OSHO 4 C 59/2021-38

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 2 580 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 580 Kč s úrokem z prodlení z částky 2 580 Kč od datum do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 580 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 2 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splatit do datum. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně prověřením dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Soud z předložených listinných důkazů zjistil, že právní předchůdkyní žalobkyně společnost právnická osoba poukázala na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo anonymizováno ze dne datum finanční prostředky výši 2 000 Kč na účet č. bankovní účet (Smlouva o úvěru, odchozí platba). Majitelem tohoto účtu je jméno příjmení (vyjádření právnická osoba ze dne datum). Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (výzva ze dne datum). Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva, podací arch).

4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odstavce 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odstavce 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalovaného z jím předložených listin. V důsledku toho je smlouva o zápůjčce dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušují veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18).

7. Soud vzal za prokázané, že byla sjednána smlouva o úvěru, neboť neshledal jiný důvod, pro který by právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky poskytovala. Protože však nebyla dodržena povinnost posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je smlouva o úvěru absolutně neplatná.

8. Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení pak stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1230/2006), tedy majitele výše uvedeného účtu, který je osobou odlišnou od žalovaného. Na základě toho nezbylo soudu než žalobu v plném rozsahu zamítnout, neboť finanční prostředky byly zaslány na účet jiné osoby, než žalovaného.

9. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela úspěšný v této věci byl žalovaný, jemu však žádné náklady řízení nevznikly, ze spisu se tato skutečnost nepodává, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.