OSKD 208 C 194/2021-45

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Zelenkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky částka se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Pokud jde o uplatněný nárok na smluvní pokutu ve výši částka, soud žalobu zamítl, neboť ujednání, o která se tento nárok opírá, shledal nepřiměřenými podle § 1813 občanského zákoníku a v souladu s § 1815 občanského zákoníku k nim nepřihlédl z následujících důvodů.

2. Předmětné ujednání – přestože je formálně označeno jako„ pokuta“ – nelze po právní stránce považovat za smluvní pokutu ve smyslu § 2048 občanského zákoníku. Z tohoto ustanovení plyne, že smluvní pokutu lze ujednat toliko pro případ porušení smluvené povinnosti. I konstantní judikatura dovozuje, že smluvní pokutu lze sjednat pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, a nikoliv jiné právní skutečnosti, zejména výkonu práva (mezi které řadí mj. odstoupení či výpověď smlouvy druhou stranou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4469/2010). V daném případě je„ smluvní pokuta“ konstruována tak, že žalobkyně je oprávněna ji žádat, jestliže zákazník opakovaně poruší platební povinnost ze smlouvy. Potud je vše v pořádku. Výše pokuty se však odvíjí od doby ukončení nebo přerušení dodávky ze strany žalobkyně do konce sjednané doby trvání smlouvy. Přerušení (ukončení) dodávky elektřiny přitom právem žalobkyně plynoucím z § 30 odst. 1 písm. d) energetického zákona, resp. § 61 odst. 1 písm. d) energetického zákona, které nemusí nikdy využít. Jinak řečeno, dokud žalobkyně nevyužije svého práva přerušit (ukončit) dodávku zákazníkovi (což je co do důsledků srovnatelné s odstoupením od smlouvy), právo na„ pokutu“ jí nevznikne, neboť ani nelze určit její výši. Právní skutečností, která zakládá nárok žalobkyně, proto není pouze porušení smlouvy zákazníkem, ale vedle toho i výkon práva žalobkyně na přerušení (ukončení) dodávky. Nemůže se tedy jednat o smluvní pokutu.

3. Účastníkům samozřejmě nic nebrání v tom, aby do smlouvy zakotvili i takovéto nepojmenované ujednání. Jelikož však nejde o smluvní pokutu, jsou bezpředmětné veškeré úvahy žalobkyně o tom, že dané ujednání má paušálně kompenzovat údajnou škodu na její straně. Ustanovení § 2050 občanského zákoníku, které vylučuje právo věřitele na náhradu škody vzniklé z porušení utvrzené povinnosti, se totiž vůbec nepoužije, a stejně tak se neuplatní ani závěry judikatury o uhrazovací funkci smluvní pokuty.

4. Absurdnost úvah žalobkyně o funkci tohoto ustanovení jako určité paušální náhrady škody lze snadno demonstrovat. Základní podmínkou práva na náhradu škody je její vznik v příčinné souvislosti toliko s porušením (smluvní či zákonné) povinnosti (§ číslo či § 2913 občanského zákoníku), a nikoliv výkonem práva. Povinností, kterou dané ujednání zajišťuje (odhlédne-li soud, že je navázáno i na výkon práva žalobkyní), je navíc toliko platební povinnost zákazníka. V důsledku jejího porušení může žalobkyni maximálně vzniknout škoda způsobená tím, že nebude mít k dispozici peníze, které měl zákazník zaplatit. Žalovaná nebyla dle trvající smlouvy povinna odebrat jakékoli určité množství energie a žalobkyni tak ani nemohla vzniknout žádná škoda v případě neodběru energie v době bez platné smlouvy. Soud zároveň žádným způsobem nepochybuje o tom, že se v této části jedná o obdobu smluvní pokuty a nikoli o jakousi vzniklou škodu. Posuzované ujednání tak má ve skutečnosti úplně jinou funkci, než žalobkyně prezentuje. To shrnul Krajský soud v Praze v rozsudku ve věci sp. zn. 27 Co 30/2021:„ Jinými slovy představuje uvedená smluvní pokuta ve spojení s uzavřením smlouvy na dobu určitou 30 měsíců (bez sjednané možnosti výpovědi) a nikoli na dobu neurčitou, kde je výpovědní doba explicitně regulovaná (na maximálně tři měsíce), obyčejný„ spotřebitelský zámek,“ tedy snahu žalobkyně nepřiměřeně omezovat po určitou dobu spotřebiteli právo bezplatné volby dodavatele elektřiny, aniž by za to spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění. Nejde o smluvní pokutu vázanou na prodlení. Není také pravdou, jak žalobkyně uvedla, že by bylo neplatné„ veškeré ujednání“ smluv na dobu určitou, neboť brání v možnosti zvolit si dodavatele elektřiny kdykoliv. Problém spočívá v zákazu výpovědi smlouvy (v obcházení zákona), ve spojení s dobou trvání smlouvy a konstrukcí smluvní pokuty. Prostřednictvím předpřipraveného ujednání o době určité (s automatickou prolongací) a o smluvní pokutě, která ekonomicky představuje„ odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy (iniciované druhou stranou), je na spotřebitele (žalovaného) vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k vynucení sjednané doby smlouvy delší než tři měsíce (zde jen po dobu 30 měsíců, potenciálně však i na jakoukoli delší dobu). Takové ujednání je zjevně nevyvážené v neprospěch spotřebitele a nelze k němu přihlížet, jak shora uvedeno.“

5. „ Smluvní pokuta“ je tedy vlastně nepřiměřeným prostředkem k omezení smluvní volnosti spotřebitele. Na žalovanou jakožto spotřebitele je vyvíjen nepřiměřený tlak na dodržení sjednávané (a automaticky prolongované) doby trvání smluvního vztahu, přičemž v oblasti energetiky je takové ujednání v rozporu se zásadou ochrany slabší strany v právu (např. § 433 občanského zákoníku) a v rozporu s právem zákazníka na bezplatnou volbu a změnu dodavatele elektřiny (§ 28 odst. 1 písm. e) energetického zákona). V procesu kontraktace totiž spotřebitel zajišťuje pro sebe zásadní službu potřebnou pro život a obchodník v tomto nesmí svého postavení zneužívat k nepřiměřeným podmínkám, které mají jednostranně zajišťovat jeho zisk. K tomuto ujednání tak nelze přihlížet (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 21 Co 222/2020 – 58, a tam v bodě 36 odkazovaná rozhodnutí tohoto soudu, např. sp. zn. 21 Co 219/2020 či sp. zn. 27 Co 110/2020).

6. Při hodnocení přiměřenosti je dále třeba přihlédnout k tomu, že dané ujednání představuje jakousi paušální náhradu za to, že smlouvou sjednaný smluvní vztah skončil, aniž by bylo vyváženo ve prospěch spotřebitele v případě, že by smluvní vztah skončil z vůle druhé smluvní strany. Navíc do smlouvy bylo vtěleno vedlejší ujednání nazvané jako„ Ostatní ujednání“ obsahující komplex smluvních pokut, které rovněž stíhají výlučně žalovanou a jsou vázány nejen na porušení smluvních povinností, ale i na různé další právní skutečnosti. Pro porušení platebních povinností, ať již jde o povinnost platit zálohy či vyúčtovanou cenu dodávky, už byla zcela jednoznačně sjednána smluvní pokuta ve výši částka za každý jednotlivý případ prodlení s jakoukoli platbou po dobu delší 10 dnů. Žalobkyně využívá své silnější pozice při uzavírání spotřebitelské smlouvy a fakticky přistupuje ke dvojí sankci slabší smluvní strany za totéž porušení smlouvy. Již jen v samotném znění smlouvy tak soud spatřuje ujednání, které v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládá významnou nerovnováhu povinností stran v neprospěch spotřebitele. Z výše uvedených důvodů soud k ujednání smlouvy o„ smluvní pokutě“ za předčasné ukončení smlouvy nepřihlédl coby k nepřiměřené podle § číslo ve spojení s § 1815 občanského zákoníku a žalobu co do částky částka zamítl.

7. Mezi žalobkyní a žalovanou vznikl právní vztah z kupní smlouvy uzavřené podle § 2079 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“) s přihlédnutím ke speciálním ustanovením energetického zákona. Žalovaná nesplnila svou základní povinnost kupujícího zaplatit za poskytnuté zboží (služby) kupní cenu podle § 2118 o. z. Proto soud nároku žalobkyně na vyfakturovanou a dodanou cenu energie vyhověl. Vedle nároku na zaplacení jistiny vznikl prodávajícímu též nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., rovněž v této části byly úroky přiznány z jednotlivých dlužných částek ode dne prodlení do částečného zaplacení pohledávky, ve zbytku částky, která uhrazena nebyly, do zaplacení.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná do 80%, nárok na náhradu nákladů řízení v tomto poměru z částky částka Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).