OSFM 13 C 109/2025-23

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 28 650 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 650 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni: ⟪LB:lb_001⟫ - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 273 Kč, ⟪LB:lb_002⟫ - zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 921,89 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, ⟪LB:lb_003⟫ - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 490,24 Kč, ⟪LB:lb_004⟫ - zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 728,11 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 2 598 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částek 8 921,89 Kč a 19 728,11 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba dne 19. 7. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 13 443 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 141 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 3 242 Kč. Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit v 52 týdenních splátkách po 528 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 18. 7. 2022. Žalovaný dluh řádně a včas nehradil, když na tento zaplatil celkem pouze 5 078,11 Kč. Žalobkyně proto požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 8 921,89 Kč a zákonný úrok z prodlení od 19. 7. 2022, jehož část za období do 29. 1. 2024 kapitalizovala v částce 2 273 Kč. Žalovaný dále dne 23. 3. 2021 s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 36 669 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 28 923 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 6 246 Kč. Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit v 21 měsíčních splátkách po 3 175 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 23. 12. 2022. Žalovaný dluh řádně a včas nehradil, když na tento zaplatil celkem pouze 10 271,89 Kč. Žalobkyně proto požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 19 728,11 Kč a zákonný úrok z prodlení od 24. 12. 2022, jehož část za období do 29. 1. 2024 kapitalizovala v částce 3 490,24 Kč. Pohledávky za žalovaným byly žalobkyni postoupeny Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Od postoupení pohledávek žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. K výzvě soudu k doplnění tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně sdělila, že se žalobou domáhá toliko zaplacení částky, odpovídající bezdůvodnému obohacení, a otázku posouzení úvěruschopnosti proto považuje za irelevantní.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru (smlouva č. hodnota, smlouva č. hodnota), na základě kterých byly žalovanému poskytnuty finanční částky 14 000 Kč a 30 000 Kč, a to vždy v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli každý z úvěrů vrátit ve sjednaných splátkách, které však řádně nehradil, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil pouze 5 078,11 Kč na smlouvu č. hodnota a 10 271,89 Kč na smlouvu č. hodnota (2x tabulka umoření). Dopisem ze dne 29. 1. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení obou pohledávek na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 29. 1. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 22. 5. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 6. 6. 2024 (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádostí o úvěr (zákaznických karet) vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrových smluv uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný, má čistý příjem ve výši 26 755 Kč, bydli v nájmu, je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční výdaje činí 10 500 Kč. V žádostech je dále uvedeno, že čistý příjem žadatele byl ověřen z pracovní smlouvy a dvou výpisů z účtu, tyto listiny ovšem soudu předloženy nebyly (2x žádost o úvěr – karta klienta).

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala, skutečné výdaje žalovaného. Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.

11. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření předmětných úvěrových smluv), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzovaných úvěrových smluv z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalovaného. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.

12. V důsledku neplatnosti úvěrových smluv je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční částky 14 000 Kč a 30 000 Kč (tj. celkem 44 000 Kč), přičemž žalovaný jí vrátil 5 078,11 Kč a 10 271,89 Kč (tj. celkem 15 350 Kč). V rozsahu rozdílů těchto částek, tedy co do částky 28 650 Kč proto soud žalobě vyhověl.

13. Pokud jde o úroky z prodlení, zde platí, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

14. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu a rozhodnutím č. j. 11 Co 10/2025-115 bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým nebyl úrok z prodlení přiznán vůbec.

15. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

16. Soud proto dospěl k závěru že ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je třeba vykládat tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

17. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou nárokované pohledávky se staly splatnými vždy uplynutím splatnosti poslední ze sjednaných splátek. Ohledně možnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu v uvedených termínech ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřil ani žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

18. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny předmětných úvěrů soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínů splatnosti, jak byly tvrzeny žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěrů na tyto již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla ke dni zesplatnění úvěrů v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s ohledem na celkovou výši dlužné částky (tj. 28 650 Kč) a poslední známou výši příjmu žalovaného (tj. 26 755 Kč měsíčně) nelze očekávat, že by žalovaný byl schopen opatřit si finanční prostředky k úhradě dluhu v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovaného zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné finanční prostředky, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

19. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

20. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal procesně úspěšné žalobkyni (žaloba byla zamítnuta pouze co do příslušenství) náhradu nákladů řízení, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“). Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 a. t. částku 300 Kč. Za tři úkony (příprava a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby) tak žalobkyni náleží náhrada ve výši 900 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. (3 x 100 Kč) a 21 % DPH ve výši 252 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvního stupně, včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 146 Kč, tak činí 2 598 Kč, kteroužto částku soud uložil zaplatit žalovanému, a to ve stejné lhůtě jako přiznanou jistinu úvěru. Soud v tomto případě aplikoval § 14b a. t., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), přičemž požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li splněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté občanského soudního řádu, případně exekucí dle příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.