OSJI 3 C 117/2026-28

Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Kubrickou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 121 008,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 596 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v jaké se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 90 412,42 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 19 674,02 Kč, úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 118 608,42 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 164,47 Kč od 26. 11. 2025 do 16. 2. 2026 a úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 121 008,42 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 121 008,42 Kč s tím, že dne 21. 2. 2019 uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalobkyně popsala, že před sjednáním smlouvy prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to kontrolou v dostupných registrech, výpočtem tzv. MLS částky a zjišťováním kreditního skóre žalovaného. Žalobkyně popsala, jakým způsobem obecně probíhá zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 152/2019. K samotné smlouvě uvedla, že na jejím základě byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového rámce, který bylo možné v souladu s úvěrovými podmínkami měnit i v průběhu trvání úvěrového vztahu. Celkem žalovaný načerpal částku 221 898 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách, jejichž výše byla stanovena na 4 % aktuální dlužné částky. Žalovaný však uhradil pouze celkovou částku 191 302 Kč. Jelikož žalovaný úvěr řádně nehradil, prohlásila jej žalovaná ke dni 11. 11. 2025 za splatný. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek předžalobní výzvou, ani poté však žalovaný dluh neuhradil. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 118 608,42 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalovanému poskytnuta a kterou žalovaný neuhradil), nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 500 Kč. Dále žalobkyně požadovala příslušenství v podobě úroku kapitalizovaného ke dni podání žaloby ve výši 19 674,02 Kč, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 118 608,42 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení, úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného ke dni sepsání žaloby ve výši 3 164,47 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 121 008,42 Kč od 17. 2. 2026 do zaplacení. V doplňujícím podání ze dne 29. 4. 2026 žalobkyně zopakovala postup, jakým prověřovala úvěruschopnost žalovaného a odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 79 ICm 1788/2024 a 106 VSPH 186/2025 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích sp. zn. 27 Co 141/2025-71. Žalobkyně zdůraznila, že započitatelný příjem žalovaného činil 19 000 Kč, od kterého žalobkyně odečetla částku životního minima ve výši 3 410 Kč, součet splátek úvěrů ve výši 93 Kč a splátku schvalovaného úvěru ve výši 720 Kč. Zbývající MLS žalovaného tak činilo 14 777 Kč. K ověření příjmové a výdajové stránky měla žalobkyně k dispozici výpis z účtu žalovaného za období od 14. 1. do 31. 1. 2019. Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaný úvěr hradil po dobu delší 6 let, což svědčí o jeho schopnosti úvěr splácet. Při jednání dne 1. 7. 2026 žalobkyně dále odkázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 27 Icm 794/2024-58.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání dne 1. 7. 2026 se bez omluvy nedostavil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že předmětem podnikání žalobkyně je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

4. Ze smlouvy o úvěru s opakovaným čerpáním č. hodnota ze dne 21. 2. 2019 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 17 990 Kč, s roční úrokovou sazbou 26,28 %. V souladu s bodem 3. úvěrových podmínek bylo možné zvýšit úvěrový rámec až do výše 500 000 Kč. Výše prvního čerpání úvěru činila 17 990 Kč, která představovala kupní cenu zboží – IdeaPad 330S-15IKB. Žalovaný při podpisu smlouvy uvedl, že je svobodný, má učňovské vzdělání a bydlí ve vlastním bytě/domě. Jeho měsíční příjem činí 19 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 28 000 Kč. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 21 259 Kč, přičemž výše měsíční splátky byla sjednána na 4 % z aktuální dlužné částky. Součástí smlouvy byl také sazebník poplatků a odměn platný k 1. 2. 2019. Z připojených úvěrových podmínek platných od 1. 12. 2018 (bod 2.4) soud zjistil, že úvěrovým rámcem je maximální částka, kterou je možné čerpat, přičemž výše konkrétního úvěrového rámce je uvedena ve smlouvě o úvěru. Smlouva není žalovaným vlastnoručně podepsána. V podpisové části je uveden kód 365487.

5. Z listiny označené jako karta klienta soud zjistil specifikaci úvěru č. hodnota. Jako datum schválení je uvedeno datum 21. 2. 2019; výše úvěru činila 120 000 Kč. Pokud jde o finanční údaje žalovaného, v kartě klienta jsou uvedeny příjmy ve výši 19 000 Kč, zdroj příjmů: zaměstnanec; příjem ostatních členů domácnosti činí 28 000 Kč a jako měsíční výdaje domácnosti je uvedena částka 7 000 Kč.

6. Z listiny označené jako úvěrová zpráva soud zjistil, že žalovaný má již přidělen 1 existující splátkový a 1 nesplátkový kontrakt.

7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný čerpal od žalobkyně celkem částku 221 898 Kč, a to postupně ode dne 7. 3. 2019 až do 28. 7. 2025 (uvedená částka představuje součet veškerých čerpaných plateb). Žalovaný naopak hradil úvěr původně splátkami ve výši 1 799 Kč, přičemž celkem žalobkyni uhradil částku 191 302 Kč (tato částka představuje součet všech žalovaným provedených plateb).

8. Dopisem ze dne 11. 11. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého poskytnutého úvěru. Podle připojeného poštovního podacího archu byla výzva žalovanému odeslána následujícího dne.

9. Dopisem ze dne 3. 12. 2025 vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby. Podle připojeného poštovního podacího archu byla výzva žalovanému odeslána 4. 12. 2025.

10. Z výpisu z účtu žalovaného č. č. účtu za období od 1. 1. 2019 do 31. 1. 2019, který doložila žalobkyně, soud zjistil, že příjem žalovaného ze zaměstnání činil v tomto měsíci částku 19 697 Kč. Celkový kreditní obrat žalovaného činil částku 21 197 Kč a celkový debetní obrat částku 20 785 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil zápornou hodnotu -4 620,21 Kč.

11. Soud si vyžádal také výpis z účtu žalovaného č. č. účtu za období měsíce únor 2019, přičemž z něj zjistil, že příjem žalovaného ze zaměstnání činil 21 131 Kč. Celkový kreditní obrat žalovaného činil částku 27 932 Kč a celkový debetní obrat částku 28 385,89 Kč. Konečný zůstatek na účtu činil zápornou hodnotu -5 074,10 Kč.

12. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně dne 21. 2. 2019 jednala s žalovaným ohledně poskytnutí finančních prostředků, přičemž na základě smlouvy z uvedeného dne se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 17 990 Kč, přičemž tento úvěrový rámec mohl být podle obsahu smlouvy zvýšen až do částky 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet formou měsíčních splátek, jejichž výše činila 4 % aktuální dlužné částky. Žalobkyně při sjednávání úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným ohledně jeho příjmů a výdajů, přičemž měla k dispozici výpis z účtu žalovaného č. č. účtu za období od 1. 1. 2019 do 31. 1. 2019. Žalovaný celkem čerpal finanční prostředky ve výši 221 898 Kč, a to postupně ode dne 7. 3. 2019 až do 28. 7. 2025. Žalovaný naopak hradil úvěr původně splátkami ve výši 1 799 Kč, přičemž celkem žalobkyni uhradil částku 191 302 Kč. Žalovaný úvěr nehradil řádně, proto jej žalobkyně vyzvala ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 11. 11. 2025. Žalobkyně znovu vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 3. 12. 2025.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020 (tj. i ke dni sjednání smlouvy dne 21. 2. 2019), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí věřitelem poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru pro účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Spotřebitelem je podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícím právním závěrům. Na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Sám žalovaný se neidentifikoval jako podnikatel a uvedl, že je zaměstnán. I když předložená smlouva neobsahuje vlastnoruční podpis žalovaného, zabýval se soud otázkou, zda žalobkyně při poskytnutí úvěru splnila svou zákonnou povinnost posuzovat schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí. Dospěje-li totiž soud k závěru, že smlouva o úvěru je z důvodu nesplnění zákonné povinnosti posuzovat úvěruschopnost žalované neplatná, není nutné zabývat se zachováním písemné formy této smlouvy v elektronické podobě podle § 562 o. z. ve spojení s § 104 a § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Negativní důsledky nedodržení formy smlouvy se totiž v takovém případě již neprojeví (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2021, č. j. 28 Co 221/2020-205, bod 25). Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným skutečně jednala, neboť žalovaný úvěr čerpal mj. také převody na svůj bankovní účet č. č. účtu.

17. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně [blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (na který žalobkyně odkazovala), oba uvedené rozsudky jsou aplikovatelné i ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru].

18. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně dostatečným způsobem neprověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Pokud jde o příjmy a výdaje, žalobkyně sice měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za měsíc leden 2019, tj. měsíc předcházející sjednání smlouvy, přičemž z tohoto výpisu z účtu skutečně vyplynulo, že příjem žalovaného ze zaměstnání odpovídá tomu, co žalovaný ke svým příjmům uvedl, avšak pokud jde o výdajovou stránku, nezohledňovala žalobkyně skutečné výdaje žalovaného, ale počítala naopak fakticky pouze se statistickými modely. V kartě klienta žalobkyně počítala s měsíčními výdaji domácnosti ve výši 7 000 Kč, v doplňujícím podání ze dne 29. 4. 2026 pak žalobkyně uvedla, že od příjmu žalovaného odečetla částku životního minima ve výši 3 410 Kč a dospěla k závěru, že po odečtení ostatních splátek žalovaného zbývá žalovanému měsíčně částka 14 777 Kč. Proč žalobkyně počítala původně s náklady domácnosti ve výši 7 000 Kč, následně pouze s částkou životního minima, však není zřejmé. Z doloženého výpisu z účtu žalovaného však vyplynulo, že výdaje žalovaného jsou mnohem vyšší, než s jakými počítala žalobkyně. Jak v měsíci lednu 2019, tak v měsíci únoru 2019 činil celkový debetní obrat na účtu žalovaného částku přesahující jeho celkový příjem. V obou měsících se žalovaný ocitl v záporném zůstatku. Žalobkyně se tedy měla zabývat zejména výdajovou stránkou žalovaného daleko důkladněji.

19. S ohledem na výše uvedené učinil soud závěr, že žalobkyně nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a proto soud posoudil uzavřenou smlouvu mezi žalobkyní a žalovaným jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu. Byť v době uzavření smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. 1 stanovil, že soud k neplatnosti přihlédne k námitce spotřebitele, úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru představuje implementaci předpisů Evropské unie vydaných na ochranu spotřebitele, přičemž podle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES věřitele stíhá povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele. V případě nesplnění této povinnosti jsou soudy povinny dovodit absolutní neplatnost sjednané smlouvy (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C-679/18). Právě tato úprava se promítla do znění zákona o spotřebitelském úvěru s účinností od 29. 5. 2022, který v tomto ohledu klade na poskytovatele úvěrů přísné nároky. Při jednání dne 1. 7. 2026 byla žalobkyně vyzvána podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila skutková tvrzení a důkazy k tomu, že se řádně zabývala schopností žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Ani poté však žalobkyně ničeho dalšího nedoplnila a další důkazní návrhy neoznačila.

20. Na závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy nemění ničeho ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 152/2019. I podle tohoto rozhodnutí je nezbytné hodnotit úvěruschopnost žadatele o úvěr porovnáním zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí (byť nelze jednoznačně určit jediný možný způsob zkoumání úvěruschopnosti). Dlužno však připomenout, že k judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 plyne povinnost nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale tvrzené údaje prověřit, což žalobkyně v nyní řešené věci dostatečným způsobem neučinila, zejména pokud jde o výdajovou stránku žalovaného.

21. Neobstojí ani odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019. Tento rozsudek se týká trestného činu podvodu a úvěrového podvodu, tj. jde o posouzení naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů, nikoli primárně toho, jaké podmínky jsou na úvěrující společnosti kladeny z hlediska soukromoprávního. Pokud jde o odkazy na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 79 ICm 1788/2024 a 106 VSPH 186/2025, ani tato rozhodnutí závěr o neplatnosti smlouvy nevyvrací. Z uvedených rozhodnutí žalobkyně dovozovala, že využití prezentovaného mechanismu tzv. „credit scoringu“ v podobě výpočtu MLS dlužníka představovalo dostatečné prověření úvěruschopnosti. To, že žalobkyně využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, výdaje na bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek dalších úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24). Využití statistických modelů bez reálného ověření skutečných (nikoli pouze tvrzených) výdajů s ohledem na individuální okolnosti konkrétního žadatele o úvěr dostatečné ověření úvěruschopnosti spotřebitele nepředstavuje. V nyní řešeném případě žalobkyně reálnou výdajovou stránku žalovaného zjistitelnou z předloženého výpisu z účtu nezohlednila, proto svou povinnost hodnotit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nesplnila.

22. Konečně, pokud jde o odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích sp. zn. 27 Co 141/2025-71, žalobkyně v návaznosti na toto rozhodnutí zdůrazňovala, že o schopnosti žalovaného úvěr splácet svědčila skutečnost, že žalovaný úvěr splácel po dobu přesahující 6 let. Ani s tímto tvrzením žalobkyně nelze souhlasit, neboť z doloženého přehledu (výpisu) čerpání, splátek a úhrad vyplynulo, že žalovaný úvěr čerpal postupně tak, že si od žalované půjčoval finanční prostředky opakovaně března 2019 až do července 2025 a celkovou poskytnutou částku tak neustále zvyšoval. Rovněž jeho splátka se tak neustále zvyšovala, neboť její výše byla ve smlouvě sjednána procentním vyčíslením v návaznosti na celkovou dlužnou částku, avšak žalovaný hradil finanční prostředky nepravidelně. Nadto jde o skutečnosti nastalé až po uzavření smlouvy, přičemž v době uzavření smlouvy žalobkyně skutečné výdaje žalovaného nezohlednila. Ani odkaz na toto rozhodnutí proto závěr o neplatnosti smlouvy nevyvrací. Při jednání dne 1. 7. 2026 žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, které označila č. j. 27 Icm 794/2024-58; toto rozhodnutí se však soudu nepodařilo dohledat v databázi ASPI, Beck-online, ani v databázi rozhodnutí zveřejňovaných Ministerstvem spravedlnosti na stránkách https://msp.gov.cz/web/msp/rozhodnuti-soudu-judikatura-.

23. Žalobkyně však prokázala, že žalovanému poskytla finanční prostředky v celkové výši 221 898 Kč, a to postupně ode dne 7. 3. 2019 až do 28. 7. 2025 (jednalo se o úhradu zboží na splátky a převody hotovosti na účet žalovaného). Stejně tak žalobkyně prokázala, že žalovaný uhradil celkem částku 191 302 Kč. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva a není mezi nimi jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně mu plnila bez právního důvodu. Žalobkyně tak má právo na vrácení toho, co žalovanému poskytla. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil, resp. ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou a dosud neuhrazenou jistinu. Rozdíl mezi získanou a již vrácenou částkou činí 30 596 Kč, což je částka, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit.

24. Pokud se jedná o úrok z prodlení a s tím související dobu přiměřenou možnostem žalovaného k vrácení dlužné části jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění dluhu. Nicméně § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení obsažené v o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli úvěru teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Splatnost poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele je tak určena až rozhodnutím soudu a do té doby se spotřebitel s úhradou poskytnuté jistiny do prodlení dostat nemůže.

25. S ohledem na skutečnost, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením sloužícím k ochraně spotřebitele, je to spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. V nyní řešené věci byl však žalovaný pasivní, jednání dne 1. 7. 2026 se nezúčastnil. O této své procesní povinnosti proto nemohl být poučen. Ani ze spisu nevyplynuly skutečnosti svědčící o aktuálních majetkových možnostech žalovaného. Soud proto určil lhůtu k vrácení poskytnuté jistiny v délce 30 dnů, neboť má za to, že jde o lhůtu dostatečnou pro případné obstarání finančních prostředků a současně jde o lhůtu přiměřenou z hlediska oprávněných zájmů žalobkyně (výrok I.).

26. S ohledem na vše výše uvedené soud ve výroku II. zamítl zbývající část žaloby, tj. vše nad rámec poskytnuté a žalovaným dosud neuhrazené jistiny, včetně požadovaných úroků z neplatné smlouvy, poplatků, jakož i úroků z prodlení (ať už vyjádřených kapitalizovanou částkou či procentní sazbou).

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posuzování procesního úspěchu účastníků soud zohledňoval celý předmět řízení, tj. i požadované příslušenství, a to kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozhodnutí (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015; či ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017). Žalobkyně požadovala zaplacení celkové částky 154 038,82 Kč, vyhověno jí však bylo jen do částky 30 596 Kč. V řízení tedy byl úspěšnější žalovaný. Žalobkyni proto právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Žalovaný byl v řízení pasivní, fakticky mu žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný ve stanovené lhůtě dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na exekuci nebo na soudní výkon rozhodnutí.