OSFM 20 C 112/2025-16

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Solanskou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 40 740 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 200 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení částky ve výši 24 540 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky ve výši 40 740 Kč za dobu od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 407 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne datum se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 40 740 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne datum smlouvu o úvěru číslo hodnota výši 54 540,00 Kč (skládající se z půjčené částky 30 000 Kč a souhrnného poplatku 24 540 Kč), podle které měla splácet týdně 909 Kč. Žalovaná zaplatila celkem 13 800 Kč. Poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek nepřestavuje sjednaný úrok. V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru (konkrétně čl. "Následky porušení povinnosti Klienta") stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaná splácela nepravidelně. Žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatností smlouvy (datum), tedy od datum. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu RČ dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontrolu náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, kontrolu zaměstnání telefonicky, interní kontrolu platební historie klienta, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta (Čestné prohlášení klienta o výši závazků) a dle lokality klienta – a to na základě odborných vědomostí z “terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti a kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta.

2. Žalovaná se k předmětné žalobě nijak nevyjádřila a do spisu nedoložila žádné důkazy stavící na svou obranu. Za situace, kdy jak žalobkyně, tak žalovaná v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. souhlasily s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, soud postupoval v souladu s tímto zákonným ustanovením a rozhodl, aniž by ve věci nařizoval jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne datum účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované finanční částku ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy (smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 5 940 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 9 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč, tedy v celkové výši 54 540 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 909 Kč. Žalovaná na úvěr nepravidelně hradila různé částky, kdy takto žalobkyni celkem zaplatila 13 800 Kč (informace o smlouvě číslo). Dopisem ze dne datum vyzval právní zástupce žalobkyně žalovanou k zaplacení žalované částky (předžalobní výzva, podací arch). Z evidenční karty klienta vyplývá, že žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy uvedla ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že má středoškolské vzdělání, nežije v domácnosti s jinou osobou, nemá žádné vyživovací povinnosti, vlastní automobil a vlastní nemovitost – rodinný dům. Dále uvedla, že již měla u žalobkyně úvěr. Žalovaná měla pracovat na plný úvazek jako pracovnice ochranky s průměrným čistým příjmem ve výši 7 960 Kč, a dále pobírala důchod ve výši 6 610 Kč, přičemž její měsíční výdaje na bydlení činily 4 872 Kč a celkové výdaje domácnosti pak 9 232 Kč. Příjem žalované měl být ověřen z výměru důchodu a výpisů z účtu.

4. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

5. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

9. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Předložená evidenční karta sama o sobě, dle názoru soudu, k prokázání skutečnost, že poskytovatel úvěru zkoumal úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, nestačí Nedostatky v postupu žalobkyně pak soud spatřuje především v tom, že pokud jde o skutečné výdaje žalované, spokojila se žalobkyně pouze s tvrzením žalované, které žádným způsobem neověřila (např. vyžádáním dokladů o nákladech souvisejících s bydlením apod.). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.

10. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření úvěrové smlouvy), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzovaných úvěrových smluv z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalované. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.

11. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč, přičemž žalovaná jí ve splátkách zaplatila celkem 13 800 Kč, soud proto zavázal žalovanou k povinnosti uhradit žalobkyni částku ve výši 16 200 Kč, a to dle ust. § 2993 občanského zákoníku bez potřeby formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly.

12. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSoÚ, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024,Anonymizovánoč. j. 8 Co 5/2024-160. Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně nic dalšího neuhradila, a nehradí doposud, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jejích možnostech uvedený dluh splnit.

13. Nárok žalobkyně na další plnění (úrok, poplatky) nemá oporu v provedeném dokazování. S ohledem na výše uvedené soud žalobě částečně vyhověl, uložil žalované zaplatit žalobkyni 16 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Lhůta k plnění má oporu v ust. § 160 odst.1 o.s.ř. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

14. Jelikož byla žalovaná převážně úspěšná, měla by vůči procesně neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává.

15. Podle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků – přílohy zákona č. 549/1991 Sb., soud ve výroku IV. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit soudní poplatek, resp. doplatek soudního poplatku ve výši 407 Kč, když ve věci nebyl vydán platební rozkaz.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.