OSJI 21 C 25/2024-60

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Břízovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 se sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0/I, 380 01 Anonymizováno ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 1/0 bytem Adresa zainteresované osoby 1/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 se sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 ⟪LB:lb_004⟫ o určení vlastnictví pozemku

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že ke dni úmrtí matky žalobce jméno FO, r. č. datum náležel do jejího vlastnictví spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ na pozemku p. č. hodnota v k. ú. jméno FO, a dále že ke dni úmrtí otce žalobce jméno FO, r. č. datum náležel do jeho vlastnictví spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ½ na pozemku p. č. hodnota v k. ú. jméno FO, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám zástupce žalovaného na náhradě nákladů řízení částku 13 601,13 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce v podané žalobě uvedl, že je vlastníkem pozemku p. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno v k. ú. jméno FO. Tento pozemek nabyl dědictvím po svých rodičích. Rodiče žalobce koupili pozemek p. č. st. Anonymizováno s domem č. p. Anonymizováno od otce žalovaného – jméno FO, a to na základě kupní smlouvy ze dne datum. Současně s těmito pozemky převzali rodiče žalobce rovněž přilehlou zahradu p. č. hodnota. Rodiče žalobce se domnívali, že zahrada je součástí prodávaného celku jako příslušenství domu a tuto zahradu (společně s žalobcem) také užívali. Mezi stranami byl předmět koupě domlouván včetně přilehlé zahrady, jak ostatně vyplývá také z dopisu datovaného dne datum. Rovněž prodávající byl přesvědčen o tom, že společně s parcelou p. č. st. Anonymizováno a rodinným domem prodává také přilehlou zahradu. Otec žalobce na zahradě (p. č. hodnota) postavil v roce 1986 kůlnu, fakticky využívanou jako garáž, k čemuž disponoval příslušným stavebním povolením. Z tohoto stavebního povolení je tak podle žalobce zřejmé, že správní orgán jednal pouze s otcem žalobce, ani tento stavební úřad proto o vlastnictví otce žalobce nepochyboval. Rovněž ani otec žalovaného netušil, že zahrada nebyla společně s parcelou p. č. st. Anonymizováno a rodinným domem převedena; až do roku 1992 otec žalovaného (prodávající) žádný zájem o zahradu neměl. Z nedatovaného dopisu otce žalovaného je zřejmé, že i on byl přesvědčen o tom, že zahradu prodal. Žalobce proto namítal, že jeho rodiče drželi v dobré víře zahradu – pozemek p. č. hodnota po dobu delší 10 let, tedy nabyli jej vydržením ke dni datum, tj. uplynutím 1 roku ode dne účinnosti zákona č. 131/1982 Sb., který znovu zavedl institut vydržení. Žalobce tak po soudu požadoval určení, že jeho rodiče, jméno FO a jméno FO, byli každý ke dni své smrti podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. hodnota v k. ú. jméno FO se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální ½.

2. Žalovaný k podané žalobě uvedl, že právní předchůdci žalobce (jeho rodiče) nemohli předmětný pozemek vydržet, neboť od počátku věděli, že nejsou jeho vlastníky, protože pozemek p. č. hodnota nebyl předmětem kupní smlouvy ze dne datum. Kupní smlouva zachycená v notářském zápisu hovoří pouze o pozemku p. č. st. Anonymizováno s rodinným domem č. p. Anonymizováno. Pouhým nahlédnutím do pozemkové mapy muselo být tehdejším kupujícím (rodičům žalobce) zřejmé, že předmětem smlouvy není přilehlá zahrada. Také notář sepisující kupní smlouvu musel mít k dispozici odstupní smlouvu ze dne datum, na základě které pozemky nabyl otec žalovaného. V české části této odstupní smlouvy sice podrobnější specifikace pozemků není, v německé části je však ve vložce č. hodnota evidována stavební parcela p. č. st. Anonymizováno s domem č. p. Anonymizováno hned vedle pozemku p. č. hodnota role. A pokud měl notář k dispozici výpis pozemkové knihy, musel mít s dispozici také snímek pozemkové mapy, ze kterého byl znám tvar prodávaného pozemku. Rovněž tehdejší rada právnická osoba schválil pouze prodej domu č. p. Anonymizováno; stejně tak pozdější rozhodnutí odboru výstavby Anonymizováno v adresa přivolilo pouze k prodeji domu č. p. Anonymizováno se stavební parcelou p. č. st. Anonymizováno, nikoliv k převodu zahrady. I když zahradu rodiče žalobce užívali, nemohli být v dobré víře, že jim náleží vlastnické právo, a to i s ohledem na výměru zahrady, jež činí 535 m2. Nadto se počátkem 90. let otec žalovaného o předmětný pozemek p. č. hodnota zajímal i prostřednictvím právnická osoba jméno FO. Žalovaný pak zahradu nabyl usnesením datum, č. j. spisová značka, ihned poté kontaktoval žalobce a snažil se s ním jednat o nájmu nebo o odkoupení zahrady. Představy žalobce o ceně pozemku však byly nereálné. S ohledem na uvedené je proto zřejmé, že žaloba na určení vlastnického práva není oprávněná. Rodiče žalobce nemohli být nikdy v dobré víře, že jim náleží vlastnické právo i k zahradě. Nadto je namítané vydržení v rozporu s dobrými mravy, neboť až do roku 1989 se právní předchůdce žalovaného nemohl užívání pozemku s ohledem na tehdejší předpisy ujmout. Také vydané stavební povolení z roku 1986 prokazuje, že se jedná o jiný pozemek, než jaký byl kupní smlouvou převeden na rodiče žalobce. Žalovaný proto navrhl podanou žalobu zamítnout.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Z odstupní smlouvy ze dne datum soud zjistil, že jméno FO (otec žalovaného) se dohodl s jméno FO na přenechání nemovitostí evidovaných na vložce č. hodnota v k. ú. jméno FO. Z výpisu z pozemkové knihy katastrálního území jméno FO č. d. AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno soud zjistil, že na vložce č. hodnota byly ke dni datum evidovány tyto nemovitosti: stp. Anonymizováno s domkem č. p. Anonymizováno, pp. Anonymizováno role, pp. Anonymizováno role, pp. Anonymizováno louka a pp. Anonymizováno role.

4. Ze sdělení tajemníka místního národního výboru v jméno FO ze dne datum soud zjistil, že Rada místního národního výboru v jméno FO schválila jméno FO prodej domu č. p. Anonymizováno v jméno FO a jméno FO (rodičům žalobce). Z předsmluvního dopisu ze dne datum soud zjistil, že otec žalovaného se s rodiči žalobce domlouval na uzavření kupní smlouvy tak, že jejím předmětem měl být „barák, stavební pozemek a zahrada.“

5. Z notářského zápisu sepsaného dne datum soud zjistil, že jméno FO a jméno FO jako kupující se dohodli s jméno FO jako prodávajícím na koupi rodinného domu č. p. Anonymizováno se stavební plochou č. hodnota, zapsané ve vložce č. hodnota pozemkové knihy pro k. ú. jméno FO za kupní cenu ve výši 28 000 Kčs.

6. Z rozhodnutí Anonymizováno v adresa – odboru výstavby ze dne datum soud zjistil, že okresní národní výbor přivolil k převodu domu č. p. Anonymizováno a stavební parcely p. č. st. Anonymizováno mezi jméno FO jako prodávajícím a jméno FO a jméno FO jako kupujícími.Z knihovní žádosti – zřízení nové vložky ze dne 10. 2. 1964 soud zjistil, že Okresní soud v adresa povolil zřízení nové knihovní vložky č. hodnota, do které vložil vlastnické právo jméno FO a jméno FO na základě kupní smlouvy ze dne datum.

7. Ze stavebního povolení ze dne datum, č. výst. Anonymizováno, soud zjistil, že právnická osoba v jméno FO – komise pro výstavbu povolila stavebníkovi jméno FO k jeho žádosti ze dne 7. 3. 1986 stavbu kůlny na pozemku p. č. hodnota v k. ú. jméno FO o rozloze 500 x 320 cm.Z výpisu z evidence nemovitostí ze dne 10. 6. 1992 soud zjistil, že k uvedenému dni byl jako vlastník pozemku p. č. hodnota, zahrada o výměře 535 m2, evidován jméno FO (otec žalovaného). Současně z této listiny vyplývá, že užívací právo k pozemku p. č. hodnota svědčilo jméno FO a jméno FO.

8. Z nedatovaného dopisu otce žalovaného soud zjistil, že pan jméno FO kontaktoval rodiče žalobce s tím, že v době uzavření kupní smlouvy v roce Anonymizováno „neměl možnost ověřit se geodet. poměry a tedy to, že sousedící zahrada má p. č. hodnota;“ současně rodičům žalobce nabízel od roku 1992 nájemní smlouvu.

9. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 26. 6. 1997 soud zjistil, že jako vlastník pozemku p. č. st. Anonymizováno o výměře 786 m2 s domem č. p. Anonymizováno byli k uvedenému dni evidováni jméno FO a jméno FO.Z úmrtního listu ze dne 12. 7. 2000 soud zjistil, že jméno FO zemřel dne datum.Z úmrtního listu ze dne 12. 11. 2013 soud zjistil, že jméno FO zemřel dne datum. Z úmrtního listu ze dne 7. 2. 2013 soud zjistil, že jméno FO zamřela dne datum.

10. Z usnesení pověřené notářky Anonymizováno ze dne datum, č. j. spisová značka, soud zjistil, že byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po jméno FO, podle níž nabyl žalovaný mj. právě pozemek parc. č. hodnota, zahrada v k. ú. jméno FO.

11. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 10. 1. 2024 soud zjistil, že jako vlastník pozemku p. č. st. Anonymizováno o výměře 786 m2 v k. ú. jméno FO, jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno, je evidován žalobce.

12. Ze sdělení Anonymizováno jméno FO k žádosti o informace ze dne 24. 1. 2024 vyplynulo, že Anonymizováno jméno FO, stavební odbor nemá k dispozici spis o správním řízení ohledně stavby garáže na pozemku p. č. hodnota v k. ú. jméno FO, neboť stavební úřad nikdy nevydal žádné opatření či povolení vztahující se k výše uvedené stavbě. K této listině soud uvádí, že ji nepovažoval z hlediska posouzení věci za zásadní. Soud vychází z toho, že právnická osoba v jméno FO vydal stavební povolení jméno FO na stavbu kůlny na pozemku p. č. hodnota v k. ú. jméno FO. Soud nepovažuje toto stavební povolení za rozporné se sdělením Anonymizováno jméno FO k žádosti o informace ze dne 24. 1. 2024, neboť se jedná o stavební povolení vydané jiným správním orgánem, než je Anonymizováno jméno FO. Ze stejného důvodu soud nepovažoval za nezbytné dále vyzývat Anonymizováno jméno FO k vyjádření k obsahu stavebního povolení, jak navrhoval zástupce žalobce na jednání dne 15. 4. 2024. Soud má za to, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně z dosud provedeného dokazování. Ze stejného důvodu pak neprováděl dokazování ani výslechem svědka jméno FO, nar. datum, bytem adresa, jak navrhoval zástupce žalovaného, neboť i tento navrhovaný důkaz byl s ohledem na dostatečně zjištěný skutkový stav věci nadbytečný.

13. Soud dále provedl dokazování výzvou zástupce žalobce ze dne 13. 10. 2023, reakcí žalovaného ze dne 20. 10. 2023. Z této komunikace je zřejmé, že účastníci mezi sebou komunikovali ohledně řešení vlastnického práva k zahradě – pozemku p. č. hodnota v k. ú. jméno FO. Dále soud provedl dokazování dopisem z advokátní poradny ze dne 26. 10. 1993, dopisem zástupce starosty jméno FO ze dne 8. 9. 1992 a kopií e-mailu ze dne 13. 8. 2012. Z těchto listin v obecnosti vyplynulo, že účastníci, resp. jejich rodiče komunikovali ohledně situace týkající se zahrady p. č. hodnota. Z hlediska posouzení věci samé však z těchto důkazů nevyplynuly žádné pro věc zásadní skutečnosti.

14. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Otec žalovaného, jméno FO, se dohodl na základě odstupní smlouvy ze dne datum s jméno FO na přenechání nemovitostí evidovaných na vložce č. hodnota v k. ú. jméno FO. Na této vložce byly evidovány pozemky p. č. st. Anonymizováno s domem č. p. Anonymizováno, pp. AnonymizovánoAnonymizovánorole, pp. Anonymizováno role, pp. Anonymizováno louka a pp. Anonymizováno role. Otec žalovaného (jméno FO) komunikoval s rodiči žalobce (jméno FO a jméno FO) ohledně prodeje rodinného domu, přičemž rodičům žalobce navrhl, aby se smlouva vztahovala na rodinný dům č. p. Anonymizováno, stavební parcelu p. č. st. Anonymizováno i přilehlou zahradu. Dne datum se jméno FO (otec žalovaného) jako prodávající dohodl s jméno FO a jméno FO (rodiči žalobce) jako kupujícími na prodeji rodinného domu č. p. Anonymizováno v jméno FO se stavební parcelou p. č. st. Anonymizováno zapsaných na vložce č. hodnota pozemkové knihy pro k. ú. jméno FO. Kupní smlouva zahradu p. č. hodnota nezahrnovala. K prodeji rodinného domu dala souhlas Rada místního národního výboru, jakož i okresní národní výbor (vč. stavební parcely p. č. st. Anonymizováno). Na základě kupní smlouvy ze dne datum bylo zapsáno vlastnické právo rodičů žalobce (jméno FO a jméno FO) k pozemku p. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno v k. ú. jméno FO, do katastru nemovitostí. Rodiče žalobce po uzavření kupní smlouvy s otcem žalovaného fakticky užívali společně s domem č. p. Anonymizováno a parcelou p. č. st. Anonymizováno rovněž přilehlou zahradu p. č. hodnota; o jejím faktickém užívání rodiči žalobce (i samotným žalobcem) nebylo mezi stranami sporu. Jako vlastník pozemku – zahrady p. č. hodnota byl však stále v katastru nemovitostí evidován otec žalovaného (jméno FO). právnická osoba – komise pro výstavbu povolila na základě stavebního povolení ze dne 16. 4. 1986 jméno FO jako stavebníkovi stavbu kůlny na pozemku p. č. hodnota v k. ú. jméno FO. Otec žalovaného (jméno FO) kontaktoval po uzavření kupní smlouvy rodiče žalobce s tím, že nevěděl o samostatném p. č. přilehlé zahrady, a pokoušel se situaci s rodiči žalobce řešit. Otec žalovaného jméno FO zemřel dne datum. Žalovaný po smrti svého otce nabyl na základě usnesení datum, č. j. spisová značka, mj. pozemek p. č. hodnota – zahradu v k. ú. jméno FO. Matka žalobce jméno FO zemřela dne datum, otec žalobce jméno FO zemřel dne datum. Žalobce je evidován v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku p. č. hodnota, jehož součástí je také rodinný dům č. p. Anonymizováno.

15. Podle § 135a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném od 1. 4. 1983, se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2).

16. Podle odst. 2 téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 4. 1983 jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Je-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná výměra podle § 200 a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku, má občan právo vybrat si jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou zřídí právo osobního užívání.

17. Podle § 135a odst. 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983 však takto nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.

18. Podle § 135a odst. 4 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983 si může do doby podle odstavců 1 a 2 občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu.

19. Podle § 507a odst. 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983 se do doby uvedené v ustanovení § 135a započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.

20. Podle § 127 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 jsou v osobním vlastnictví především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví jsou dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty.

21. Podle § 134 odst. 1, 2 a 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

22. Podle § 125 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 zvláštní zákon stanoví, které věci mohou být předmětem vlastnictví pouze státu nebo určených právnických osob.Podle § 130 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

23. Úvodem soud předesílá, že neshledal důvodnou námitku zástupce žalovaného týkající se nedostatku naléhavého právního zájmu na tomto určení, jak uváděl na jednání dne 15. 4. 2024. Podle konstantní judikatury se totiž dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci. Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, přičemž žalobce zde nežádá určení svého vlastnictví, ale vlastnictví svého předchůdce (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005). Na základě takového rozhodnutí teprve může žalobce v dědickém řízení žádat dodatečné projednání tohoto majetku a následně se případně domáhat určení svého vlastnictví k věci, jež by bylo podkladem pro zápis v katastru nemovitostí. Žalobce se tak může domáhat určení, že jeho právní předchůdci (rodiče) byli ke dni úmrtí vlastníky nemovitosti – zahrady p. č. hodnota v k. ú. jméno FO. Soud proto posoudil podanou žalobu na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

24. Občanský zákoník z roku 1964 původně institut vydržení neobsahoval. K jeho zakotvení došlo v souvislosti s přijetím novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983. Tato novela nově (resp. znovu) zavedla institut vydržení, avšak fakticky pouze částečně. Vydržení bylo totiž s účinností od 1. 4. 1983 omezeno, pokud jde o rozsah subjektů, které mohly věc vydržet, ale také ve vztahu k předmětu vydržení. Podle § 135a odst. 1 obč. zák. účinného od 1. 4. 1983 mohl věc vydržet pouze občan (tj. nikoli např. právnická osoba), a to pouze u věcí, které mohly být předmětem osobního vlastnictví podle tehdejších předpisů. V případě pozemku (nebo jeho části), který měl občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání, nabýval vlastnictví k pozemku (nebo jeho části) stát; občan měl toliko právo na to, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku – tuto úpravu obsahuje výslovně § 135a odst. 2 obč. zák.

25. Podle právní úpravy účinné od 1. 4. 1983 tak bylo nutné rozlišovat, o jakou osobu se jedná (kdo měl věc vydržet) a jaká je povaha vydržované věci (zda tato věc mohla být předmětem osobního vlastnictví). Ze znění § 135a odst. 2 obč. zák. přitom výslovně vyplývá, že pozemek (a to jakýkoli pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti další novela obč. zák. (č. 509/1991 Sb.), způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší právní úpravy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (k tomu srov. § 127 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991), ale i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl pouze právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983. Jednoznačný závěr o tom, že pozemky nebyly až do 1. 1. 1992 způsobilými předměty vydržení, uvádí ve své judikatuře také Nejvyšší soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006).

26. Až v souvislosti s přijetím novely č. 509/1991 Sb., tj. s účinností od 1. 1. 1992, byly odstraněny rozdíly mezi jednotlivými druhy a formami vlastnického práva a ustanovení, která upravovala určité otázky pouze pro oblast osobního vlastnictví, byla zrušena (viz důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona č. 509/1991 Sb., sněmovní tisk č. 685, Federální shromáždění ČSFR 1990-1992, k § 123 až 135c, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR). Od 1. 1. 1992 tak platilo, že se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, u nemovitostí po dobu 10 let, přičemž do této doby se započítávala také doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§ 134 odst. 1 a 3 obč. zák.). Z vydržení byly nadále (od 1. 1. 1992) vyloučeny pouze věci, které nemohly být předmětem vlastnictví a věci, které mohly být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob, což měl podle § 125 odst. 2 určovat zvláštní zákon. Teprve ke dni 1. 1. 1992 se tak mohli rodiče žalobce stát vlastníky pozemku p. č. hodnota (zahrady) v k. ú. jméno FO. Kromě podmínky nepřetržité držby pozemku po dobu 10 let se však muselo jednat o držbu oprávněnou. Obč. zák. totiž v § 134 odst. 1 výslovně hovoří o oprávněném držiteli. Oprávněná držba předpokládá, že je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Dobrá víra se přitom musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci, tj. i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001). Posouzení, zda je držitel v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).

27. V projednávané věci žalobce tvrdil, že se jeho rodiče chopili držby pozemku parc. č. hodnota (zahrady), k němuž požadoval určení vlastnického práva, na základě kupní smlouvy uzavřené s otcem žalovaného dne datum. V kupní smlouvě však byly identifikovány pouze „rodinný domek čp. Anonymizováno v jméno FO se stavební plochou č. hodnota“. Předsmluvní dopis, ve kterém je zmíněna také zahrada a kterým žalobce v podané žalobě argumentoval na podporu svého závěru o úmyslu rodičů koupit rovněž zahradu, je přitom datován před uzavřením kupní smlouvy (na dopise je uvedeno datum 20. 9. 1963). Obsahem následně uzavřené kupní smlouvy je pouze stavební parcela p. č. st. Anonymizováno s rodinným domem č. p. Anonymizováno. Z předsmluvního dopisu proto nelze dospět k závěru o tom, že se rodiče žalobce s otcem žalovaného dohodli rovněž na koupi přilehlé zahrady – tento dopis dobrou víru žalobce (resp. jeho právních předchůdců) neprokazuje. Nelze přitom souhlasit s tvrzením žalobce, že zahrada byla „součástí prodávaného celku jako příslušenství domu,“ jak uváděl v žalobě. Uvedené nemovitosti (tj. jak stavební parcela č. p. st. Anonymizováno, jejíž součástí je stavba – rodinný dům č. p. Anonymizováno, tak i zahrada p. č. hodnota) jsou samostatnými věcmi v právním smyslu. Účinky kupní smlouvy uzavřené ohledně stavební parcely p. č. st. Anonymizováno a rodinného domu č. p. Anonymizováno se tak na zahradu p. č. hodnota jako samostatnou věc v právním smyslu automaticky vztahovat nemohou.

28. Dobrou víru žalobce (jeho rodičů) neprokazuje ani doložené stavební povolení, kterým byla otci žalobce jako stavebníkovi povolena stavba kůlny na pozemku p. č. hodnota (na zahradě). Z tohoto stavebního povolení naopak zcela jednoznačně vyplývá, že zahrada je identifikována odlišným p. č., než jak je stavební parcela p. č. st. Anonymizováno s rodinným domem č. p. Anonymizováno identifikována v kupní smlouvě ze dne datum. Ze stavebního povolení však jasně vyplývá identifikace zahrady parcelním číslem hodnota. Nelze přitom přehlédnout, že žádost o vydání stavebního povolení podal sám otec žalobce, jméno FO, a to jako stavebník. I podle tehdejších předpisů [zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném od 1. 1. 1983 do 30. 4. 1990, a prováděcích předpisů – vyhlášky č. 85/1796 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1981 do 16. 7. 1992] přitom bylo povinností uvést v žádosti o vydání stavebního povolení jasnou identifikaci stavebního pozemku, na kterém má být stavba provedena, a to právě parcelním číslem (takto bylo nutné identifikovat pozemek, ať už se jednalo o ohlášení drobné stavby či žádost o vydání stavebního povolení – viz § 14 a § 23 vyhlášky č. 85/1976 Sb., na kterou výslovně odkazuje vydané stavební povolení). Již ke dni podání žádosti o vydání stavebního povolení tak musel otec žalobce disponovat informací o tom, jak je přilehlá zahrada identifikována v příslušných evidencích. Otec žalobce tak na základě objektivních podkladů nemohl být v dobré víře, že na základě dříve uzavřené kupní smlouvy nabyl do svého vlastnictví rovněž k domu přilehlou zahradu. Nadto nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že stavební úřad nepochyboval o vlastnictví otce žalobce, neboť mu k jeho žádosti vydal stavební povolení. V tomto stavebním povolení je totiž otec žalobce identifikován jako stavebník, nikoli vlastník. O tom, zda je otec žalobce vlastníkem pozemku p. č. hodnota, tak stavební povolení neříká vůbec ničeho. Se zřetelem ke všem okolnostem tedy nemohli být právní předchůdci žalobce objektivně po celých zákonem požadovaných 10 let přede dnem 1. 1. 1992 v dobré víře o tom, že jim náleží vlastnické právo také k pozemku p. č. hodnota.

29. Žalobce v této souvislosti argumentoval tím, že otec žalovaného si nebyl vědom samostatné evidence přilehlé zahrady, neboť „v tom čase neměl možnost ověřit si geodet. poměry a tedy to, že sousední parcela má p. č. hodnota a že tedy nespadá do kupní smlouvy.“ K tomu soud znovu uvádí, že bez ohledu na toto tvrzení otci žalobce – panu jméno FO muselo být s ohledem na vydané stavební povolení k pozemku p. č. hodnota zřejmé, že zahrada (pozemek p. č. hodnota) je evidována odlišně od pozemků obsažených v kupní smlouvě. Rodiče žalobce tak nemohli být v tzv. omluvitelném omylu, jak uváděl zástupce žalobce na jednání dne datum. Omluvitelný omyl držitele totiž předpokládá, že držitel neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří, a to při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat. Dobrá víra totiž zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Jak již bylo uvedeno výše, rodiče žalobce se museli seznámit se skutečností, že přilehlá zahrada není obsažena v předmětu převodu kupní smlouvy ze dne datum. Tato skutečnost (odlišná identifikace zahrady p. č. hodnota od stavební parcely p. č. st. Anonymizováno s rodinným domem č. p. Anonymizováno) musela v rodičích žalobce při vynaložení běžné (normální) opatrnosti objektivně vyvolat pochybnost o existenci jejich vlastnického práva k přilehlé zahradě. Minimálně v tomto okamžiku tak byla dobrá víra předchůdců žalobce narušena.

30. Soud proto uzavírá, že ke dni 1. 1. 1992, kdy mohli rodiče žalobce pozemek parc. č. hodnota v k. ú. jméno FO s ohledem na vývoj právní úpravy nejdříve nabýt vydržením, nebyla splněna podmínka předchozí desetileté nepřetržité oprávněné držby. Dobrá víra (oprávněnost držby) rodičů žalobce byla totiž minimálně ke dni podání žádosti o vydání stavebního povolení (dne datum), resp. ke dni vydání stavebního povolení ze dne datum, č. výst. Anonymizováno, narušena. S ohledem na uvedené se soud již nezabýval námitkou žalovaného, že je namítané vydržení v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na nesplnění zákonem požadovaných podmínek totiž soudu nezbylo než podanou žalobu zamítnout.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl s podanou žalobou úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, který ve věci učinil 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast na jednání dne datum). Za tyto úkony mu náleží náhrada v celkové výši 7 500 Kč [3 x 2 500 Kč, § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“)]. Dále zástupci žalovaného přísluší paušální náhrada hotových výdajů stanovená podle § 13 odst. 4 AT ve výši 3 x 300 Kč. Ve vztahu k účasti na jednání doložil zástupce žalovaného výši hotových výdajů, které představují cestovné za cestu k jednání z adresa a zpět v délce 240 km dle § 13 AT, za které náleží náhrada 2 040,60 Kč za 240 ujetých km (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., při průměrné spotřebě 7,5 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle téže vyhlášky). K nákladům řízení patří dále náhrada za ztrátu času za cestu advokáta k jednání z adresa a zpět v délce 8 započatých půlhodin při sazbě 100 Kč za každou započatou půlhodinu (§ 14 odst. 3 AT), tj. 800 Kč. Odměna advokáta se pak zvyšuje o náhradu za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %. Celkové náklady řízení žalovaného tak představuje částka 13 601,13 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit k rukám zástupce žalovaného Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí.