OSHB 6 C 27/2025-78

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Vodehnalem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 299 107,71 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 264 471,81 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 264 471,81 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 988,74 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 34 635,90 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 947,22 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 635,90 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 264 471,81 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8,99 % ročně z částky 293 472,51 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 8,99 % ročně z částky 4 910 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 36 334 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně tituly před jménem Anonymizováno tituly za jménem, advokátaAnonymizováno

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 299 107,71 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem, společností právnická osoba., IČO IČO (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným byla dne 30. 6. 2023 uzavřena smlouva o úvěru na úvěrovém účtu č. 7236654133/0800. Před jejím poskytnutím právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného požadovaný úvěr splácet. Na základě smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 300 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě jistiny částku i úrok 8,99 % ročně a poplatky za úkony související s poskytnutím a správou úvěru, příp. poplatky za pojištění, a to ve výši podle smlouvy a aktuálního sazebníku. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, za dobu od 20. 7. 2023 do 15. 6. 2024 uhradil celkem 35 528,19 Kč, poté již nehradil ničeho, a to ani přes několik písemných upomínek ze strany právního předchůdce žalobkyně. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 8. 2024 postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, a to ke dni 1. 9. 2024, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky již žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně se tedy žalobou domáhala částky 299 107,71 Kč sestávající z neuhrazeného zůstatku úvěru 293 472,51 Kč, připsaných neuhrazených úroků ve výši 4 910 Kč a poplatků ve výši 725,20 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení z částky 299 107,71 Kč v kapitalizované výši 7 935,96 Kč ke dni 1. 9. 2024 a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 299 107,71 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8,99 % ročně z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 4 910 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 8,99 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 298 328,51 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

4. Ve smlouvě o úvěru (úvěrový účet č. 7236654133/0800) uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 30. 6. 2023 si smluvní strany sjednaly, že právní předchůdce žalobkyně poskytne žalovanému úvěr 300 000 Kč, který žalovaný splatí nejpozději do 20. 5. 2032, měsíční splátky budou činit 4 103 Kč (poslední splátka 3 223 Kč), a to s úrokovou sazbou 8,99 % ročně, při řádném splácení a odpuštění splátek činí zvýhodněná úroková sazba 6,18 % ročně.

5. Dle výpisu z úvěrového účtu č. 7236654133/0800 žalovaný dne 30. 6. 2023 načerpal úvěr 300 000 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 8. 2024, seznamu pohledávek, dohody o úplatě a potvrzení o zaplacení kupní ceny se podává, že právní předchůdce žalobkyně postoupil předmětnou pohledávku na žalobkyni, za což žalobkyně zaplatila sjednanou částku.

7. Dopisem ze dne 25. 5. 2024, dle poštovního podacího archu odeslaným dne 29. 5. 2024, právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky 13 984 Kč po splatnosti, a to do 26. 6. 2024, jinak bude celý dluh zesplatněn.

8. Dopisem ze dne 26. 6. 2024, dle poštovního podacího archu odeslaným dne 2. 7. 2024, právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k okamžité úhradě celého dluhu.

9. Dopisem ze dne 16. 9. 2024, dle podacího lístku odeslaným téhož dne, právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávky na žalobkyni.

10. Dopis ze dne 24. 10. 2024, dle podacího lístku odeslaný téhož dne, představoval předžalobní výzvu žalovanému.

11. V dokumentu nazvaném posouzení úvěruschopnosti klienta je uvedeno, že žádost o úvěr byla poskytnuta přes mobilní bankovnictví. Žalovaný na žádosti uvedl příjem 17 050 Kč, což pracovník banky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet klienta vedený u právního předchůdce žalobkyně. Banka z dostupných registrů ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného. Žalovaný na žádosti uvedl výdaje ve výši 500 Kč. Banka stanovila životní výdaje klienta na základě dat sdělených klientem v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 10 672 Kč. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient neměl v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry. Splátka žalovaného činila 4 103 Kč, po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů žalovanému zbylo 12 947 Kč k pokrytí životních nákladů.

12. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období června 2023 vyplývá mnoho odchozích plateb a zejména plateb kartou, žádné pravidelné výdaje žalovaného z něho ovšem neplynou. Z výpisu je zřejmé, že invalidní důchod žalovaného v červnu 2023 činil 17 050 Kč. Zároveň z něj vyplývá příchozí platba ze dne 6. 6. 2023 od jméno FO ve výši 30 000 Kč označená jako „půjčka“ (dne 20. 6. 2023 je uvedena odchozí platba na účet jméno FO ve výši 3 000 Kč označená jako „splátka – zbývá 27000“).

13. Z výpisu příjmových transakcí zaúčtovaných na účet žalovaného za období června 2022 až června 2023 plyne mnoho příchozích transakcí na tento účet (celkem za 450 406 Kč). Kromě invalidních důchodů žalovaného za 13 měsíců jde dále zejména o částku 30 000 Kč jako půjčku od jméno FO, dále částku 174 418 Kč, která byla zaslána z jiného, patrně úvěrového účtu žalovaného dne 4. 6. 2023 (a dle výpisu z účtu za červen 2023 byla následně dne 7. 6. 2023 na tentýž protiúčet zaslána částka 174 592,20 Kč s poznámkou „doplacení úvěru – odstoupení od smlouvy č. 7238709193“), o částku 24 990 Kč jako vratku platby kartou (ta byla v téže výši učiněna dne 4. 6. 2023) a dále o nepravidelné nižší drobné platby v řádech stokorun nebo nižších tisícikorun).

14. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu ze dne 30. 6. 2023, č. úvěrového účtu 7236654133/0800. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 300 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet spolu s různým příslušenstvím. Před uzavřením smlouvy žalovaný uvedl, že má čistý měsíční příjem 17 050 Kč, výdaje 500 Kč. Právní předchůdce žalobkyně měl k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného, z něhož vyplýval měsíční příjem 17 050 Kč (invalidní důchod) a mnoho výdajů žalovaného (převody z účtu, výběry hotovosti a zejména platby kartami). Žádné pravidelné výdaje žalovaného však nebylo možno vysledovat, stejně jako žádné pravidelné příjmy (ty neplynou ani z přehledu příjmových transakcí na účet za období 1. 6. 2022 – 30. 6. 2023). Žalovaný v období od 20. 7. 2023 do 15. 6. 2024 uhradil celkem 35 528,19 Kč, poté již nezaplatil ničeho ani přes výzvy. První prokazatelně odeslaná výzva k plnění ze dne 25. 5. 2024 se týkala pouze splatných splátek, k zaplacení celé dlužné částky právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného až dopisem ze 26. 6. 2024 odeslaným dne 2. 7. 2024 (žalovaný měl plnit okamžitě). Žalovaný však neplnil ničeho, a to ani přes další výzvy včetně předžalobní upomínky. S účinností od 1. 9. 2024 byla pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, o čemž právní předchůdce žalobkyně žalovaného v září 2024 vyrozuměl.

15. Na základě zjištěného skutkového stavu přijal soud následující právní závěry:

16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

17. Předmětná pohledávka byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., o čemž právní předchůdce žalobkyně jakožto postupitel žalovaného řádně vyrozuměl.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. původně právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

21. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku, pozn. okresního soudu), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

22. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

23. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

24. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

25. Z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně nedostatečně. Žalovaný uvedl příjem 17 050 Kč čistého měsíčně (invalidní důchod), který vyplývá i z výpisu z účtu. Mělo jít o jediný úvěr žalovaného, jeho splátkové zatížení činilo 4 103 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pak uvedl, že žalovanému zbývá po odečtení splátky na základní životní potřeby částka 12 947 Kč, ovšem vůbec nezjišťoval výdaje žalovaného. Sám žalovaný uvedl výdaje ve výši 500 Kč, což je částka v dnešní ekonomické realitě jednoznačně nepřiměřeně nízká. Právní předchůdce žalobkyně nezjišťoval, kde žalovaný bydlí, jaké má výdaje na bydlení, energie, stravu, ošacení, léky (ostatně má invalidní důchod 3. stupně), apod. Jakýsi žalobkyní odkazovaný ekonomický model může být vhodným doplňkem zkoumání úvěruschopnosti, nemůže však nahradit splnění primární povinnosti, kterou je nejen zjištění, ale i ověření žadatelem o úvěr tvrzených příjmů a výdajů. Na tuto svou povinnost, zejména ve vztahu k výdajům žalovaného, právní předchůdce žalobkyně rezignoval. Nadto z předloženého výpisu z účtu za červen 2023 je zřejmé, že si žalovaný od jméno FO půjčil částku 30 000 Kč – první splátka této půjčky, učiněná ještě v červnu 2023, činila 3 000 Kč. Předmětný spotřebitelský úvěr tedy nebyl jediným závazkem žalovaného. V takovém případě měl být právní předchůdce žalobkyně o to víc ostražitý a důkladně prověřovat zejména výdaje žalovaného. To ovšem neučinil.

26. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné.

27. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. též např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

28. Jelikož předmětná smlouva je absolutně neplatná, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 300 000 Kč jako jistinu poskytnutou žalovanému. Ze samotných tvrzení žalobkyně se však podává, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně 35 528,19 Kč. Žalobkyně má tak nárok na nevrácenou část jistiny ve výši 264 471,81 Kč. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku.

29. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). První prokazatelně odeslaná výzva k plnění (k výzvě k plnění ze dne 25. 5. 2024 soud nepřihlížel, neboť právní předchůdce žalobkyně v ní vyzval žalovaného k zaplacení toliko 13 984 Kč) byla žalovanému zaslána dne 2. 7. 2024. Tuto výzvu soud považuje za doručenou třetím následujícím pracovním dnem, tj. 8. 7. 2024 (§ 573 o. z.). Žalovaný měl plnit bez zbytečného odkladu, tj. nejpozději následujícího pracovního dne (9. 7. 2024). Jelikož tak neučinil, od 10. 7. 2024 je v prodlení. Teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. Zákonný úrok pro prodlení, k němuž došlo v červenci 2024, činí 12,75 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soud proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 264 471,81 Kč od 10. 7. 2024 do zaplacení – za období od 10. 7. 2024 do 1. 9. 2024 tento zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši činil 4 988,74 Kč. Z uvedených důvodů nelze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení za dobu před 10. 7. 2024, z částky přesahující 264 471,81 Kč a ve výši přesahující 12,75 % ročně.

30. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl. To se týká jak zbývajícího zákonného úroku z prodlení, tak jakýchkoliv dalších smluvních plnění (úroky, poplatky, pojistné apod.). Jelikož smlouva byla absolutně neplatná, žalobkyni žádná smluvní plnění nenáleží.

31. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci, srov. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017. Soud pak vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08.

32. Ke dni vyhlášení tohoto rozsudku byla žalobkyně procesně úspěšná co do částky 302 164,48 Kč (80,4 %) a procesně neúspěšná co do částky celkem 73 684,16 Kč (19,6 %). Žalobkyni náleží dle § 142 odst. 2, § 142a odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu 60,8 % nákladů řízení (80,4 % minus 19,6 %).

33. Náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 11 965 Kč a náklady zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tj. odměna za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé, účast na jednání soudu) po 9 500 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 8 odst. 1, § 7 bod 6], dále 2x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4, ve znění účinném do 31. 12. 2024 – tj. za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024 – konkrétně převzetí věci a sepis předžalobní výzvy ze dne 24. 10. 2024), a 2x paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4, ve znění účinném od 1. 1. 2025 – za sepis žaloby ze dne 6. 1. 2025 a účast na jednání soudu dne 18. 8. 2025). K náhradě nákladů řízení patří dále podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada 21% DPH ve výši 8 295 Kč (21 % z částky 39 500 Kč). Plná náhrada nákladů řízení by činila 59 760 Kč. Žalobkyni tak náleží z uvedených nákladů (po zaokrouhlení) 36 334 Kč (60,8 % z částky 59 760 Kč). Náhradu nákladů řízení je třeba zaplatit advokátovi (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

34. Soud dále podotýká, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za podání ze dne 2. 4. 2025 a 10. 7. 2025. Tato podání sice žalobkyně učinila na výzvu soudu, jednalo se však o plnění procesních povinností žalobkyně – tvrzení a důkazy ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Bylo přitom povinností žalobkyně tato tvrzení a důkazní návrhy označit již v žalobě. Ani za tyto úkony právní služby proto soud žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.

35. Lhůty k plnění byly stanoveny v obvyklé délce 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení. Odvolání se podává u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a rozhoduje o něm Krajský soud v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuci.