OSHB 6 C 15/2026-78

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Vodehnalem, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 58 328,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni:

a) částku 13 008 Kč,

b) zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 008 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení,

c) částku 6 008 Kč,

d) zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 6 008 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení:

a) částky 18 924,66 Kč,

b) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 028,53 Kč,

c) zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 627,57 Kč od 22. 2. 2025 do 1. 8. 2025,

d) zákonného úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 14 627,57 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení,

e) zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 1 619,57 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení,

f) úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 974,23 Kč od 22. 5. 2025 do zaplacení,

g) částky 20 388 Kč,

h) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 104,08 Kč,

i) kapitalizovaného úroku ve výši 594,37 Kč,

j) zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 099,94 Kč od 21. 2. 2025 do 1. 8. 2025,

k) zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 11 099,94 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení,

l) zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5 091,94 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení,

m) úroku ve výši 8 % ročně z částky 10 697,93 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 17 065,71 Kč s příslušenstvím. V žalobě a jejím doplnění tvrdila, že mezi jejím právním předchůdcem, společností právnická osoba., IČO IČO (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným:

a) byla uzavřena smlouva o úvěru č. 0448835 ze dne 21. 12. 2023. Na jejím základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal ji splácet. Nesplácel však řádně a včas, zaplatil pouze 1x částku 1 992 Kč. Žalobkyně proto požaduje zaplacení neuhrazené jistiny 13 974,23 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 653,34 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 825 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 1 928,83 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 314,29 Kč, smluvní pokuty 6 236,97 Kč a zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 028,53 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025. Žalovaný dále nezaplatil ničeho ani přes předžalobní výzvu;

b) byla uzavřena smlouva o úvěru č. 0456452 ze dne 23. 8. 2023. Na jejím základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal ji splácet. Nesplácel však řádně a včas, zaplatil pouze částku v celkové výši 8 992 Kč. Žalobkyně proto požaduje zaplacení neuhrazené jistiny 10 697,93 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 402,01 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 725 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 1 335,35 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 735,71 Kč, smluvní pokuty 7 500 Kč, úroku vyčísleného od 24. 10. 2024 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 594,37 Kč a zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 1 104,08 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025. Žalovaný dále nezaplatil ničeho ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

Skutková zjištění

3. Dle smlouvy o úvěru č. 0448835 ze dne 21. 12. 2023 právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v hotovosti ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet 14 pravidelnými měsíčními splátkami po 1 992 Kč měsíčně. Žalovaný se zavázal k nejrůznějším dalším plněním (viz též bod 1. rozsudku), zápůjční úroková sazba tak činila 8 % ročně, RPSN ovšem dosahovala 272,44 %.

4. Dle smlouvy o úvěru č. 0456452 ze dne 23. 8. 2023 právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v hotovosti ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet 14 pravidelnými měsíčními splátkami po 1 992 Kč měsíčně. Žalovaný se zavázal k nejrůznějším dalším plněním (viz též bod 1. rozsudku), zápůjční úroková sazba tak činila 8 % ročně, RPSN ovšem dosahovala 272,44 %.

5. V žádosti o úvěr ze dne 21. 12. 2023 žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjmy ze zaměstnání činí 19 448 Kč a výdaje 12 445 Kč (bydlení, energie 2 000 Kč; doprava, jídlo, osobní náklady 7 745 Kč; srážky ze mzdy, výživné 700 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 2 000 Kč). Příjem žalovaného měl být doložen výplatními páskami a pracovní smlouvou.

6. V žádosti o úvěr ze dne 23. 8. 2023 žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjmy ze zaměstnání činí 24 235 Kč a výdaje 11 073 Kč (bydlení, energie 2 000 Kč; doprava, jídlo, osobní náklady 7 745 Kč; srážky ze mzdy, výživné 828 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 500 Kč). Příjem žalovaného měl být doložen výplatními páskami a pracovní smlouvou.

7. Z pracovní smlouvy plyne, že žalovaný je od roku 2005 zaměstnán adresa od roku 2006 jde o pracovní poměr na dobu neurčitou.

8. Výplatní pásky svědčí o čisté mzdě žalovaného za květen 2023 ve výši 21 609 Kč, za červen 2023 ve výši 23 426 Kč, za červenec 2023 ve výši 25 610 Kč a za září 2023 ve výši 26 359 Kč.

9. Z potvrzení o platbách plyne vyplacení nemocenského za období 9. 10. 2023 – 31. 10. 2023 ve výši 12 423 Kč a za období listopadu 2023 ve výši 17 674 Kč.

10. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 předmětné pohledávky přešly z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Dle potvrzení zaplatila žalobkyně právnímu předchůdci žalobkyně dne 25. 3. 2025 sjednanou cenu za postoupení pohledávek. Právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného o postoupení obou pohledávek na žalobkyni dopisy ze dne 2. 4. 2025.

11. V předžalobní výzvě ze dne 17. 7. 2025, dle podacího lístku odeslané žalovanému téhož dne, žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení plnění dle obou předmětných smluv ve lhůtě do 1. 8. 2025.

Závěr o skutkovém stavu

12. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 21. 12. 2023 smlouvu o úvěru č. 0448835 a dne 23. 8. 2023 smlouvu o úvěru č. 0456452. Dle obou smluv právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalovanému částku vždy po 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal předmětné úvěry splácet, nesplácel však řádně a včas. Na smlouvu č. 0448835 žalovaný vrátil 1 992 Kč, na smlouvu č. 0456452 vrátil 8 992 Kč. Před uzavřením obou smluv měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici ověřené údaje o příjmu žalovaného a tvrzení žalovaného o jeho výdajích. Tato tvrzení však nikterak neověřoval. V obou smlouvách činila RPSN 272,44 %. Předmětné pohledávky byly postoupeny z právního předchůdce na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný již dále nezaplatil ničeho ani přes předžalobní výzvu (a současně první prokazatelně odeslanou výzvu k plnění), v níž byl ohledně pohledávek z obou předmětných smluv vyzván k zaplacení do 1. 8. 2025.

Právní posouzení

Otázka posuzování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně

13. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

14. Předmětná pohledávka byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 87 odst. 1 věty prvé a druhé zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

17. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. původně právním předchůdci žalobkyně), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

18. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se přestupku, za což mu může Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

19. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kde dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021).

20. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel je povinen úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 1 vyžaduje též spolehlivost informací a předpokládá, že splněny budou všechny kvality informací v ustanovení uvedené. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé. Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a v něm odkazovanou judikaturu, podobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1125/2021). Již s ohledem na tyto závěry, které zdejší soud považuje za přesvědčivé a plně odpovídající principům, na nichž je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany založena, nemůže obstát výklad, že je především na poskytovateli spotřebitelského úvěru, zda a jakým způsobem ověřuje úvěruschopnost spotřebitele. Dle závěru okresního soudu je třeba především spolehlivě ověřit spotřebitelem tvrzené příjmy a výdaje.

21. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného v dostupných databázích. Ověřování úvěruschopnosti dlužníka toliko z databází je však dle závěru soudu nedostatečné, neboť samo o sobě dostatečně nemůže vypovídat o skutečné majetkové situaci dlužníka a jeho schopnosti splácet úvěr, resp. pouze v některých evidentních případech může nasvědčovat tomu, že dlužník zjevně nebude schopen úvěr splatit, nepochybně však nahlédnutí do databází ani zdaleka nemůže odhalit všechny dlužníky, kteří zjevně nemohou být schopni splácet daný úvěr a u kterých se jejich neschopnost řádně splácet bude podávat spíše z jiných dokumentů, např. z jejich dokladů o příjmech, výpisů z účtu, dokladů svědčících o nezbytných výdajích apod.

22. Z provedeného dokazování je zřejmé, že posuzování splnění podmínky úvěruschopnosti žalovaného proběhlo ze strany právního předchůdce žalobkyně nedostatečně. Právní předchůdce žalobkyně výplatními páskami i potvrzeními o výplatě nemocenského ověřil příjmy žalovaného. Jeho výdaje však nikterak neověřoval. Spokojil se mimo jiné s tvrzeními, že výdaje žalovaného na bydlení a energie v součtu činí 2 000 Kč (sic). Jedná se o částku podezřele nízkou, právní předchůdce žalobkyně však nepožadoval od žalovaného žádné další vysvětlení či jakýkoliv doklad svědčící o pravdivosti tohoto tvrzení. Stejně tak neověřoval správnost dalších výdajů tvrzených žalovaným.

23. Ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo dostatečné.

24. Soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr, pročež předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. též např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20).

Rozpor smlouvy s dobrými mravy

25. Další důvod absolutní neplatnosti smlouvy pak představuje její zjevný rozpor s dobrými mravy.

26. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

27. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dohodnutá výše úroků podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., („starého“) občanského zákoníku.

28. Shora odkazované závěry jsou plně použitelné i za nové právní úpravy obsažené v („novém“) o. z. Přestože v § 588 o. z. je pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání zakotven požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy, adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k rozporu s dobrými mravy posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu porušení dobrých mravů vůbec uvažovat. Jinak řečeno, dobré mravy buď porušeny jsou, nebo nejsou. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není (viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

29. Dle databáze ARAD dostupné na internetových stránkách České národní banky (sestava 1193 – „Roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR - nové obchody“, úvěry na spotřebu) obvyklá výše roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů na spotřebu poskytnutých bankami obyvatelstvu v ČR v prosinci 2023 činila 9,87 %, v srpnu 2023 pak 10,04 %. Ve smlouvě je uvedena roční úroková sazba 8 %, nicméně soud vycházel z výše RPSN 272,44 %. Sjednaná RPSN tak více než 27krát přesahuje obvyklou výši úroku.

30. RPSN je přitom důležitým ukazatelem, jenž zahrnuje jak úrokovou míru, tak i poplatky spojené s úvěrem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Soud uzavřel, že ujednání o příslušenství pohledávky ve svém souhrnu natolik nepřiměřeně zatěžují žalovaného (nadto spotřebitele), že tato ujednání jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tudíž absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud za absolutně neplatnou považuje celou smlouvu o úvěru, nikoliv pouze ujednání o úroku. V opačném případě by poskytovatelům úvěrů nic nebránilo co nejvíce „nadsazovat“, resp. příslušenství, a zakotvit do smlouvy i maximální zákonem stanovenou smluvní pokutu a „riskovali“ by toliko snížení či „vypuštění“ úroku soudem za ponechání sjednané výše ostatních smluvních plnění - v takovém případě by ovšem nic nemotivovalo poskytovatele úvěrů nabízet svým klientům takové (přiměřené) smluvní podmínky a ujednání, jež nečiní smlouvu či její část absolutně neplatnou.

31. Dále lze poukázat na § 576 o. z., podle něhož týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud dospěl k závěru, že ujednání o příslušenství, jež je ve svém souhrnu nadto nutno považovat za skrytý úrok, není od ostatního obsahu předmětné smlouvy oddělitelné. Podnikatelskou aktivitu právního předchůdce žalobkyně považuje za založenou na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků, resp. poplatků za poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytuje rizikové úvěry a příjmy z vysokých úroků kompenzuje ztráty plynoucí z rizikovosti tohoto druhu podnikání. Nelze předpokládat, že by byl ochoten uzavřít úvěrovou smlouvu, v níž by byl sjednán úrok v obvyklé výši. Není tudíž naplněn předpoklad, že by právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě uzavřel smlouvy bez neplatných částí, pokud by neplatnost rozpoznal (srov. přiměřeně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2023, č. j. 47 Co 74/2023-292, bod 9).

32. Ze shora uvedených důvodů soud shledal absolutní neplatnost celé smlouvy pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 588 o. z. (ve vztahu k ještě nižším plněním ujednaným ve smlouvě, jež vedla k závěru o nutnosti zastavit exekuci, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/2021, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3755/2021).

33. Jelikož předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné, žalobkyně má nárok toliko na vrácení bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). To představovalo částku 2 x 15 000 Kč. Žalovaný však v prvním případě vrátil 1 992 Kč a ve druhém případě 8 992 Kč. Žalobkyně tak má nárok na nevrácenou část jistiny ve výši 13 008 Kč (smlouva č. 0448835), resp. 6 008 Kč (smlouva č. 0456452). Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tyto částky.

34. Bezdůvodné obohacení je splatné na základě výzvy věřitele, není-li sjednáno jinak (§ 1958 odst. 2 o. z., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). První prokazatelně odeslaná výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 17. 7. 2025, žalovaný měl dle této výzvy plnit do 1. 8. 2025. Jelikož tak neučinil, od 2. 8. 2025 je v prodlení. Teprve od tohoto data lze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. Zákonný úrok pro prodlení, k němuž došlo v srpnu 2025, činí 11,5 % ročně (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soud proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částek 13 008 Kč a 6 008 Kč. Z uvedených důvodů nelze žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení za dobu před 2. 8. 2025, z částky přesahující celkem 19 016 Kč a ve výši přesahující 11,5 % ročně.

35. Ve zbývající části soud žalobu ze shora vyložených důvodů zamítl. To se týká jak zbývajícího zákonného úroku z prodlení, tak jakýchkoliv dalších smluvních plnění (smluvní úrok, poplatky, smluvní pokuty apod.). Jelikož smlouva byla absolutně neplatná, žalobkyni žádná smluvní plnění nenáleží.

Náklady řízení

36. V řízení byl celkově procesně úspěšnější žalovaný, proto má právo na částečnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný byl ovšem v řízení pasivní a žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soud výrokem III. rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

37. Lhůta k plnění byla stanovena v obvyklé délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení. Odvolání se podává u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a rozhoduje o něm Krajský soud v Hradci Králové.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuci.