OSJN 20 C 101/2026-49

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 142 370,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 115 734 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 26 936,37 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 791,01 Kč, úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 141 870,37 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 925,33 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 142 670,37 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 277,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni jednak částku 141 870,37 Kč představující dosud nevrácenou jistinu úvěru podle smlouvy o úvěru uzavřené dne 27. 9. 2024 mezi žalobkyní jakožto úvěrující a žalovaným jakožto úvěrovaným. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši celkem 160 534 Kč, žalovaný vrátil žalobkyní celkem částku 44 800 Kč. Žalovaný se zavázala úvěru vrátit prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 1,75 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splácením žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 9. 12. 2025. Nadto požaduje zaplacení nákladů za vymáhání ve výši 300 Kč, smluvní pokuty 500 Kč za prodlení se splátkou, kapitalizovaného úroku ve výši 7 791,01 Kč, úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 141 870,37 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 925,33 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 142 670,37 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkové stavu.

3. Účastníci se dne 27. 9. 2024 dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, ten je žalobkyni vrátí prostřednictvím měsíčních splátek po 1 749 Kč s úrokem ve výši 13,90 % měsíčně (smlouva o úvěru č. hodnota, kopie občanského a řidičského průkazu žalovaného). Žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem 160 534 Kč, žalovaný jí zaplatil celkem 44 800 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad, opis výpisu proplacení). V rámci uvedeného smluvního vztahu žalovaný uhradil žalobkyni celkem 44 800 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalobkyně dopisem odeslaným žalovanému dne 10. 12. 2025 oznámila žalovanému, že celý dluh ze smlouvy o úvěru č. hodnota zesplatnila v důsledku prodlení žalovaného se splácením, a vyzvala jej k úhradě částky 163 990,61 kč do 14 dnů (dopis ze dne 9. 12. 2025 včetně poštovního podacího archu). Žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dluhu ze smlouvy ve výši 157 746,72 Kč s příslušenstvím do 5. 2. 2026 dnů od odeslání tohoto dopisu, jenž byl odeslán dne 30. 1. 2026 (předžalobní výzva včetně poštovního archu).

4. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze stany žalobkyně soud zjistil následující: V listině označené jako ověření bonity Anonymizováno žalobkyně zaznamenala údaje, z nichž při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Žalovaný žalobkyni sdělil, že disponuje měsíčním příjmem 27 000 Kč, po zohlednění životního minima a splátek jiným společnostem a zvažované splátky nového úvěru zbývá žalovanému částka 11 092 Kč. Dále žalobkyně zvažovala další příjem člena domácnosti ve výši 26 000 Kč, splátky jiným společnostem ve výši 19 183 Kč, měsíční výdaje na bydlení ve výši 10 500 Kč a životní minimum členů domácnosti ve výši 8 510 Kč. Z úvěrové zprávy (lustrace NRKI) žalobkyně zjistila, že žalovaný měsíčně splácí jednak částkou 9 594 Kč hypoteční úvěr se zbývající částkou k úhradě 960 573 Kč, jednak částkou 8 810 Kč osobní úvěr se zbývající částkou k úhradě 288 992 Kč, dále má sjednán úvěrový rámec, který dne 31. 3. 2024 maximálně přečerpal a existující dluh na kreditní kartě ve výši 14 914 Kč k 08/2024. V žalovaným nepodepsané kartě klienta je uvedeno, že žalovaný je zaměstnanec s příjmem ve výši 27 000 Kč měsíčně, s příjem ostatních členů domácnosti ve výši 26 000 Kč a s měsíčními výdaji 32 000 Kč. Z výpisu z účtu č. č. účtu za období 8/2024 soud zjistil, že účet s počátečním zůstatkem 13 408,06 Kč skončil s debetním zůstatkem 5 932,83 Kč. Na účet byly dne 9. 8. 2024 poukázány dvě platby ve výši 25 883 Kč a 28 831 Kč od společnosti právnická osoba Z účtu odešla platba nájemného ve výši 10 300 Kč dne 12. 8. 2024.

5. Jelikož vyvstala potřeba objasnit, zda žalobkyně při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z adekvátních informací, provedl soud důkaz statistikou rodinných účtů pro rok 2023, z níž zjistil, že průměrný měsíční výdaj na jednoho člena domácnosti – zaměstnance s nižším vzděláním – činí 14 490 Kč

6. Z úvěrových podmínek, výňatku znaleckého posudku č. č. účtu a listiny žalobkyní označené jako dohledání informací soud neučinil s ohledem na právní posouzení věci jakákoli pro věc významná zjištění.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

8. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

9. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

13. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

14. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

15. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).

16. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

17. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se jedná o absolutní neplatnost. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)

18. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

19. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený nemá soud za prokázané, že žalobkyně s odbornou péčí neověřila úvěruschopnost žalovaného. Předně, žalobkyně údaje o majetkové situaci žalovaného nikterak neověřila, spoléhala se toliko údaje uvedené žalovaným. Žalobkyně shledala žalovaného úvěruschopným toliko po zohlednění „příjmu ostatních členů domácnosti“. Nikterak se však nezajímala o to, z jakého zdroje plyne onen další příjem člena domácnosti, ani o to, kolik lidí tvoří domácnost žalovaného, ačkoli bez dalšího uzavřela, že dvě osoby (vycházeje z výše životního minima, které žalobkyně zohlednila). Pokud dokládá, že ověřila majetkovou situaci žalovaného údaji výpisu z účtu, pak tak učinila z výpisu toliko za období jednoho měsíce, což není dostatečně dlouhé období pro posouzení majetkové situace, a nadto stav účtu skončil na konci období v debetu, což samo o sobě znační nejen nedobré finanční situaci, ale i absenci rezervních prostředků, s nimiž by žalovaný mohl v případě naléhavé potřeby disponovat. Žalobkyně dále disponovala zcela nedostatečnými údaji o výdajové stránce rozpočtu žalovaného, když vycházela z částky životného minima a nákladů na bydlení, aniž by se zajímala o jakékoli další výdaje žalovaného a jeho domácnosti. Z lustrace NRKI přitom žalobkyně zjistila, že většinu výdajů žalovaného tvoří splátky úvěrů. Ani to nepřimělo žalobkyni, aby se důsledně zaobírala majetkovou situací žalovaného. Vycházela-li žalobkyně z částky životního minima, pak je soud toho názoru, že takové východisko je bez dalšího nedostatečné. Průměrný výdaj jednoho člena domácnosti za rok 2023 činil 14 490 Kč.

20. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovil-li původní věřitel výdaje, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně.

21. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným v žalobkyní předloženém prohlášení klienta či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní při posuzování úvěruschopnosti. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

22. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

23. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobkyni zbytek dosud nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. Žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem 160 534 Kč, žalovaný jí v rámci předmětného smluvního vztahu uhradil 44 800 Kč. Bez ohledu na to, jak žalobkyně přijaté platby započetla, je žalovaný povinen zaplatit na dlužné jistině částku 115 734 Kč.

24. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud nepřiznal žalobkyni nejen nárok na uplatněné smluvní úroky, náhradu nákladů za vymáhání a smluvní pokutu navázané na existenci platné úvěrové smlouvy, ale ani na úroky z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Vycházeje ze stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že žalovaný není v prodlení s vrácením jistiny úvěru, pročež mu nemohla vzniknout povinnost platit úrok z prodlení.

25. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem jeho ochrany. Ustanovení § 87 z. s. ú. je v poměru speciality k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Určení přiměřené doby soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Pokud není uzavřena dohoda účastníků o splatnosti je soud i bez návrhu povinen vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit novou dobu splatnosti.

26. Žalovaný jakožto dlužník spotřebitel je nositelem procesní povinnosti – pro případ závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru – skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132). Jelikož žalovaný svou procesní povinnost zmíněnou v předešlém bodu nesplnil, stanovil soud lhůtu k tříměsíční, s ohledem na skutečnost, že se jedná sice o relativně vyšší částku, žalovaný však již na konci roku 2025 byl žalobkyní upomínán k vrácení celého dluhu ze smlouvy o úvěru, a to následně i prostřednictvím předžalobní výzvy. Měl tedy dostatek času připravit se na to, že bude nucen alespoň získanou jistinu žalobkyni vrátit zpět.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšnější, její úspěch (výrok I.) činí 71 %, pročež je žalovaný povinen zaplatit jí 42 % účelně vynaložených nákladů.

28. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 708 Kč, z odměny zástupce žalovaných za čtyři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, účast na jednání soudu] podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátní tarif“, při tarifní hodnotě 142 370,37 Kč, ve výši 6 820 Kč za úkon, tj. na odměně celkem 27 280 Kč, dále z paušální náhrady hotových výdajů za čtyři úkony právní služby podle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu ve výši celkem 1 800 Kč, z cestovného podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu ve výši celkem 200 Kč za cestu na jednání soudu na trase adresa a zpět (celkem 23 km) motorovým vozidlem zn. jméno FO [44,50 Kč za litr paliva při spotřebě 6,3 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb.], a, jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, z částky odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny, náhrady hotových výdajů, cestovného a náhrady za ztrátu času ve výši 6 148,80 Kč. Celkem činí výše nákladů 41 136,80 Kč, z čehož 42 % činí 17 277,50 Kč.

29. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za vyjádření ze dne 19. 6. 2026. Žalobkyně toliko odstraňovala neúplnost žalobních tvrzení, nejednalo se proto o účelně vynaložený náklad, když tvrzení a důkazní návrhy obsažené ve zmíněném vyjádření již mohly a měly být obsaženy v žalobě.

30. Lhůtu ke splnění výrokem III. uložené povinnosti určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, prostřednictvím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.