OSHO 6 C 79/2022-28

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 31 445 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 195 Kč s úrokem z prodlení v částce 3 349,09 Kč, s úrokem v částce 5 512,23 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 495,07 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 245,07 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 19 495,07 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 19 495,07 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 250 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 31 445 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, s žalovanou uzavřela dne 8. 11. 2018 smlouvu o zápůjčce číslo na základě této smlouvy poskytla žalované částku ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit předchůdkyni žalobkyně poplatek ve výši 17 195 Kč, který představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 4 472 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 9 700 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek 3 023 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit v 60 týdenních splátkách po 704 Kč do 2. 1. 2020. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaná byla před uzavřením smlouvy dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovanou. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit a celkem do doby uzavření smlouvy o postoupení pohledávek uhradila částku 10 750 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni ke dni 18. 12. 2020. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 29 % ročně z částky 19 495,07 Kč od 3. 1. 2020 do zaplacení, který za dobu od 3. 1. 2020 do 18. 12. 2020 kapitalizovala částkou 5 512,23 Kč a s ohledem na prodlení žalované s úhradou požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 19 495,07 Kč od 3. 4. 2019 do zaplacení, který za dobu od 3. 4. 2019 do 18. 12. 2020 kapitalizovala částkou 3 349,09 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 8. 11. 2018 podepsána smlouva o zápůjčce číslo na základě níž žalobkyně poskytla žalované částku 25 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 4 472 Kč, poplatkem ve výši 9 700 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 023 Kč (celkem 17 195 Kč) žalobkyni vrátit v 60 týdenních splátkách po 704 Kč. Dle tabulky umoření ze dne 12. 1. 2021 uhradila žalovaná na pohledávku žalobkyně celkem částku 10 750 Kč, poslední platba byla evidována ke dni 14. 5. 2019.

4. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu ze dne 8. 11. 2018 podepsanou žalovanou. Dle zde uvedených údajů měla být žalovaná v době poskytnutí zápůjčky zaměstnaná s příjmy 6 906 Kč a ostatními příjmy žadatele 5 128 Kč. Mezi ověřenými dokumenty byl zaškrtnut„ výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky 28. 12. 2016“ a„ výplatní pásky 8, číslo“. Žalovaná měla bydlet v nájmu s počtem 1 vyživované osoby. V kolonce„ odhadované měsíční výdaje“ byla uvedena částka 2 000 Kč a kolonce„ externí splátky zápůjček“ částka 5 000 Kč.

5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021, který byl žalované odeslán dle podacího lístku dne 25. 1. 2021. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 19. 10. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 20. 10. 2021.

6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

12. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o zápůjčce finanční prostředky celkem ve výši 25 000 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnila, když uhradil celkem pouze částku 10 750 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 občanského zákoníku.

15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalované, tak dle údajů uvedených v zákaznické kartě měla být informace o příjmu žalované ověřena prostřednictvím výměru a výplatních pásek, které žalobkyně nedoložila. Žalobkyně rovněž nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalované, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalované, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaná v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalované. Kvůli těmto skutečnostem tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

20. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze jistinu poskytnutou celkem ve výši 25 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

21. Jelikož žalovaná žalobkyni uhradila pouze 10 750 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny v částce 14 250 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávek ze dne 6. 1. 2021, doručené žalované dne 28. 1. 2021, dnem 8. 2. 2021. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je zjevné, že ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, nicméně ze spisu se nepodává, že by jí nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.