OSJN 20 C 107/2026-38

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 16 557,61 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částky 1 457,99 Kč.

II. Žaloba o zaplacení částky 15 399,62 Kč s příslušenstvím se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 857,61 Kč představující jistinu úvěru ve výši 10 619,62 Kč, poplatky za odložené splátky ve výši 1 155 Kč, poplatky za prodlení ve výši 3 325 Kč [smluvní pokutu za prodlení], oboje podle všeobecných smluvních podmínek původního věřitele, smluvní pokutu ve výši 1 457,99 Kč a náklady na vymáhání dluhu ve výši 300 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 9. 5. 2022 (dále jen „Smlouva“) původní věřitel, společnost právnická osoba., IČO IČO, poskytl žalované úvěrový rámec, čerpaný prostřednictvím odložených plateb kupních cen hrazených původním věřitelem za žalovanou. Žalovaná se zavázala uhradit každý měsíc alespoň 10 % z částky neuhrazeného čerpání. Žalovaná čerpala úvěr celkem ve výši 10 619,62 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do smluvní pokuty ve výši 1 457,99 Kč podáním ze dne 9. 6. 2026.

4. Dle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odstavce 2 téhož ustanovení je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Dle odstavce 3 téhož ustanovení jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Dle odstavce 4 téhož ustanovení neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání, nebo jde-li o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není anebo o zpětvzetí návrhu na zrušení, neplatnost nebo neexistenci partnerství.

5. Jelikož žalobkyně vzala žalobu částečně zpět avšak před tím, než bylo zahájeno jednání ve věci samé, soud řízení v souladu s částečným zpětvzetím zastavil co do částky 1 457,99 Kč, aniž by bylo třeba souhlasu žalované.

6. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkové stavu. Původní věřitel (společnost právnická osoba., IČO IČO) a žalovaná se dne 9. 5. 2022 dohodly na poskytnutí služby Anonymizováno. Žalovaná mohla realizovat platby za zboží či služby až do výše úvěrového rámce 15 000 Kč, vyúčtování plateb realizovaných za ní původním věřitelem měla splácet měsíční splátkou ve výši alespoň 10 % dosud neuhrazených čerpání (smlouva k službě Anonymizováno, kopie občanského průkazu). Žalovaná provedla na účet původního věřitele dne 12. 4. 2024 platbu ve výši 1 383,94 Kč (potvrzení o platbě). Původní věřitel a žalobkyně se dne 9. 6. 2025 dohodli na postoupení pohledávky za žalovanou ze smlouvy k službě Anonymizováno ze dne 9. 5. 2022 na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy č. hodnota, potvrzení o připsání platby a oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku a vrácené obálky). Žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně vyzvala dopisem ze dne 25. 6. 2026 žalovanou k úhradě částky 18 151,44 Kč z titulu smlouvy k službě Anonymizováno ze dne 9. 5. 2022 do 5 dnů (předžalobní výzva k plnění včetně podacího lístku a vrácené obálky).

7. Ze skenu obrazovky programu zachycujícího mj. údaje o vzdělání, příjmu a výdajích soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění, jelikož z listiny není patrné, koho se zachycené údaje týkají, popř. že by byly zjištěny od žalované. Z listin označených jako vyúčtování za únor, květen a červen 2024 soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění. Listiny jsou vyhotoveny původním věřitelem a obsahují toliko položkové označený plateb, aniž by bylo patrné, že tyto platby byly skutečně provedeny, či že byly provedeny za žalovanou. Z listiny označené jako principy posouzení úvěruschopnosti soud neučinil jakékoli pro věc významné zjištění, neboť není zřejmé, kým byla vyhotovena a obsahuje toliko obecný popis procesu posuzování úvěruschopnosti bez zřejmé souvislosti s posuzovanou smlouvou k službě Anonymizováno. Z listin označených jako všeobecné obchodní podmínky právnická osoba. a Anonymizováno - ceník soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění s ohledem na právní posouzení věci.

8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, podle data uzavření smlouvy a jejích dodatků (dále jen „z. s. ú.“).

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

13. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

14. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

15. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

16. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

17. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

18. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel jakkoli ověřoval úvěruschopnost žalované. Pokud předložila sken obrazovky programu, který měl zachycovat údaje o žalované, pak z této listiny neplyne jakákoli souvislost s žalovanou, především to, že údaje o majetkové situaci pocházely od žalované a že byly zjištěny před sjednáním úvěrové smlouvy. Soud byl přípraven žalobkyni poskytnut poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání, sovu absencí se však žalobkyně o dobrodiní poučení připravila.

19. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy žalobkyně, kdo pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

20. Neposouzením úvěruschopnosti původní věřitel nedostál požadavku § 86 z. s. ú. Soud proto posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, proto původnímu věřiteli, resp. žalobkyni svědčí právo na vrácení jistiny úvěru v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú.

21. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, nesvědčí právo na zaplacení smluvních pokut ani poplatků za odložení a nákladu za vymáhání provázaných s existencí platné úvěrové smlouvy.

22. Soud v rámci písemné přípravy jednání žalobkyni upozornil na možnost posouzení vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jakožto vztahu z bezdůvodného obohacení a současně ji vyzval, aby tvrdila a prokázala, kdy a jak žalovaná úvěr čerpala a jakou částku celkem v rámci dotčeného právního vztahu uhradila. Tuto výzvu ovšem žalobkyně oslyšela. Na jednání se žalobkyně s omluvou nedostavila, čímž se připravila o poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrdit a prokázat výši dosud nevrácené jistiny, že žalovanému vůbec poskytla jakékoli prostředky.

23. V rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, a proto povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). K problematice rozvržení důkazního břemene v řízení o nároku z titulu bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, dospěl k závěru, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Je-li namístě uložit žalované v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. vrátit žalobkyni zbytek vyčerpané jistiny úvěru poskytnuté podle neplatné úvěrové smlouvy, břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že žalované byla poskytnuta tato jistina, resp. v jaké výši zůstala jistina nevrácena, tíží žalobkyni, která z této právní normy dovozuje pro sebe příznivé následky, tj. právo na vrácení jistiny úvěru.

24. Žalobkyně předložila toliko listiny označené jako vyúčtování. Ty ovšem neprokazují, že původní věřitel realizoval za žalovanou jakékoli platby. Žádný důkaz, jenž by svědčil o čerpání úvěru ze strany žalované prostřednictvím odložené platby nebyl proveden. Žalobkyni přitom tíží břemeno tvrzení ohledně prokázání celkové částky, kterou za celou dobu původní věřitel poskytl žalované, tj. výše dosud nevrácené jistiny úvěru poskytnutého z absolutně neplatné smlouvy. S ohledem na uvedené nezbylo než žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když žalovaná byla v řízení zcela úspěšná (a to i v rozsahu částečného zpětvzetí), náležela by jí tedy náhrada nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti žalobkyni. Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, prostřednictvím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.