OSHO 4 C 231/2020-53

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 16 864,88 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 864,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení v částce 1 279,06 Kč, s úrokem v částce 1 667,50 Kč a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 10 000 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 16 864,88 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně právnická osoba s žalovanou uzavřela smlouvu o zápůjčce dne datum, na základě které byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit předchůdkyni poplatek ve výši 8 380 Kč, který představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 2 451 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 720 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 3 209 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit v 18 hotovostních splátkách po 1 022 Kč do datum. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovanou. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Současně bylo z insolvenčního rejstříku ověřeno, zda není vůči žalované vedeno insolvenční řízení. Přesto však žalovaná sjednané splátky nehradila. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni ke dni datum. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 16 864,88 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda projednávaná věc patří do pravomoci soudů České republiky, tedy zda byly splněny podmínky stanovené v § 11 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí ve věci, a to s přihlédnutím k existenci mezinárodního prvku v souzené věci (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 3. 2005, ve věci C -281/02 Owusu, ECR I -1383). O věci s mezinárodním prvkem jde pak zejména v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo osoba s bydlištěm v cizině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004). Protože předmětem řízení zahájeného po 10. 1. 2015 plnění z úvěrové smlouvy uzavřené mezi tuzemskou právnickou osobou a státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie (Slovenské republiky), s prokazatelným bydlištěm mimo území České republiky, postupoval soud podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, jež s účinností od 10. 1. 2015 nahradilo nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015). Podle čl. 7 Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Podle čl. 17 ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 může smluvní partner (podnikatel) podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.

4. Protože věc lze podřadit pod čl. 7 předmětného nařízení, když se na ni nevztahuje čl. 17 o spotřebitelských smlouvách dle definice uvedené právě v nařízení, neboť se nejedná o půjčku k financování koupě movitých věcí, lze žalovat u soudu místa, kde služba byla poskytnuta, tj. u zdejšího soudu.

5. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi společností právnická osoba, IČO a žalovanou byla uzavřena dne datum smlouva o zápůjčce. Žalovaná podpisem smlouvy stvrdila, že při jejím uzavření převzala v hotovosti částku ve výši 10 000 Kč. Žalované tak byla poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč a tato se zavázala uhradit jistinu a dále úrok ve výši 2 451 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 720 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 209 Kč. Žalovaná si zvolila hotovostní inkaso splátek (hotovostní) režim, kdy se zavázala dlužnou částku uhradit v 18 měsíčních splátkách po 1 022 Kč v místě svého bydliště. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle článku 1 smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 29 % p.a. Dle čl. 10 pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky (smlouva o zápůjčce číslo ze dne datum). Ze zákaznické karty ze dne datum soud zjistil, že žalovaná předložila právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření její úvěruschopnosti, a to bankovní výpisy, pracovní smlouvu a smlouvu o podnájmu bytu. Žalovaná zde dále uvedla, že žije sama v nájemním bytě. Čistý příjem žalované z pracovního poměru představuje částku 10 000 Kč měsíčně a zároveň se jedná o jediný příjem žalované. Odhadované měsíční výdaje žalované představují částku 7 000 Kč. Ze smlouvy o nájmu bytu ze dne datum soud zjistil, že se žalovaná zavázala hradit měsíční nájemné a zálohy na úhradu plnění spojených s užíváním bytu celkem ve výši 7 000 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, seznam postoupených pohledávek). V oznámení o postoupení pohledávek byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě deseti dnů (oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, podací lístek). Předžalobní výzva byla žalované zaslána (předžalobní výzva, podací lístek).

7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

11. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Byť žalobkyně předložila zákaznickou kartu, ve které žalovaná uvedla výši svých příjmů a odhadovaných výdajů, žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření žalovanou uvedených tvrzení v zákaznické kartě při uzavření úvěrové smlouvy, mimo smlouvy o podnájmu bytu. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin.

12. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce celkem částku 10 000 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalované úvěr splatit. V důsledku toho je smlouva o zápůjčce dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti.

13. Jakkoliv by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti právního jednání je ve zde projednávaném případě stanovena pouze v zájmu spotřebitele, nemůže soud přehlédnout, že zamezením nekontrolovaného úvěrování osob, jež by na úvěr vůbec neměly dosáhnout, je sledováno i zachování veřejného pořádku a naplnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv zavazujících Českou republiku, podle kterých se tato zavázala mimo jiné i implementovat do svého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství. S přihlédnutím k uvedenému soud dospěl k závěru, že je třeba považovat neplatnost smlouvy za absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z., k níž tedy soud přihlíží i bez námitky účastníků, neboť je v rozporu s veřejným pořádkem, vzhledem k tomu, že se týká spotřebitele. Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019:„ nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V odst. 20 téhož rozhodnutí:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Přitom například právě Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 formuloval jeho odůvodnění i výrok v situaci - odkázav na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12 - když zde ze "strany povinného byla naprostá pasivita jak v rámci řízení rozhodčího tak v rámci řízení exekučního". Zjevně tak ani pro Nejvyšší soud nebyla určujícím kritériem skutečnost, zda si dlužník zvýšenou ochranu "zaslouží" či nikoliv, ale zda může být tehdy posuzovaná úvěrová smlouva hodnocena jako rozporná s dobrými mravy (a proto by byla neplatná i na ni navazující rozhodčí smlouva a nebyla by dána pravomoc rozhodce a byl by tu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). V odst. 21:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila - řečeno slovy judikatury Soudního dvora - úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá.“

14. Žalovaná je proto povinna žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které jí žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 8,05 % ročně dle návrhu žalobkyně. Jedná se o jistinu ve výši 10 000 Kč. Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalované tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávky ze dne datum dnem následujícím po uplynutí lhůty pro zaplacení, tj. 10 dnů od doručení výzvy. Dle podacího lístku byla výzva odeslána datum, třetím pracovním dnem od odeslání je považována za doručenou, tj. datum a žalovaná měla uhradit do datum.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšná ve věci byl žalovaná. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšné žalované jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byla nečinná.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.