OSFM 16 C 179/2025-16

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 10 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 500 Kč od datum do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 308 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu datum domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 11 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne datum uzavřela s žalovaným smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 500 Kč, který měl žalovaný vrátit v měsíčních splátkách po 2 100 Kč, což však neplnil. Žalovaná částka představuje ve výši 10 500 Kč jistinu a ve výši 1 000 Kč náklady na upomínky.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud nařídil ústní jednání na datum, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil, a u kterého provedl následující dokazování:

4. Smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne datum, ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na zapůjčení částky 10 500 Kč na účet žalovaného č. č. účtu, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků úrok ve výši 20 % měsíčně, tedy částku 25 200 Kč. Splatnost byla dohodnuta na 12 měsíců do datum, a celková částka ke splacení činila 35 700 Kč.

5. Předžalobní výzvou ze dne datum, včetně podacího lístku, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných částek nejpozději do datum.

6. Výpisy z internetového bankovnictví, ze kterých soud zjistil, že na účet č. č. účtu byla dne datum zaúčtována platba ve výši 10 500 Kč, a zároveň soud zjistil, že se jedná o účet žalovaného.

7. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně

8. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru:

9. Žalobkyně se dne datum dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 10 500 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 25 200 Kč do datum. Žalovanému byly peněžní prostředky zaslány na jeho účet č. č. účtu. Žalovaný neuhradil na tento závazek žalobkyni dosud ničeho. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dluhu výzvou ze dne datum, odeslanou téhož dne, ve kterém mu byla poskytnula lhůta k úhradě do datum.

10. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

15. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

16. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

17. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně neuvedla ničeho, pouze odkázala na přílohu ke smlouvě o poskytnutí úvěru (která čítá 25 stran!). K tomu soud uvádí, že smlouva, popř. její příloha, je listinným důkazem a tento důkaz nemůže v žádném případě nahrazovat skutková tvrzení, která je žalobkyně v řízení povinna tvrdit. Jak vyplývá z ustálené judikatury, účastník je nejprve povinen uvést skutečnosti, které mají být předmětným listinným důkazem prokázány. Nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti. K tomu viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému jednání, a proto nemohla být poučena o povinnosti doplnit skutková tvrzení k posouzení úvěruschopnosti žalovaného podle § 118a odst. 1 o. s. ř.

18. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

19. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 10 500 Kč, přičemž žalovaný dosud neuhradil ničeho. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 10 500 Kč a žalobu zamítl v částce 1 000 Kč představující náklady za upomínky, když tyto nebyly vzhledem k neplatnosti celé smlouvy platně ujednány.

20. Úrok z prodlení soud žalobkyni přiznal z částky 10 500 Kč, a to od datum, když žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní výzvou ze dne datum, odeslanou téhož dne, ve kterém mu byla poskytnuta lhůta k úhradě do datum, tudíž dne datum již byl žalovaný v prodlení. Výše úroku z prodlení odpovídá zákonem stanovené úrokové sazbě.

21. Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná co do částky 10 500 Kč a žalovaný co do částky 1 000 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 91 % a žalovaný v rozsahu 9 %. Soud tak žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 82 %. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a doplatek 200 Kč a náklady právního zastoupení za 3 úkony právní pomoci po 400 Kč – příprava a převzetí věci, podání žaloby, předžalobní kvalifikovaná výzva dle § 14b odst. 1, písm. c), bod 1 vyhl. 177/1996 Sb., dále 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše včetně 21 % DPH. Náklady řízení tak činí celkem 2 815 Kč, z toho 82 % činí 2 308 Kč. Soud na tento případ aplikoval § 14b citované vyhlášky, když je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných případech podává žaloby, které mají ustálenou formu, navíc se jedná o nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek soudem shledány nebyly. Určené platební místo, k rukám právního zástupce žalobkyně pak vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.

22. Výrok o doplatku soudního poplatku vyplývá ze zákona č. 549/1991 Sb., Sazebníku poplatků, položky 2, bod 2, podle kterého pokud soud platební rozkaz na základě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nevydá, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1, tj. do výše 5 % z žalované částky. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkem částky 10 500 Kč, z čehož činí soudní poplatek 1 000 Kč. Žalobkyně dosud uhradila 800 Kč, zbývá ji tak doplatit 200 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.