OSHB 6 C 54/2024-42

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Anonymizováno, Anonymizováno.anonymizováno. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne Anonymizováno. Anonymizováno. anonymizováno ⟪LB:lb_007⟫ Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_008⟫ adresa pro doručování: Adresa zainteresované osoby 0/1 ⟪LB:lb_009⟫ o zaplacení 19 962 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení:

a) částky 4 302 Kč,

b) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 846,06 Kč,

c) zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 302 Kč od 27. 2. 2016 do zaplacení,

d) částky 15 660 Kč,

e) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 10 094,87 Kč,

f) zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 15 660 Kč od 27. 2. 2016 do 30. 6. 2016,

g) zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016,

h) zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017,

i) zákonného úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017,

j) zákonného úroku z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018,

k) zákonného úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018,

l) zákonného úroku z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019,

m) zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019,

n) zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020,

o) zákonného úroku z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020,

p) zákonného úroku z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021,

q) zákonného úroku z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021,

r) zákonného úroku z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022,

s) zákonného úroku z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022,

t) zákonného úroku z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2023,

u) zákonného úroku z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 15 660 Kč od 1. 7. 2023 do 31. 12. 2023,

v) zákonného úroku z prodlení z částky 15 660 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 27. 2. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení ve výroku tohoto rozsudku specifikovaných částek s tím, že se jedná o plnění ze smluv mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO IČO (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným. Konkrétně šlo o:

a) smlouvu o půjčce č. 383531412 uzavřenou dne 10. 1. 2010, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 3 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit kromě této jistiny i souhrnný poplatek 1 902 Kč, a to vše v 30 týdenních splátkách po 165 Kč (poslední splátka byla stanovena na 8. 8. 2010). Žalovaný za celou dobu uhradil toliko 600 Kč, poslední splátku zaplatil 16. 2. 2010. Žalobkyně se proto žalobou domáhala zaplacení 4 302 Kč (jako dlužné jistiny 2 632,80 Kč plus dlužné částky souhrnného poplatku 1 669,20 Kč), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 846,06 Kč (jako zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 302 Kč od 16. 8. 2010, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 26. 2. 2016) a úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 302 Kč od 27. 2. 2016 do zaplacení. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 2. 2016 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný již dále neuhradil ničeho ani přes předžalobní výzvu;

b) smlouvu o půjčce č. 316749581 uzavřenou dne 6. 2. 2007, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit kromě této jistiny i souhrnný poplatek 6 960 Kč, a to vše v 53 týdenních splátkách po 320 Kč (poslední splátka byla stanovena na 13. 2. 2008). Žalovaný za celou dobu uhradil toliko 1 300 Kč, poslední splátku zaplatil 20. 2. 2007. Žalobkyně se proto žalobou domáhala zaplacení 15 660 Kč (jako dlužné jistiny 9 233,49 Kč plus dlužné částky souhrnného poplatku 6 426,51 Kč), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 10 094,87 Kč (jako úroku z prodlení v zákonné výši z částky 15 660 Kč od 21. 2. 2008, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 26. 2. 2016) a úroku z prodlení z částky 15 660 Kč od 27. 2. 2016 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 2. 2016 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný již dále neuhradil ničeho ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv mu byla žaloba doručena do vlastních rukou a u soudu osobně nahlédl do spisu.

3. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

4. Ve smlouvě o půjčce č. 383531412 ze dne 10. 1. 2010 se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal kromě této částky vrátit souhrnný poplatek 1 902 Kč, celkem 4 902 Kč, ve 29 týdenních splátkách po 165 Kč a poslední splátku ve výši 117 Kč. První splátka je splatná 7. den od data uzavření smlouvy.

5. Ve smlouvě o půjčce č. 316749581 ze dne 6. 2. 2007 se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal kromě této částky vrátit souhrnný poplatek 6 960 Kč, celkem 16 960 Kč, v 53 týdenních splátkách po 320 Kč. První splátka je splatná 7. den od data uzavření smlouvy.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 2. 2016 se podává, že předmětné pohledávky byly postoupeny z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

7. V dopise ze dne 26. 2. 2016, jenž byl dle poštovního podacího archu odeslán dne 11. 3. 2016, právní předchůdce žalobkyně vyrozuměl žalovaného o postoupení předmětných pohledávek na žalobkyni a vyzval ho k zaplacení.

8. Dopis žalobkyně ze dne 25. 1. 2024, jenž byl dle podacího lístku odeslán žalovanému téhož dne, obsahuje předžalobní výzvu.

9. Další žalobkyní předložené listiny nebyly pro posouzení věci podstatné.

10. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dvě smlouvy o půjčce, a to ve dnech 6. 2. 2007 (půjčka 10 000 Kč) a 10. 1. 2010 (půjčka 3 000 Kč). Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni jistiny a smluvené poplatky ve smluvených splátkách. Poslední splátky byly splatné ve dnech 13. 2. 2008 a 8. 8. 2010. Žalovaný zaplatil jen část plnění, k nimž se zavázal. V roce 2016 byly pohledávky postoupeny z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému v roce 2016 oznámeno spolu s výzvou k plnění. Žalovaný již nezaplatil ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu odeslanou dne 25. 1. 2024. Žalobkyně podala žalobu dne 27. 2. 2024.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu učinil soud následující právní závěry:

12. Obě předmětné smlouvy o půjčce byly uzavřeny za účinnosti „starého“ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“). Právní poměry i práva a povinnosti z nich vzniklé se tedy v nyní posuzovaném případě řídí tehdejší právní úpravou obsaženou zejména v obč. zák. [srov. přechodné ustanovení „nového“ občanského zákoníku, tj. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též „o. z.“].

13. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

14. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).

15. Podle § 103 obč. zák. bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh (§ 565), počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky.

16. Poslední splátky obou půjček byly v daném případě splatné ve dnech 13. 2. 2008 a 8. 8. 2010, promlčecí doba tak uplynula nejpozději v únoru 2011, resp. srpnu 2013.

17. Soud si je vědom shora odkazované zákonné úpravy, jakož i ustálené judikatury, z níž plyne, že k promlčení dluhu lze přihlédnout jen k námitce dlužníka. Takovou námitku promlčení dlužník v nyní posuzovaném případě nevznesl. Soud má nicméně za to, že tuto zásadu nelze uplatňovat bezvýjimečně.

18. V posuzované věci jde o výklad zákonné úpravy soukromoprávních vztahů v souvislosti s poskytnutím spotřebitelské nebankovní půjčky na základě smlouvy o půjčce, která byla svobodně uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. V obecné rovině platí, že vznik takových právních vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů. Tento požadavek vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá [např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107)]. Zdůraznit je nutno také zásadu pacta sunt servanda („smlouvy je třeba dodržovat“), která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky [dále též „Ústava“, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96 (N 96/6 SbNU 197), nebo ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17]. Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy [např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)].

19. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní a může být proporcionálně omezena, ať už s ohledem na jiný ústavní princip nebo za účelem ochrany základního práva jednotlivce či určitého ústavně aprobovaného veřejného zájmu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Důvodem omezení může být nepochybně i princip rovnosti podle čl. 1 Listiny. Rovnost má být nejen formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti, je požadavek ochrany slabší strany. Jejím typickým příkladem je ochrana spotřebitele, která je pevnou součástí českého a unijního právního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, podle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181), a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19 (N 136/95 SbNU 158)].

20. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto (…) lze od dodavatele též očekávat (popř. i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat poctivě. Nepostupuje-li tak, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (§ 6 o. z.), srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201).

21. Obecné použití (do určité míry naproti tomu stojící) zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) ve vztahu ke spotřebiteli je limitováno nejenom výslovnou právní úpravou ochrany spotřebitele, ale primárně samotnou její podstatou, východisky této regulace. Slabost spotřebitele, tj. důvod jeho zvýšené právní ochrany, totiž spočívá (mj.) právě v tom, že zpravidla trpí deficitem bdělosti ve smyslu této zásady (ve smyslu znalosti práva a umění je používat). Ostatně spotřebitel mnohdy trpí již deficitem samotného (po)vědomí o soukromoprávním požadavku bdělosti, neboť má za to, že jej stát sám ochrání před nekalými (nepoctivými) praktikami. Přitom nerozlišuje principiální rozdíly v uplatňování ochrany veřejnoprávní a soukromoprávní (srov. TICHÝ, Jan. Soudní vymáhání promlčených pohledávek ze spotřebitelských smluv. Právní rozhledy, 2024, č. 6, s. 193-197).

22. Žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je skupování nejrůznějších pohledávek a jejich následné vymáhání. Je pak právním nástupcem profesionálního poskytovatele nebankovních spotřebitelských úvěrů. Žalobkyni i jejího právního předchůdce lze nepochybně považovat za silnější stranu, která má naprosto zásadní převahu oproti žalovanému - spotřebiteli. Ten, jak je soudu známo z jeho databáze, vystupuje jako povinný hned v několika exekucích vedených mimo jiné poskytovateli nebankovních spotřebitelských úvěrů (srov. např. spisové značky zdejšího soudu: 32 EXE 667/2019, 33 EXE 15/2019, 33 EXE 200/2018). Zákonodárce předpokládá, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat (srov. § 4 odst. 1 o. z.). Je však obecně známou skutečností, že mnoho dlužníků – žalovaných je v řízení zcela pasivní (příp. nekontaktní), a i kdyby právo bylo „na jejich straně“, tohoto nijak nevyužijí. Toho si je ostatně vědoma i žalobkyně, která od svého právního předchůdce koupila předmětné pohledávky v době (rok 2016), kdy již byly několik let promlčeny. Spoléhá přitom na to, že pro procesní pasivitu dlužníků – žalovaných – jí budou její nároky přiznány, a neváhá žalobou vymáhat i pohledávky, které jsou v daném případě promlčeny i více než 10, resp. 13 let. Takový postup však soud považuje za zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). Soud nepochybuje o tom, že kdyby měl žalovaný dostatečné znalosti práva, pak by jako každá svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka i schopností užívat jej s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.) namítl promlčení dluhu. To však žalovaný, navzdory tomu, že mu byla doručena žaloba, neučinil. Soud má nicméně za to, že právo (a spotřebitelské právo obzvlášť) chrání i tyto, v řízení zcela pasivní, dlužníky.

23. Soud zdůrazňuje, že v daném případě k promlčení nedošlo jen několik málo týdnů či měsíců před podáním žaloby, ale v obou případech šlo o více než 10 let (mezi promlčením práva a podáním žaloby). Za přijetí opačného právního názoru by bylo možné v případě absence námitky promlčení vznesené dlužníkem soudně přiznávat i desítky let staré pohledávky. S ohledem na shora předestřené zásady, na nichž spotřebitelské právo stojí, má soud za to, že takový „posvěcující“ přístup soudu by v podstatě znamenal odepření ochrany ústavním pořádkem a zákonem stanoveným právům, a tedy rezignaci na úlohu soudní moci (čl. 4, čl. 90 Ústavy), jakož i popření zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu (§ 6 odst. 2 o. z.).

24. Shora uvedený právní závěr není ani v rozporu s principy, na nichž stojí evropské právo ochrany spotřebitele. Této interpretaci nasvědčuje rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr tedy výslovně odmítl – jako rozporný se zásadou efektivity sankce (při ochraně spotřebitele) – koncept relativní neplatnosti právního jednání, jehož ochranný účinek závisí na spotřebitelově znalosti práva a procesní aktivitě, neboť takový koncept není dostatečný pro ochranu slabší strany spotřebitelského úvěrového vztahu, a proto je nutné, aby soud tyto aspekty zkoumal z úřední povinnosti (srov. TICHÝ, Jan. Soudní vymáhání promlčených pohledávek ze spotřebitelských smluv. Právní rozhledy, 2024, č. 6, s. 193-197).

25. Z výše uvedených důvodů soud, navzdory absenci námitky ze strany žalovaného, pohledávku žalobkyni nepřiznal z důvodu promlčení. Proto žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

26. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, měl by proto právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný byl nicméně v řízení pasivní a žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soud výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Havlíčkově Brodě.