OSJI 3 C 110/2026-19

Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Kubrickou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 49 825,33 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 32 113,76 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v jaké se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 711,57 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 006,44 Kč, úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 46 913,85 Kč od 24. 3. 2026 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 302,21 Kč od 31. 12. 2025 do 23. 3. 2026 a úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 49 825,33 Kč od 24. 3. 2026 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 49 825,33 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 6. 11. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, jejíž součástí byly také úvěrové podmínky žalobkyně. Žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřovala, zda žalovaný bude schopen úvěr splácet, a to kontrolou v dostupných registrech, výpočtem tzv. MLS částky a zjišťováním kreditního skóre žalovaného. Žalobkyně popsala, jakým způsobem obecně probíhá zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 152/2019. K samotné smlouvě uvedla, že na jejím základě byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového rámce, který bylo možné v souladu s úvěrovými podmínkami měnit i v průběhu trvání úvěrového vztahu. Celkem žalovaný načerpal částku 96 124,40 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách, jejichž výše byla stanovena na 4 % aktuální dlužné částky. Žalovaný však uhradil pouze celkovou částku 64 010,64 Kč. Jelikož žalovaný úvěr řádně nehradil, prohlásila jej žalobkyně ke dni 16. 12. 2025 za splatný. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek předžalobní výzvou, ani poté však žalovaný dluh neuhradil. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 46 913,85 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalovanému poskytnuta a kterou žalovaný neuhradil), poplatků ve výši 156 Kč, poplatků za pojištění ve výši 355,48 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 500 Kč. Dále žalobkyně požadovala příslušenství v podobě úroku kapitalizovaného ke dni sepsání žaloby ve výši 8 006,44 Kč, úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného ke dni sepsání žaloby ve výši 1 302,21 Kč, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 46 913,85 Kč od 24. 3. 2026 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 49 825,33 Kč od 24. 3. 2026 do zaplacení. V doplňujícím podání ze dne 28. 4. 2026 žalobkyně zopakovala postup, jakým prověřovala úvěruschopnost žalovaného a odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 106 VSPH 186/2025. Žalobkyně zdůraznila, že provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, jak vyplývá také z předložené karty klienta. Žalobkyně počítala s tím, že žalovaný měsíčně splácí částku 9 640 Kč, kterou zohlednila při výpočtu tzv. MLS částky. O schopnosti žalovaného úvěr splácet pak svědčí i to, že žalovaný hradil úvěr po dobu téměř dvou let, k čemuž žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2025, č. j. 8 Co 202/2025-72.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání dne 8. 7. 2026 se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o věci jednal s rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

3. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že předmětem podnikání žalobkyně je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne 6. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 19 000 Kč, s roční úrokovou sazbou 26,28 %. V souladu s bodem 3. úvěrových podmínek bylo možné zvýšit úvěrový rámec až do výše 500 000 Kč. Výše prvního čerpání úvěru činila 18 987 Kč, která představovala kupní cenu zboží – černá technika (telefon zn. Apple), jehož kupní cena činila celkem 38 987 Kč (žalovaný měl uhradit 20 000 Kč v hotovosti). Žalovaný při podpisu smlouvy uvedl, že je svobodný, má střední vzdělání s maturitou a bydlí ve vlastním bytě/domě. Nevyživuje žádnou další osobu a jeho měsíční příjem činí 80 000 Kč, přičemž jde o příjem z podnikání (žalovaný je označen identifikačním číslem osoby). K výdajům žalovaného je ve smlouvě uvedeno, že na bydlení vynakládá 3 000 Kč, na splátky dalších úvěrů 6 000 Kč a jako ostatní výdaje částku 12 000 Kč. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 21 704 Kč, přičemž výše měsíční splátky byla sjednána na 4 % z aktuální dlužné částky. Součástí smlouvy byl také přehled služeb, poplatků a odměn platný k 1. 6. 2023 (sazebník). Z připojených úvěrových podmínek platných od 1. 6. 2023 (bod 2.4) soud zjistil, že úvěrovým rámcem je maximální částka, kterou je možné čerpat, přičemž výše konkrétního úvěrového rámce je uvedena ve smlouvě o úvěru.

5. Z listiny označené jako karta klienta soud zjistil specifikaci úvěru č. hodnota. Jako datum schválení je uvedeno datum 6. 11. 2023; výše úvěru činila 50 000 Kč. Pokud jde o finanční údaje žalovaného, v kartě klienta jsou uvedeny příjmy ve výši 80 000 Kč, zdroj příjmů: podnikatel; příjem ostatních členů domácnosti činí 0 Kč a jako měsíční výdaje domácnosti je uvedena částka 21 000 Kč.

6. Z listiny označené jako úvěrová zpráva soud zjistil, že žalovaný má již přiděleny 2 existující splátkové kontrakty a 1 nesplátkový kontrakt.

7. V listině označené jako „ověření bonity MLS“ žalobkyně popisuje obecný způsob výpočtu tzv. MLS částky a v návaznosti na to vypočítává tento údaj k žalovanému. Žalobkyně odečetla od příjmu žalovaného životní minimum ve výši 4 860 Kč a splátky ostatních závazků ve výši 9 640 Kč, včetně splátky schváleného úvěru ve výši 760 Kč. Zbývající MLS žalovaného mělo činit 64 640 Kč.

8. Z výpisu čerpání splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný čerpal od žalobkyně celkem částku 96 124,40 Kč, a to postupně ode dne 6. 11. 2023 až do 13. 4. 2025 (jedná se o součet všech částek čerpání). Žalovaný naopak hradil úvěr nepravidelnými splátkami od 19. 12. 2023 do 22. 8. 2025, přičemž celkem žalobkyni uhradil částku 64 010,64 Kč (jedná se o součet všech provedených úhrad).

9. Dopisem ze dne 16. 12. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého poskytnutého úvěru. Podle připojeného poštovního podacího archu byla výzva žalovanému odeslána téhož dne.

10. Dopisem ze dne 29. 1. 2026 vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby. Podle připojeného poštovního podacího archu byla výzva žalovanému odeslána 30. 1. 2026.

11. Podle výpisu z živnostenského rejstříku byl žalovaný v době poskytnutí finančních prostředků podnikatelem; živnostenské oprávnění mu vzniklo 20. 9. 2021 na dobu neurčitou.

12. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně dne 6. 11. 2023 jednala s žalovaným ohledně poskytnutí finančních prostředků, přičemž na základě smlouvy z uvedeného dne se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 19 000 Kč, přičemž tento úvěrový rámec mohl být podle obsahu smlouvy zvýšen až do částky 500 000 Kč. Podle výpisu z živnostenského rejstříku byl žalovaný v době poskytnutí finančních prostředků skutečně podnikatelem, nicméně soud nemá k dispozici žádné listinné důkazy, z nichž by bylo možné dovodit, že finanční prostředky žalobkyně poskytla žalovanému v přímé souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou měsíčních splátek, jejichž výše činila 4 % aktuální dlužné částky. Žalobkyně při sjednávání úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným ohledně jeho příjmů a výdajů. Žalovaný celkem čerpal finanční prostředky ve výši 96 124,40 Kč, a to postupně ode dne 6. 11. 2023 až do 13. 4. 2025 (jedná se o součet všech částek čerpání). Žalovaný naopak hradil úvěr nepravidelnými splátkami od 19. 12. 2023 do 22. 8. 2025, přičemž celkem žalobkyni uhradil částku 64 010,64 Kč (jedná se o součet všech provedených úhrad). Žalovaný úvěr nehradil řádně, proto jej žalobkyně vyzvala ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 16. 12. 2025. Žalobkyně znovu vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 29. 1. 2026.

13. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala přímou souvislost mezi poskytnutím finančních prostředků a podnikatelskou činností žalovaného. Samotné uvedení IČO žalovaného s tím, že má příjem z podnikání, ani skutečnost, že v době vyplacení peněžních prostředků žalovanému byl žalovaný podnikatelem, nejsou způsobilé prokázat, že se jednalo právě o podnikatelský úvěr. Žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že by při jednání s žalovaným zjišťovala oblast podnikatelské působnosti žalovaného, tedy že by měla za osvědčené, že finanční prostředky budou použity právě pro podnikání žalovaného. Žalobkyně nemohla být ani ve smyslu § 118a o. s. ř. vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a předložení důkazů k jejich prokázání, neboť nařízeného jednání se neúčastnila. Soud proto na uzavřenou smlouvu nahlížel tak, jako by se jednalo o úvěr poskytnutý spotřebiteli.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 do 31. 12. 2023 (tj. i ke dni podpisu smlouvy dne 6. 11. 2023), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí věřitelem poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru pro účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Spotřebitelem je podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení a výši úroku z prodlení s placením pohledávky výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícím právním závěrům. Na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a v řízení nebyla prokázána přímá souvislost mezi poskytnutím finančních prostředků a podnikatelskou činností žalovaného. Soud proto na uzavřenou smlouvu nahlížel jako na spotřebitelský úvěr. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně [blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (na který žalobkyně odkazovala), oba uvedené rozsudky jsou aplikovatelné i ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru].

18. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně dostatečným způsobem neprověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně počítala pouze s částkami uvedenými samotným žalovaným, přičemž k jeho příjmové stránce žalobkyně nedoložila žádné listinné důkazy, které by prokazovaly skutečné ověření příjmové stránky žalovaného. Žalobkyně sice měla zjištěno, že žalovaný měsíčně splácí také další závazky, jak dokládá úvěrová zpráva, nicméně faktické výdaje žalovaného na bydlení, stravu apod. žalobkyně neprověřovala. Předložená listina označená jako karta klienta a „ověřování bonity MLS“ nedokládá skutečné prověření příjmů a výdajů žalovaného, neboť v kartě klienta žalobkyně uvádí pouze skutečnosti tvrzené žalovaným a v listině označené jako „ověřování bonity MLS“ žalobkyně počítá s výdaji ve výši životního minima a příjmy tvrzenými žalovaným (uvedenou částkou 80 000 Kč). S ohledem na výše uvedené učinil soud závěr, že žalobkyně nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a proto soud posoudil uzavřenou smlouvu mezi žalobkyní a žalovaným jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

19. Na závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy nemění ničeho ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 152/2019. I podle tohoto rozhodnutí je nezbytné hodnotit úvěruschopnost žadatele o úvěr porovnáním zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí (byť nelze jednoznačně určit jediný možný způsob zkoumání úvěruschopnosti). Dlužno však připomenout, že k judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 plyne povinnost nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale tvrzené údaje prověřit, což žalobkyně v nyní řešené věci dostatečným způsobem neučinila.

20. Neobstojí ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019. Tento rozsudek se týká trestného činu podvodu a úvěrového podvodu, tj. jde o posouzení naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů, nikoli primárně toho, jaké podmínky jsou na úvěrující společnosti kladeny z hlediska soukromoprávního. Pokud jde o odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 106 VSPH 186/2025, ani toto rozhodnutí závěr o neplatnosti smlouvy nevyvrací. Z uvedeného rozhodnutí žalobkyně dovozovala, že využití prezentovaného mechanismu tzv. „credit scoringu“ v podobě výpočtu MLS dlužníka představovalo dostatečné prověření úvěruschopnosti. To, že žalobkyně využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, výdaje na bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek dalších úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24). Využití statistických modelů bez reálného ověření skutečných (nikoli pouze tvrzených) výdajů s ohledem na individuální okolnosti konkrétního žadatele o úvěr dostatečné ověření úvěruschopnosti spotřebitele nepředstavuje. V nyní řešeném případě žalobkyně reálnou příjmovou a výdajovou stránku žalovaného nezohlednila, proto svou povinnost hodnotit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nesplnila.

21. Konečně, pokud jde o odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2025, č. j. 8 Co 202/2025-72, žalobkyně v návaznosti na toto rozhodnutí zdůrazňovala, že o schopnosti žalovaného úvěr splácet svědčila skutečnost, že žalovaný úvěr splácel téměř po dobu dvou let. K uvedenému rozhodnutí soud poznamenává, že jej ke dni vydání tohoto rozsudku nelze dohledat prostřednictvím právních informačních systémů ASPI, beck-online, ani v databázi rozhodnutí zveřejňovaných Ministerstvem spravedlnosti na webových stránkách https://rozhodnuti.justice.cz/. Nicméně ani samotná skutečnost, že žalovaný po určitou dobu úvěr splácel, nesvědčí o tom, zda žalobkyně v době poskytnutí finančních prostředků hodnotila příjmy a výdaje žalovaného s odbornou péčí. Nad rámec toho je nutno dodat, že žalovaný čerpal finanční prostředky od žalobkyně opakovaně (od 6. 11. 2023 až do 13. 4. 2025) a celkovou poskytnutou částku tak neustále zvyšoval. Z předloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplynulo, že naopak žalovaný splácel úvěr nepravidelně. Ani tato argumentace proto závěr o neplatnosti smlouvy nevyvrací.

22. Žalobkyně však prokázala, že žalovanému poskytla finanční prostředky v celkové výši 96 124,40 Kč, a to postupně ode dne 6. 11. 2023 až do 13. 4. 2025 (jedná se o součet všech částek čerpání). Stejně tak žalobkyně prokázala, že žalovaný uhradil nepravidelnými splátkami od 19. 12. 2023 do 22. 8. 2025 celkem částku 64 010,64 Kč (jedná se o součet všech provedených úhrad). Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva a není mezi nimi jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně mu plnila bez právního důvodu. Žalobkyně tak má právo na vrácení toho, co žalovanému poskytla. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil, resp. ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou a dosud neuhrazenou jistinu. Rozdíl mezi získanou a již vrácenou částkou činí 32 113,76 Kč, což je částka, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit.

23. Pokud se jedná o úrok z prodlení a s tím související dobu přiměřenou možnostem žalovaného k vrácení dlužné části jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění dluhu. Nicméně § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení obsažené v o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli úvěru teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Splatnost poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele je tak určena až rozhodnutím soudu a do té doby se spotřebitel s úhradou poskytnuté jistiny do prodlení dostat nemůže.

24. S ohledem na skutečnost, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením sloužícím k ochraně spotřebitele, je to spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. V nyní řešené věci byl však žalovaný pasivní, jednání dne 8. 7. 2026 se nezúčastnil. O této své procesní povinnosti proto nemohl být poučen. Ani ze spisu nevyplynuly skutečnosti svědčící o aktuálních majetkových možnostech žalovaného. Soud proto určil lhůtu k vrácení poskytnuté jistiny v délce 30 dnů, neboť má za to, že jde o lhůtu dostatečnou pro případné obstarání finančních prostředků a současně jde o lhůtu přiměřenou z hlediska oprávněných zájmů žalobkyně (výrok I.).

25. S ohledem na vše výše uvedené soud ve výroku II. zamítl zbývající část žaloby, tj. vše nad rámec poskytnuté a žalovaným dosud neuhrazené jistiny, včetně požadovaných úroků z neplatné smlouvy, poplatků, jakož i úroků z prodlení (ať už vyjádřených kapitalizovanou částkou či procentní sazbou).

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posuzování procesního úspěchu účastníků soud zohledňoval celý předmět řízení, tj. i požadované příslušenství, a to kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015; či ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017). Žalobkyně požadovala zaplacení celkové částky 62 395,27 Kč, vyhověno jí však bylo jen do částky 32 113,76 Kč. Procesní úspěch žalobkyně i žalovaného je tedy v zásadě stejný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný ve stanovené lhůtě dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na exekuci nebo na soudní výkon rozhodnutí.