OSFM 16 C 440/2021-24

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 18 935,35 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 750 Kč za dobu od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud částečně zamítá žalobu co do: ⟪LB:lb_001⟫ -) částky 11 185,35 Kč, ⟪LB:lb_002⟫ -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 340,69 Kč, ⟪LB:lb_003⟫ -) kapitalizovaného úroku ve výši 1 091,84 Kč, ⟪LB:lb_004⟫ -) úroku 29 % ročně z částky 11 019,39 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, ⟪LB:lb_005⟫ -) zákonného úroku z prodlení z částky 11 019,39 Kč od 19. 12. 2020 do 8. 2. 2021 ve výši 10 %, ⟪LB:lb_006⟫ -) zákonného úroku z prodlení z částky 3 269,39 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení ve výši 10 %, ⟪LB:lb_007⟫ -) zákonného úroku z prodlení z částky 7 750 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení ve výši 1,75 %.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 109 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nevrácené zápůjčky včetně poplatků a příslušenství, kterou žalované poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“) dne 24. 6. 2019 na základě smlouvy číslo ve výši 14 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím zápůjčky posoudit úvěruschopnost žalované způsobem, zachyceným v Kartě zákazníka.

2. Žalovaná k věci uvedla, že si je svých závazků plně vědoma a sama navrhla, aby soud vynesl rozsudek, kterým by jí uložil povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč. Požadavek rozložení plnění do splátek zdůvodnila svými finančními problémy v minulosti, které však nedoložila. Zároveň uvedla, že nyní je její sociální situace lepší a v petitu svého vyjádření k žalobě projevila záměr začít žalovanou částku splácet od února 2022.

3. Žalobkyně poté souhlasila s rozložením plnění do výše zmíněných splátek.

4. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále„ o. s. ř.). Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Žalovaná s tímto postupem rovněž souhlasila.

5. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 24. 6. 2019 na základě smlouvy číslo původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 14 000 Kč, které měla žalovaná vrátit v 60 týdenních splátkách (smlouva o zápůjčce). Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Nezabývala se okolností, zda se žalovaná ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době. A nijak nespecifikovala položku„ další čistý příjem domácnosti“ ve výši 25 000 Kč měsíčně (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná ze zápůjčky vrátila celkem 6 250 Kč (přehled plateb). Žalovaná pohledávka byla postoupena v souboru pohledávek žalobkyni, která za něj zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 25. 1. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na položku„ další čistý příjem domácnosti“ ve výši 25 000 Kč měsíčně, která je s přihlédnutím k tomu, že z důkazů nevyplynula indicie o tom, že by žalovaná měla ještě jiný zdroj příjmu kromě své mzdy ani že by s ní domácnost sdílel někdo jiný, nevěrohodná a působí jako projev snahy uměle navýšit její aktiva za účelem ospravedlnění poskytnutí úvěru pod dojmem právní povinnosti původní věřitelky poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplyne, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované zápůjčku splácet. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic právně relevantního pro meritum sporu.

6. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 24. 6. 2019 na základě smlouvy číslo původní věřitelka žalované poskytla zápůjčku ve výši 14 000 Kč, které měla žalovaná vrátit v 60 týdenních splátkách. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaná dluhy. Dále nezkoumala okolnost, zda s někým žalovaná sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Nezabývala se okolností, zda se žalovaná ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době. A nijak nespecifikovala položku„ další čistý příjem domácnosti“ ve výši 25 000 Kč měsíčně. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalované. Žalovaná ze zápůjčky vrátila celkem 6 250 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena v souboru pohledávek žalobkyni, která za něj zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 25. 1. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.

7. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ číslo ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Přenechala žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí zápůjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalované posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 14 000 Kč tudíž žalované vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ číslo ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení pohledávky již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 25. 1. 2021, přičemž třetí pracovní den nastal dne 28. 1. 2021 a lhůta dalších 10 dnů odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou dne 8. 2. 2021 a že od 9. 2. 2021 byla žalovaná v prodlení. Žalobkyně žalované poskytla 14 000 Kč, žalovaná vrátila 6 250 Kč, takže rozdíl ve výši 7 750 Kč představuje její bezdůvodné obohacení. Žalovaná se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši.

8. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy a na fakt, že žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve vyšší, než zákonem připuštěné výši.

9. Žalovaná ve vyjádření k věci samé ze dne 17. 1. 2022 žalobou uplatněný nárok uznala, jak plyne z bodu 2. odůvodnění (§ 41 odst. 2 ve spojení s § 153a odst. 1 první větou o. s. ř.). Soud přesto nevynesl rozsudek pro uznání, jak navrhla žalobkyně. Rozsudek pro uznání je totiž ve smyslu § 153a odst. 1 první věty o. s. ř. namístě jen tehdy, nenaplní-li se skutková podstata ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř., jehož dispozice tento typ rozsudku naopak zakazuje. Podle onoho ustanovení nelze„ rozsudek pro uznání vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).“ Podle § 99 odst. 1 první věty o. s. ř. mohou účastníci,„ připouští-li to povaha věci, skončit řízení soudním smírem.“ Podle § 99 odst. 2 první věty o. s. ř.„ soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy.“ Ustanovení § 99 odst. 1 o. s. ř. hovoří o možnosti uzavřít smír, připouští-li to povaha věci. Již fakt, že dispozice tohoto ustanovení hovoří o obecné možnosti smíru - nereguluje tedy jeho obsah - jasně svědčí o tom, že je povahou věci myšlena typová, obecná charakteristika předmětu řízení. Konkrétně, že jde o klasický civilní spor, jehož účastníci mohou předmětem řízení v mezích zákona volně disponovat. Druhý odstavec téhož ustanovení naopak zakotvuje požadavek na soulad konkrétního smíru s (hmotněprávními) předpisy. Tento soulad ovšem není vyčerpán pouhým dodržením podstatných náležitostí právního jednání, které je obsahem smíru. Takto úzce není dané zákonné ustanovení formulováno. Jde o skutečně všeobecný požadavek na soulad smíru se hmotněprávním řádem. V tom případě mu smír může odporovat i v tom smyslu, že žalovanému ukládá povinnost splnit dluh, který podle hmotného práva nemá, aniž by obsahoval narovnání nebo jiné právní jednání, které má konstituovat novou, dříve neexistující pohledávku. Ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř. neodkazuje pouze na § 99 odst. 1, nýbrž i na § 99 odst. 2 o. s. ř. Z toho plyne, že ani obsah rozsudku pro uznání nesmí hmotněprávnímu řádu v právě popsaném smyslu odporovat. Tím spíše ne, že zatímco uznání dluhu je jednostranným projevem vůle, smír je dvoustranným procesním úkonem, navíc zpravidla následujícím upozornění na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ze strany soudu (§ 99 odst. 1 druhá věta o. s. ř.), takže lze v případě smíru předpokládat mnohem vyšší míru předchozí informovanosti jeho účastníka o hmotněprávní úpravě. Kdyby soud v projednávaném případě vynesl rozsudek pro uznání podle návrhu žalobkyně, částky specifikované výrokem II. by mohl přisoudit jen na základě právního závěru, že smlouva o zápůjčce byla platná. Podle obsahu spisu však byla absolutně neplatná, pročež žalovaná ve skutečnosti nemá platební povinnosti výrokem II. vyjmenované. V tom případě by rozsudek odporoval skutečným hmotněprávním poměrům ve smyslu § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 o. s. ř. Úsloví„ ve věcech,“ zakotvené v § 153a odst. 2 o. s. ř., přitom nelze vykládat stejně jako slovní spojení„ povaha věci“ ve smyslu § 99 odst. 1 první věty, protože první citované ustanovení explicitně odkazuje také na § 99 odst. 2 o. s. ř., které nemá s povahou věci nic společného. Soud zde nemůže odhlížet od obsahu důkazů, které žalobkyně v této souvislosti předložila, poněvadž zákon předpokládá, že rozhoduje na jejich základě i v případě, že nekoná jednání (§ 115a o. s. ř.). Bylo by skutečně absurdní, kdyby soud nemohl účinně zohlednit informace obsažené k důkazech, jež mu byly zákonným způsobem předloženy a jsou mu tak bez dalšího přístupné. Navíc by nastala poněkud absurdní situace, v níž by soud částečně zamítl žalobu proti účastníkovi, který zůstal v řízení zcela pasivní a nereagoval na žádnou výzvu, zatímco proti účastníkovi, který svá práva aktivně hájí, by žalobě plně vyhověl. To by v konečném důsledku odporovalo fundamentální hmotněprávní zásadě, že nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých (§ 3 první věta o. s. ř. ve spojení s § 3 odst. 2 písm. c) o. z.). Byla tudíž naplněna skutková podstata § 153a odst. 2 o. s. ř. Proto soud nemohl rozsudek pro uznání vynést.

10. Soud ve výroku I. určil delší, třicetidenní lhůtu k plnění (§ 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.), poněvadž žalobkyně souhlasila s návrhem žalované na delší pariční lhůtu. Soud nicméně zohlednil fakt, že žalovaná své finanční obtíže pouze tvrdila, leč nedoložila. Není povinností soudu z úřední povinnosti zkoumat skutkové předpoklady možnosti delší lhůty; to je pouze v gesci žalované. Navíc soud výrokem I. přiznal nižší částku, než žalobkyně předpokládala. Proto soud nerozložil plnění do splátek, ale poskytl žalované delší než základní třídenní lhůtu (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), přičemž žalobkyni se přisouzeného plnění dostane dříve, než podle nevrženého splátkového kalendáře.

11. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 200 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 000 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. a) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 800 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.

12. Výrok IV. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaná byla v řízení při zohlednění úroku a úroku z prodlení kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku částečně úspěšná. Konkrétně její čistý procesní úspěch činil 36,20 % neboť žalobkyně požadovala 26 395,02 Kč, kdežto soud přisoudil 8 406,89 Kč, tedy 31,90 %. Náhradu tvoří paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za procesní úkon v podobě vyjádření k věci (§ 137 odst. 1, § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), 2 odst. 3 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. ve znění pozdějších předpisů). 36,20 % náhrady se po zaokrouhlení rovná 109 Kč Lhůtu k plnění soud ve výroku IV. stanovil v základné délce vzhledem k zanedbatelné výši náhrady, délce řízení a k majetkovým poměrům žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení účastníkovi, k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, ve dvou písemných kopiích. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Ostravě.

Nesplní-li žalobkyně či žalovaná povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.