OSHK 13 C 156/2026-24

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Annou Tichou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 32 967 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 967 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 967 Kč od 24. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 264,46 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Žalobkyně se žalobou podanou dne 3. 6. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 967 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba, IČ: IČO) a žalovaný dne 16. 7. 2025. Žalovanému byl na základě smlouvy poskytnut úvěr ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku spolu s úroky a poplatky, úvěr byl poskytnut na dobu určitou. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou splátek. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Pohledávka v celkové výši 32 967 Kč se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 22 000 Kč a smluvního úroku ve výši 10 967 Kč.

Žalovaný se nevyjádřil, tedy nesporoval skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.

Soud rozhodl ve smyslu ust. § 115a o. s. ř., když pro takovýto postup soudu byly splněny zákonné podmínky.

Okresní soud vzal tvrzení žalobkyně za prokázaná, žalobkyně je doložila smlouvou o úvěru č. hodnota, potvrzením o provedené platbě v celkové výši 22 000 Kč na účet žalovaného, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025, oznámením o postoupení pohledávky, upomínkou a předžalobní výzvou odeslanou 20. 3. 2026. Ze smlouvy o úvěru soud dále zjistil, že byl ujednán úvěrový limit až do výše 22 000 Kč, zápůjční úroková sazba 279,83 % ročně, RPSN 1 141 % ročně, úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách až do úplného splacení úvěru. O skutkovém stavu soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, který žalovaný čerpal ve výši 22 000 Kč. Žalovaný na úhradu úvěru nic nezaplatil a dle tvrzení žalobkyně zůstává nesplacená část jistiny ve výši 22 000 Kč, tuto výši žalovaný nesporoval.

Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.

Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalovaného úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaný další dluhy a výdaje, neověřila jeho skutečné příjmy. Žalobkyně (její právní předchůdkyně) jako věřitel měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat vzhledem k výši jeho měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaný stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.

Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané úrokové sazby 279,83 % ročně a ujednané RPSN ve výši 1 141 %.

Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně přijal peněžitou částku 22 000 Kč, na kterou nic nezaplatil. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Soud proto výrokem II. zamítl částku ve výši 10 967 Kč, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a zamítl i požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 22 000 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přiznané částky 22 000 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku – úspěch 67 %) a naopak žalovaný byl úspěšný v rozsahu zamítnuté částky 10 967 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku - úspěch 33 %). Soud proto žalobkyni přiznal náhradu v rozsahu ve výši 34 % jejích nákladů.

Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně se opakovaně domáhá svých nároků ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž používá ustálený vzor návrhu na zahájení řízení, který pouze v jednotlivostech upravuje pro účel konkrétního řízení. Vzhledem k tomu, že jsou splněny i další podmínky předvídané ust. § 14b vyhl. MS ČR č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, advokátního tarifu, (tarifní hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč a žalobkyni je přiznána náhrada nákladů řízení), soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikoval toto ustanovení a přiznal procesně úspěšné žalobkyni, která žalovaného před podáním žaloby vyzvala ke splnění povinnosti dle § 142a o. s. ř., na náhradě nákladů řízení odměnu za 3 úkony právní služby (sepis návrhu, převzetí věci, upomínka) po 700 Kč v částce 2 100 Kč, 3 x paušální náhradu ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč za každý z úkonů právní služby) a soudní poplatek ve výši 1 319 Kč. Celkové náklady činí 3 719 Kč. Vzhledem k poměrnému úspěchu přiznal soud žalobkyni oproti žalovanému právo na náhradu 34 % z celkových nákladů řízení, tj. částku 1 264,46 Kč. Náklady řízení jsou splatné k rukám zástupkyně žalobkyně podle § 149 o. s. ř.

Lhůtu k plnění výroku III. rozsudku stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon k soudu.