OSFM 16 C 281/2025-27

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Irenou Hluštíkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, adresa ⟪LB:lb_004⟫ o 19 388 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 19 388 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 386,14 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 722,61 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 6 754,63 Kč od datum do zaplacení ve výši 14,75 % a úrok ve výši 8 % ročně z částky 6 599,78 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne datum domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 388 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši celkem 15 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 761 Kč, a dále úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a úhradou za umožnění splátek ve výši 2 700 Kč. Celkem se tak zavázal uhradit částku 27 888 Kč nejpozději do datum.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud nařídil ústní jednání na datum, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

4. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to:

 Pracovní smlouvou, ze které soud zjistil, že žalovaný byl s účinností od datum na dobu určitou do datum zaměstnán u společnosti právnická osoba s. r.o. jako skladník,

 Výplatními páskami, ze kterých soud zjistil, že žalovanému byla vyplácena mzda ve výši cca 34 000 Kč měsíčně.

 Žádostí o úvěr ze dne datum, ze které soud zjistil, že žalovaný uvedl měsíční příjmy 21 464 Kč a měsíční výdaje 10 632 Kč, a to za bydlení 1 000 Kč, za dopravu a jídlo 4 250 Kč a 5 382 Kč jako splátky půjček a výživné.

 Smlouvou o úvěru č. hodnota ze dne datum ze které soud zjistil, že společnost právnická osoba. a žalovaný se dohodli na tom, že tato společnost poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši celkem 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč spolu s úrokem ve výši 761 Kč, úhradou za poskytnutí a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a úhradou za umožnění splácet v hotovosti ve výši 2 700 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaný splatit, činí 27 888 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty v hotovosti při podpisu smlouvy.

 Dle transakční historie žalovaný žalobkyni, resp. právní předchůdkyni žalobkyně, dosud uhradil 16 000 Kč.

 Předžalobní výzvou ze dne datum, včetně podacího lístku, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky,

 Oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum, ze které soud zjistil, že společnost právnická osoba oznámila žalovanému postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni,

 Smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem postupovaných pohledávek, ze kterých soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti právnická osoba. na žalobkyni.

5. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru:

7. Právní předchůdkyně žalobkyně se dne datum dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit spolu s úrokem ve výši 761 Kč, a dále úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a úhradou za umožnění splátek ve výši 2 700 Kč. Celkem se tak zavázal uhradit částku 27 888 Kč nejpozději do datum. Žalovaný dosud uhradil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 16 000 Kč.

8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně uvedla, k tomu žalobkyně uvedla, že žalovaný měl pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši cca 21 000 Kč a měsíční výdaje ve výši cca 10 600 Kč, neměl vyživovací povinnosti, byl svobodný a bydlel u rodičů. Příjmy žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy a výplatních pásek, výdaje žalovaného byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu. Pokud jde o výdaje žalovaného, nelze dospět k závěru, že by právní předchůdkyně zjišťovala, natož ověřovala, skutečné výdaje žalovaného, zejména jeho výdaje na bydlení a živobytí, a výši případných závazků. Pokud žalobkyně prokazuje úvěruschopnost stran výdajů jen na základě výpisů z účtu žalovaného, jde jen o toky odchozích plateb na běžném účtu a nic to neříká o jeho skutečných výdajích žalovaného, tedy již z tvrzení vyplývá, že to je nedostatečné Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr, a vykázání úvěruschopnosti žalovaného se tak jeví ryze formální. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZSÚ, což má za následek neplatnost předmětných smluv.

16. Žalobkyně tak nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť (její právní předchůdkyně) nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

17. Soud se dále zabýval výší úplaty, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit. V daném případě měl žalovaný vrátit částku celkem 27 888 Kč (14 x 1 992 Kč) při jistině 15 000 Kč a době splácení 14 měsíců. Úplata za poskytnutí úvěru tak činí 12 888 Kč. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úplata ve výši 85,92 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. Z tohoto důvodu soud ujednání o úplatě vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyni proto právo na úhradu úplatu nevzniklo.

18. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

19. Je-li neplatné ujednání o výši úplaty obsažené ve smlouvě o zápůjčce, z povahy věci ani z jeho obsahu neplyne, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy (smlouva o zápůjčce může být na rozdíl od smlouvy o úvěru sjednána pojmově i bezúročně). Smlouva o zápůjčce je však neplatná pouze v ujednání o výši úplaty jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok za přenechání půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel zápůjčky generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, tedy ani žalovaný neočekával, že obdrží zápůjčku bez toho, aniž by musel platit odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o zápůjčce totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úplatě za absolutně neplatnou celou smlouvu o zápůjčce.

20. Při závěru o absolutní neplatnosti smluv je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla částku 15 000 Kč, na kterou žalovaný dosud uhradil 16 000 Kč, nezbývá mu k úhradě již ničeho. Z toho důvodu byla žaloba zamítnuta, a to i ohledně požadovaného příslušenství představující úroky a poplatky, i ohledně smluvní pokuty, když toto nebyly vzhledem k neplatnosti smlouvy o zápůjčce platně ujednány.

21. Žalovaný byl v řízení procesně úspěšnější, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by mu vznikly nějaké náklady řízení, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.