OSHB 6 C 116/2024-58

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 20 241 Kč s příslušenstvím

I. Návrh žalobkyně ze dne 7. 11. 2024 na vydání rozsudku pro uznání se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 20 241 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 18 686,26 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 20 241 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 28. 6. 2024 domáhala po žalované zaplacení ve výroku tohoto rozsudku specifikovaných částek s tím, že se jedná o plnění ze smlouvy o půjčce č. 387950602 uzavřené dne 3. 12. 2010 mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO IČO (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 19 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit kromě jistiny i souhrnný poplatek 15 884 Kč, a to vše v 60týdenních splátkách po 589 Kč (poslední splátka byla stanovena na 27. 1. 2012). Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, poslední splátka byla uhrazena 9. 1. 2012, za celou dobu žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně částku 14 643 Kč (naposledy částečně plnila dne 15. 3. 2013, a to částkou 500 Kč). Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 postoupena na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná již dále neuhradila ničeho ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítala, že se domnívala, že částky požadované žalobkyní jsou již uhrazeny. V době, kdy půjčku uzavřela, žila ve společné domácnosti se svým tehdejším přítelem, chodila do zaměstnání a z měsíčního příjmu chtěla půjčku splácet. S tehdejším přítelem se ústně domluvila, že půjčku uhradí celou on, neboť byla pro jeho potřeby. Po ukončení společného soužití i vztahu se však několikrát stěhovala a žádná výzva k plnění se jí nedostala. Vzhledem k nepříznivé finanční situaci nyní žalovaná nemůže uhradit celou dlužnou částku. Žalovaná popsala svoje měsíční příjmy a výdaje a uvedla, že by byl možný splátkový kalendář ve výši 500 Kč měsíčně. Závěrem navrhla zamítnutí žaloby.

3. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované navrhla vydání rozsudku pro uznání, souhlasila s plněním formou splátek.

4. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:

5. Ve smlouvě o půjčce č. 387950602Anonymizovánoze dne 3. 12. 2010 se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované 19 000 Kč – tuto částku jí předal v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala kromě této částky vrátit souhrnný poplatek 15 884 Kč, celkem 34 884 Kč, v 59týdenních splátkách po 589 Kč a poslední splátce ve výši 133 Kč. První splátka je splatná 7. den od data uzavření smlouvy.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 se podává, že předmětná pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

7. V dopise ze dne 29. 9. 2023, jenž byl dle poštovního podacího archu odeslán dne 27. 10. 2023, právní předchůdce žalobkyně vyrozuměl žalovanou o postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni a vyzval ji k zaplacení.

8. Dopis žalobkyně ze dne 3. 6. 2024, jenž byl dle podacího lístku odeslán žalované následujícího dne, obsahuje předžalobní výzvu.

9. Další žalobkyní předložené listiny nebyly pro posouzení věci podstatné.

10. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 3. 12. 2010 smlouvu o půjčce ve výši 19 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně jistinu a smluvené poplatky ve smluvených splátkách. Poslední splátka byla splatná dne 27. 1. 2012. Žalovaná zaplatila jen část plnění, k němuž se zavázala (celkem 14 643 Kč), poslední plnění ze strany žalované nastalo dne 15. 3. 2013. V září 2023 byla pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalované následně oznámeno spolu s výzvou k plnění. Žalovaná již nezaplatila ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu odeslanou dne 4. 6. 2024. Žalobkyně podala žalobu dne 28. 6. 2024.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu učinil soud následující právní závěry:

12. Žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro uznání. Vyjádření žalované k žalobě ze dne 11. 9. 2024 ovšem nelze považovat za uznání dluhu. Žalovaná totiž namítala, že měla za to, že dluh se zavázal uhradit její tehdejší přítel. Jakkoliv tato argumentace by sama o sobě nemohla být úspěšná, z této ani žádné jiné části vyjádření žalované nelze seznat, že by žalovaná uznala dluh co do důvodu a výše. Žalovaná sice požádala o splátkový kalendář, to však soud považuje pouze za návrh učiněný z procesní opatrnosti. Žalovaná ostatně výslovně navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Žalobkyně se dále ve svém podání ze dne 17. 10. 2024 zmiňovala o písemném uznání dluhu žalovanou, v podání ze dne 23. 10. 2024 však výslovně uvedla, že uznání dluhu není k dispozici. Z vyložených důvodů soud výrokem I. rozsudku zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 108/2017).

13. Předmětná smlouva o půjčce byla uzavřena za účinnosti „starého“ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“). Právní poměry i práva a povinnosti z nich vzniklé se tedy v nyní posuzovaném případě řídí tehdejší právní úpravou obsaženou zejména v obč. zák. [srov. přechodné ustanovení „nového“ občanského zákoníku, tj. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též „o. z.“].

14. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

15. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).

16. Podle § 103 obč. zák. bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh (§ 565), počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky.

17. Poslední splátka byla v daném případě splatná dne 27. 1. 2012, promlčecí doba tak uplynula nejpozději v lednu 2015.

18. Soud si je vědom shora odkazované zákonné úpravy, jakož i ustálené judikatury, z níž plyne, že k promlčení dluhu lze přihlédnout jen k námitce dlužníka. Takovou námitku promlčení žalovaná jakožto dlužnice v nyní posuzovaném případě nevznesla, ačkoliv se k žalobě vyjádřila. Soud má nicméně za to, že tuto zásadu nelze uplatňovat bezvýjimečně.

19. V posuzované věci jde o výklad zákonné úpravy soukromoprávních vztahů v souvislosti s poskytnutím spotřebitelské nebankovní půjčky na základě smlouvy o půjčce, která byla svobodně uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou. V obecné rovině platí, že vznik takových právních vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů. Tento požadavek vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá [např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107)]. Zdůraznit je nutno také zásadu pacta sunt servanda („smlouvy je třeba dodržovat“), která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky [dále též „Ústava“, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96 (N 96/6 SbNU 197), nebo ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17]. Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy [např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)].

20. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní a může být proporcionálně omezena, ať už s ohledem na jiný ústavní princip nebo za účelem ochrany základního práva jednotlivce či určitého ústavně aprobovaného veřejného zájmu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Důvodem omezení může být nepochybně i princip rovnosti podle čl. 1 Listiny. Rovnost má být nejen formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti, je požadavek ochrany slabší strany. Jejím typickým příkladem je ochrana spotřebitele, která je pevnou součástí českého a unijního právního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, podle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181), a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19 (N 136/95 SbNU 158)].

21. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval ochranou slabší smluvní strany a v jeho judikatuře již byla shledána principem ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit. Tento princip je obzvláště akcentován v oblasti právních vztahů specifického charakteru, jako jsou spotřebitelské smlouvy, vztahy vyplývající z pracovního, směnečného či nájemního práva apod. [srov. např. nález ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171), usnesení ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 3436/12, dále např. nálezy ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201), ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12 (N 179/71 SbNU 153), a ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485)]. Cílem je nahradit formální rovnost smluvních stran rovností materiální (srov. též nález ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. III. ÚS 679/24).

22. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. Proto lze od dodavatele též očekávat (popř. i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat poctivě. Nepostupuje-li tak, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (§ 6 o. z.), srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201).

23. Obecné použití (do určité míry naproti tomu stojící) zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) ve vztahu ke spotřebiteli je limitováno nejenom výslovnou právní úpravou ochrany spotřebitele, ale primárně samotnou její podstatou, východisky této regulace. Slabost spotřebitele, tj. důvod jeho zvýšené právní ochrany, totiž spočívá (mj.) právě v tom, že zpravidla trpí deficitem bdělosti ve smyslu této zásady (ve smyslu znalosti práva a umění je používat). Ostatně spotřebitel mnohdy trpí již deficitem samotného (po)vědomí o soukromoprávním požadavku bdělosti, neboť má za to, že jej stát sám ochrání před nekalými (nepoctivými) praktikami. Přitom nerozlišuje principiální rozdíly v uplatňování ochrany veřejnoprávní a soukromoprávní (srov. TICHÝ, Jan. Soudní vymáhání promlčených pohledávek ze spotřebitelských smluv. Právní rozhledy, 2024, č. 6, s. 193-197).

24. Žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je skupování nejrůznějších pohledávek a jejich následné vymáhání. Je pak právním nástupcem profesionálního poskytovatele nebankovních spotřebitelských úvěrů. Žalobkyni i jejího právního předchůdce lze nepochybně považovat za silnější stranu, která má naprosto zásadní převahu oproti žalované - spotřebitelce. Zákonodárce předpokládá, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat (srov. § 4 odst. 1 o. z.). Je však obecně známou skutečností, že mnoho dlužníků – žalovaných je v řízení zcela pasivní (příp. nekontaktní), a i kdyby právo bylo „na jejich straně“, tohoto nijak nevyužijí. Toho si je ostatně vědoma i žalobkyně, která od svého právního předchůdce koupila předmětnou pohledávku v době (rok 2023), kdy již byla několik let promlčena. Spoléhá přitom na to, že pro procesní pasivitu dlužníků – žalovaných – jí budou její nároky přiznány, a neváhá žalobou vymáhat i pohledávku, která je v daném případě promlčena i více než 9 let. Takový postup však soud považuje za zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). Soud nepochybuje o tom, že kdyby měla žalovaná dostatečné znalosti práva, pak by jako každá svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka i schopností užívat jej s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.) namítla promlčení dluhu. To však žalovaná, navzdory tomu, že se vyjádřila k žalobě, neučinila. Soud má nicméně za to, že právo (a spotřebitelské právo obzvlášť) chrání i tyto dlužníky, kteří se alespoň nějak, v rámci svých možností, snaží svoji situaci řešit, pro nízkou znalost práva však nejsou schopni účinně vznést námitku promlčení.

25. Soud zdůrazňuje, že v daném případě k promlčení nedošlo jen několik málo týdnů či měsíců před podáním žaloby, ale šlo o více než 9 let (mezi promlčením práva a podáním žaloby). Za přijetí opačného právního názoru by bylo možné v případě absence námitky promlčení vznesené dlužníkem soudně přiznávat i desítky let staré pohledávky. S ohledem na shora předestřené zásady, na nichž spotřebitelské právo stojí, má soud za to, že takový „posvěcující“ přístup soudu by v podstatě znamenal odepření ochrany ústavním pořádkem a zákonem stanoveným právům, a tedy rezignaci na úlohu soudní moci (čl. 4, čl. 90 Ústavy), jakož i popření zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu (§ 6 odst. 2 o. z.).

26. Shora uvedený právní závěr není ani v rozporu s principy, na nichž stojí evropské právo ochrany spotřebitele. Této interpretaci nasvědčuje rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr tedy výslovně odmítl – jako rozporný se zásadou efektivity sankce (při ochraně spotřebitele) – koncept relativní neplatnosti právního jednání, jehož ochranný účinek závisí na spotřebitelově znalosti práva a procesní aktivitě, neboť takový koncept není dostatečný pro ochranu slabší strany spotřebitelského úvěrového vztahu, a proto je nutné, aby soud tyto aspekty zkoumal z úřední povinnosti (srov. TICHÝ, Jan. Soudní vymáhání promlčených pohledávek ze spotřebitelských smluv. Právní rozhledy, 2024, č. 6, s. 193-197).

27. Soud podotýká, že částečné plnění žalované na dluh nelze považovat za uznání dluhu, neboť obč. zák., který se v daném případě aplikuje, úpravu obdobnou dnešnímu § 2054 odst. 2 o. z. (plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu), neobsahoval. I kdyby však čistě teoreticky platby žalované bylo možno považovat za uznání dluhu, i tak je třeba hledět na dluh jako na promlčený, neboť desetiletá promlčecí doba (§ 110 obč. zák.) by se počítala nejpozději od poslední splátky ze dne 15. 3. 2013, tj. uplynula by nejpozději v březnu 2023.

28. Z výše uvedených důvodů soud, navzdory absenci námitky ze strany žalované, pohledávku žalobkyni nepřiznal z důvodu promlčení. Proto žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok II.).

29. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalovaná nebyla v řízení zastoupena advokátem, má proto právo na náhradu toliko za jeden úkon spočívající v odporu ze 11. 9. 2024 proti elektronickému platebnímu rozkazu (toto podání současně obsahovalo vyjádření k žalobě). Za tento úkon jí náleží náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Náhrada nákladů řízení je splatná ve standardní třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

30. Tato věc byla projednána bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení. Odvolání se podává u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a rozhoduje o něm Krajský soud v Hradci Králové.

Nesplní-li povinná dobrovolně povinnosti uložené jí tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.