby z programu program), se v řízení neprokázalo.

IV. Právní hodnocení věci

18. Zaměstnanec může podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušit pracovní poměr, jestliže mu zaměstnavatel„ nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti“, kterým je podle ustanovení

§ 141 odst. 1 zákoníku práce celý kalendářní měsíc následující po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, a to bez ohledu, jak byl u daného zaměstnavatele sjednán, stanoven nebo určen pravidelný termín výplaty (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2242/2009).

19. V kontextu projednávané věci to znamená, že označila-li žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru jako důvod zrušení pracovního poměru mj. nevyplacení mzdy za měsíc měsíc 2021, vzniklo jí právo na okamžité zrušení pracovního poměru ke dni datum.

20. Pakliže se žalovaná uchýlila k okamžitému zrušení pracovního poměru (až) dne datum, učinila tak zjevně v zákonem předvídané lhůtě, respektive poté, co jí právo na okamžité zrušení pracovního poměru vzniklo. Skutečnost, že v tomto jednostranném právním úkonu (jednání) uvedla jako důvod i nevyplacení mzdy za měsíc měsíc 2021, je pak podle mínění podepsaného soudu bez dalšího zcela bez významu; podstatná je totiž toliko v řízení prokázaná skutečnost, že žalobkyni vzniklo právo na okamžité zrušení daného pracovního poměru dne datum. Toto právo jí přitom nemohlo zaniknout tím, že v okamžitém zrušení jako důvod (nesprávně) uvedla rovněž nevyplacení náhrady mzdy za měsíc měsíc 2021; opačný výklad by byl projevem nepřípustného formalismu, a ve svém důsledku by byl rozporný s pokynem stanoveným v ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

21. Z formálního hlediska je tedy zřejmé, že inkriminovanému okamžitému zrušení pracovního poměru nelze nic – právně relevantního – vytknout.

22. Žalobkyně nicméně od počátku řízení namítá, že žalovaná postupovala v rozporu s dobrými mravy, přičemž s odkazem na obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1151/2001 předkládala tvrzení, že postup žalované představuje zneužití práva.

23. Soud proto žalobkyni poučil, že závěry jí dovolávaného judikátu je nutno vykládat v kontextu jím odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, podle kterého lze za zneužití výkonu práva považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu.

24. Podle mínění soudu by tedy bylo možno projednávané žalobě vyhovět toliko za předpokladu, že by se žalobkyni podařilo prokázat, že při okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaná primárně nesledovala cíl v podobě okamžitého zrušení pracovního poměru z důvodu předchozího nevyplácení mzdy, nýbrž že byla v prvé řadě vedena úmyslem způsobit žalobkyni svým jednáním (citelnou) újmu.

25. Nic takového se žalobkyni v řízení prokázat nepodařilo, přičemž striktně vzato je nutno konstatovat, že v tomto ohledu žalobkyně neunáší ani břemeno tvrzení, neboť z doplnění žaloby není zjevné, z jakého důvodu by měl být na místě závěr, že jednání žalované mělo být primárně vedeno úmyslem způsobit žalobkyni újmu.

26. Skutečnost (jakkoli toliko tvrzená), že žalovaná v mezidobí uzavřela s třetí osobou nový pracovní poměr, přitom bez dalšího – bylo-li prokázáno, že jí čtyři měsíce nebyla vyplacena mzda – k závěru o zneužití práva vést nemůže, neboť takové jednání žalované představuje bezpochyby přirozený, rozumný a smysluplný postup osoby, které po delší dobu není vyplácena ani část mzdy či platu, pročež z podstaty věci nemůže představovat zneužití práva. Opačný výklad – jak již výše naznačeno – by představoval výklad„ urážející obyčejné lidské cítění“.

27. Soud pro úplnost uvádí, že se nikterak nezabýval otázkou, zda žalované vznikl nárok na odstupné, neboť tato otázka nebyla předmětem daného řízení.

28. Obdobně se soud nezabýval otázkou platnosti předmětné pracovní smlouvy, jmenovitě otázkou, zda obsahuje veškeré podstatné náležitosti, neboť touto otázkou by se mohl zabývat pouze k námitce oprávněné strany, nehledě na dispozici ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce, jež chrání dobrověrného zaměstnance.

29. Taktéž pro úplnost soud konečně uvádí, že s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009 nezkoumal„ naléhavý právní zájem“ žalobkyně na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, poněvadž tento naléhavý právní zájem se v daném řízení presumuje, tudíž jej není třeba tvrdit ani prokazovat.

V. Stručná sumarizace

30. Ze shora zaznamenaných důvodů soud žalobě nevyhověl, neboť je zjevné, že žalovaná nepostupovala při rozvázání pracovního poměru způsobem, který by byl v rozporu s právním řádem České republiky.

31. Jelikož právní zástupce žalobkyně při prvním jednání dával najevo, že v řízení je třeba řešit judikaturou dosud neřešenou otázku, tedy otázku, zda v zákoníku práce garantované právo zaměstnance není nějakým způsobem omezeno právě probíhající pandemií, respektive dopadem tzv. vládních opatření na předmět podnikání žalobkyně, považuje podepsaný soud za vhodné uvést následující skutečnosti.

32. Soud během řízení neztrácel ze zřetele, že se provozovatelé restauračních zařízení v důsledku tzv. vládních opatření přijatých po začátku pandemie na jaře 2019 mohli – z důvodů, které nikterak nezavinili – dostat do (dočasné) platební neschopnosti, a tudíž by – obecně vzato – mohlo být namístě poskytnout těmto provozovatelům zvýšenou právní ochranu, a to – hypoteticky – i v rámci právních vztahů regulovaných zákoníkem práce.

33. Žalobkyně se však této hypoteticky dostupné ochrany„ vzdala“ tím, že a) ačkoliv sama v návrhu uvádí, že z programu program v rozhodné době obdržela celkem tři platby, v řízení neprokázala, že by v návaznosti na tyto platby alespoň dílčím způsobem uspokojovala mzdové nároky žalované, a b) v řízení nikterak neosvětlila, proč přes deklarovanou dlouhodobou platební neschopnost nepostupovala způsobem předvídaným v ustanovení § 98 insolvenčního zákona, tedy z jakého důvodu nepodala tzv. dlužnický insolvenční návrh, přestože za jí deklarované situace jde o zákonnou povinnost jejího jednatele.

34. Je tak třeba uzavřít následujícím konstatováním: přestože se žalobkyně přímo v petitu žaloby dovolává tvrzené nemravnosti jednání žalované, z provedeného dokazování ve spojení s žalobkyní vylíčenými skutečnostmi je spíše k dispozici úsudek, že – čerpala-li skutečně platby z programu program a přesto žalované po celé rozhodné období žádné plnění neposkytla – v rozporu s dobrými mravy jednala spíše žalobkyně. Je proto poněkud s podivem, že za daných okolností považovala žalobkyně za vhodné obrátit se s požadavkem na ochranu svých domnělých práv na soud.

VI. Náklady řízení

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že přiznal žalované nárok na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč, tedy odměny ve výši 2 500 Kč za každý ze sedmi úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, dvě porady s klientkou, sepis dvou vyjádření a účast na dvou jednáních), paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 2 100 Kč. Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 19 600 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit k rukám právní zástupkyně žalované, a to v zákonem předvídané lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.