OSFM 9 C 80/2025-28

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 27 580 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 15000 Kč od datum do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, částku 450 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 450 Kč od datum do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, částku 5 400 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 5 400 Kč od datum do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, částku 800 Kč, částku 700 Kč, částku 1 000 Kč, částku 4 230 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 27 580 Kč, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovanou uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost právnická osoba. dne datum uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na podkladě které poskytla žalovanému částku 15 000 Kč převodem na jeho bankovní účet a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit do 30 dní s poplatkem 5 400 Kč a úrokem 450 Kč, přičemž tato smlouva byla změněna na podkladě smlouvy ze dne datum, která prodloužila splatnost. Žalovaný svůj závazek nesplnil a zaplatil předchůdkyni žalobkyně 0 Kč, tudíž jí dluží částku 15 000 Kč, poplatek 5 400 Kč, jakož i úrok 450 Kč. Žalobkyně dále požaduje po žalovaném zaplacení poplatku za administraci prodlení ve výši 700 Kč, který je upraven v článku VI. odst. 1. pododst. 1.3. podpododst. 1.3.1. smlouvy. Stejně tak žalobkyně požaduje smluvní pokutu 4 230 Kč, tj. 0,1 % za každý den prodlení s nesplacenou jistinou, která byla ujednána v článku I. odst. 1 pododst. 1.2. podpododst. 1.2.1. Žalovaný je taktéž povinen zaplatit 800 Kč za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv a dále 1 000 Kč za písemné upomínky k úhradě dluhu. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena nejprve společnosti právnická osoba., která ji smlouvou ze dne datum postoupila žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky avšak bez úspěchu.

2. Podklady k posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nedisponovala, proto vzala svou žalobu zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud výrokem pod bodem I. rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 1, odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 96 odst. 4 o. s. ř. o zastavení řízení v rozsahu požadovaném žalobkyní. K tomuto rozhodnutí nebylo potřeba souhlasu žalovaného, neboť ke zpětvzetí došlo před rozhodnutím ve věci samé.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovaného a usnesením ze dne datum vyzval žalobkyni, aby se vyjádřili, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom je poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo zástupci žalobkyně doručeno dne datum, žalovanému řádně doručeno dne datum. Žalobkyně ani žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla nikým rozporována a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum se společnost právnická osoba. zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku 15 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit částku celkem 17 925 Kč, z toho 15 000 Kč jako jistinu a 450 Kč jako úrok a 2 700 Kč jako poplatek za úvěr, a to do datum. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum se společnost právnická osoba. a žalovaný dohodli na prodloužení splatnosti prostředků poskytnutých dle prvně uvedené dohody s tím, že žalovaný se zavázal prostředky vrátit do datum s tím, že poplatek bude činit ne 2 700 Kč, ale 5 400 Kč. Předchůdkyně žalobkyně splnila svůj závazek z dohody dne datum tím, že částku 15 000 Kč zaslala tohoto dne na účet označený žalovaným v písemné dohodě. Žalovaný na svůj závazek neuhradil nic. Společnost právnická osoba. následně dle dohody ze dne datum prodala předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu společnosti právnická osoba., která ji následně na základě dohody ze dne datum prodala žalobkyni. Z dalších předložených důkazů soud již nic dalšího nezjišťoval s ohledem na níže rozvedený právní závěr.

5. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce soud a dospěl k závěru, že žaloba, po jejím částečném zpětvzetí je důvodná. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 15 000 Kč bezhotovostním převodem na účet, který označil ve smlouvě. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

6. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalované, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

7. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když soudu k této problematice nic netvrdila ani nedoložila a pouze uvedla, že požaduje vydání bezdůvodného obohacení. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.

8. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný jí nevrátil nic. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba., jako postupitel, uzavřela se společností právnická osoba., jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným, která jí následně podle obdobné smlouvy postoupila žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 15 000 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůta k plnění byla stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. V kontextu rozhodování o náhradě nákladů řízení je potřeba zmínit, že zpětvzetí žaloby, které má odraz ve výroku I. rozsudku, bylo zaviněno žalobkyní, nikoliv přičiněním žalovaného. V souladu s rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015) je třeba k tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, naplnit zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, což nebyl daný případ. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. V průběhu jednání vzal zástupce žalobkyně žalobu zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku s odkazem, že nedisponuje podklady pro zkoumání úvěruschopnosti. Soud proto částku, pro kterou bylo řízení zastaveno „počítal“ jako procesní neúspěch žalobkyně. Aniž by soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je zřejmé, že ve věci byl úspěšnějším účastníkem žalovaný, který by tak měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, nicméně tomu žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.