OSKD 220 C 181/2024-66

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem JUDr. Vítězslavem Plevou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 86 407 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 132,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 079 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit 71 019,09 Kč spolu s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 23 827,33 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 368,47 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 690,63 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, spolu s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 7 484,62 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu podle položky č. 2 bodu 2 přílohy zák. č. 549/1991 Sb. ve výši 845 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 86 407 Kč z titulu uzavřených smlouv o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ze dne 16. 8. 2022 č. hodnota, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 20 pravidelných měsíčních splátkách po 2 822 Kč včetně úroku a včetně sjednaných poplatků za navazující služby. Pro případ prodlení s uhrazením dlužné částky strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z této částky. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, a proto jej právní předchůdce žalobkyně zesplatnila, přičemž ani poté žalovaný závazek neuhradil. Dále byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru ze dne 14. 1. 2022 č. 0377243, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč včetně úroku a včetně sjednaných poplatků za navazující služby. Pro případ prodlení s uhrazením dlužné částky strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z této částky. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, a proto jej právní předchůdce žalobkyně zesplatnila, přičemž ani poté žalovaný závazek neuhradil. Dluh byl následně postoupen na žalobkyni. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá ze smlouvy č. hodnota jistiny ve výši 23 827,33 Kč, úroku za dobu trvání smlouvy ve výši 1 620,14 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 16 763,50 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 6 320,53 Kč, inkasního poplatku ve výši 4 987,50 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, kapitalizovaného úroku z nesplacené jistiny ve výši 1 431,15 Kč od 17. 4. 2024 do 22. 4. 2024, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 927,42 Kč od prodlení do 22. 4. 2024, přičemž smluvní úrok ve výši 8 % p.a. žalobkyně požaduje z dlužné jistiny od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení požaduje z částky 25 447,47 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení. Žalobkyně se dále žalobou domáhá ze smlouvy č. hodnota jistiny ve výši 7 484,62 Kč, úroku za dobu trvání smlouvy ve výši 206,01 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 150 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 890,23 Kč, inkasního poplatku ve výši 1 157,14 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, kapitalizovaného úroku z nesplacené jistiny ve výši 814,84 Kč od 15. 3. 2023 do 22. 4. 2024, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 571,21 Kč od prodlení do 22. 4. 2024, přičemž smluvní úrok ve výši 8 % p.a. žalobkyně požaduje z dlužné jistiny od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení požaduje z částky 7 690,63 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 1. 2022 č. hodnota bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba. uzavřela s žalovaným dohodu, podle níž se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč počínaje od února 2022. Pro případ prodlení se splátkou se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Žalovaný peníze čerpal při podpisu smlouvy (důkaz: smlouva o úvěru č. hodnota ). Dle transakční historie žalovaný uhradil na tuto smlouvu celkem částku 15 000 Kč (důkaz: interní výpis žalobkyně k č. hodnota).

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 8. 2022 č. hodnota bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba. uzavřela s žalovaným dohodu, podle níž se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 20 měsíčních splátkách po 2 822 Kč počínaje od září 2022. Pro případ prodlení se splátkou se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Žalovaný peníze čerpal při podpisu smlouvy (důkaz: smlouva o úvěru č. hodnota). Dle transakční historie žalovaný uhradil na tuto smlouvu celkem částku 2 921 Kč (důkaz: interní výpis žalobkyně k č. hodnota).

5. Právní předchůdce žalobkyně při ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházel z tvrzení žalovaného, pracovní smlouvy a výplatnic. Žalovaný byl zaměstnán s čistým příjmem 24 306 Kč za prosinec 2021, 19 638 Kč za květen 2022 a 24 595 Kč za červen 2022. V žádosti o úvěr k srpnu 2022 uvedl, že náklady na nájemní bydlení činí 2 000 Kč, stávající splátky půjček má ve výši 4 700 Kč. V žádosti o úvěr k lednu 2022 uvedl, že náklady na nájemní bydlení činí 2 000 Kč, stávající splátky půjček má ve výši 2 700 Kč. Ostatní náklady uvedl ve výši 2 000 Kč (důkaz: žádost o úvěr ze dne 14. 1. 2022, 16. 8. 2022, pracovní smlouva, výplatní páska 12/2021, 5/2022, 6/2022).

6. Dohodou ze dne 20. 5. 2024 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky žalovanému oznámil právní předchůdce žalobkyně přípisem ze dne 14. 6. 2024 (důkaz: oznámení o postoupení k č.Anonymizováno, oznámení o postoupení k č. hodnota; potvrzení o zaplacení kupní ceny; příloha ke smlouvě o postoupení; smlouva o postoupení ze dne 20. 5. 2024).

7. Žalobkyně vyzvala žalovaného přípisem ze dne 20. 9. 2024 k uhrazení dluhu (důkaz: předžalobní výzva ze dne 20. 9. 2024; podací lístek).

8. Žalobkyně byla na jednání poučena o svém břemenu tvrzení a břemenu důkazním podle ust. § 118a o. s. ř.

9. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.

10. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ust. § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že dohody právního předchůdce žalobkyně a žalovaného jsou smlouvou o úvěru podle ust. §2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatel, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z ust. §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V dané věci přitom z listinných důkazů neplyne skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalovaného ve vztahu k výdajům, neboť k žádosti nejsou přiloženy další listiny či záznamy, kterými by si právní předchůdce žalobkyně ověřila podezřele nízké výdaje na bydlení a ostatní náklady na živobytí. Z hlediska platnosti obu smluv o úvěru dané znamená, že jsou neplatné.

17. Zákonodárce normoval v ust. § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C-679/18, Anonymizováno, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním právu procesně váže přezkum dostatečného posouzení úvěryschopnosti na úkon spotřebitele, nadto z praxe plyne, že tato úprava by znamenala v drtivé většině soudních sporů neaplikaci příslušných ustanovení s ohledem na převažující pasivitu u většiny spotřebitelů. Výklad relativní a absolutní neplatnosti v relaci na výslovné odlišné jazykové znění normy aproboval v dané věci rovněž Ústavní soud. V usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, uvedl, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Na základě výše uvedeného zdejší soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikoval část ustanovení §87 SpÚ, na základě které se musí spotřebitel neplatnosti dovolat, neboť tato část je v rozporu s právem Evropských společenství (viz výše). Soud tedy ex offo posuzoval splnění povinnosti žalobkyně dle ust. § 86 SpÚ, přičemž dospěl k závěru, že úvěryschopnost byla posouzena nedostatečně.

18. Při úvaze o absolutní neplatnosti smlouvy pro případ nedostatečného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr, soud vychází z toho, že zákon o spotřebitelském úvěru je svou povahou kogentní předpis, jehož účelem je ochrana slabší strany a zajištění socioekonomické rovnováhy ve společnosti, neboť v mnoha případech je spotřebitelský úvěr uzavírán při jednostranně určených podmínkách a v situaci, kdy potřeba peněžních prostředků je pro spotřebitele zpravidla aktuálně tíživá a jednorázově mu tak úvěr pomůže, avšak v dlouhodobém horizontu další zadlužení situaci tohoto spotřebitele naopak dále ztěžuje a v konečném důsledku toto zatěžuje i celou společnost (sociální a ekonomické vyloučení jedince ze společnosti a navazující správní, nalézací, vykonávací a insolvenční řízení). Pasivita věřitele v tomto směru je tak nejen v rozporu s kogentním ustanovením zákona, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek a podrývá účelnost a efektivitu této právní regulace.

19. Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních.

20. Danou věc lze posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť právní předchůdce žalobkyně předal žalovanému částku 25 000 Kč a 15 000 Kč, žalovaný uhradil částku 2 921 Kč a 15 000 Kč, přičemž za stavu, kdy odpadl právní důvod těchto transakcí a žalovaný v řízení neuplatnil ani žádnou obranu, má právní předchůdce žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení prostředků. Platby soud zohlednil při výši bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný takto plnil ze stejného právního titulu a vůle účastníků smluvního vztahu směřovala k umoření dluhu vzniklého ze stejné kauzy, přičemž ve spotřebitelských vztazích je třeba postupovat vždy ve prospěch slabší strany, navíc ani žalobkyně by neměla těžit z protiprávního stavu, který svou činnosti (nebo spíše nečinností) vyvolala spoléhajíc na to, že druhá strana nebude hájit svá práva (§6 o. z.). V řízení bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného, úbytek majetku na straně právního předchůdce žalobkyně a kauzální nexus. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo taktéž prokázáno. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 079 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

21. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný od 16. 4. 2024 a to pouze v rozsahu přiznané částky. V případech bezdůvodného obohacení u spotřebitelského úvěru v důsledku nedostatečného posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné uplynutí doby k vrácení jistiny přiměřené možnostem spotřebitele. Při určení přiměřené doby soud vyšel z úvahy, podle které lze v obecné rovině spravedlivě požadovat vrácení přijatého plnění obratem, neboť se nejedná o prostředky dlužníka. V případě nesplaceného spotřebitelského úvěru č. hodnota se sám žalovaný zavázal vrátit úvěr nejpozději do 20 měsíců, tj. do 16. 4. 2024. Žalobkyni tak vzniklo vedle práva na zaplacení bezdůvodného obohacení také právo na úrok z prodlení dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný si byl vědom své povinnosti k vrácení plnění a měl rovněž dostatečnou dobu pro vrácení finančních prostředků. Soud tuto dobu považuje za více než přiměřenou. Sám žalovaný se nedostavením na nařízené jednání připravil o možnost tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti ve vztahu k majetkovým a osobním poměrům. Závěr o delší lhůtě k vrácení prostředků neplyne z dokazování a byl by tak zjevně nespravedlivý vůči žalobkyni. Soud tak přiznal žalobkyni kapitalizovanou výši 53,53 Kč za období od 16. 4. 2024 do 22. 4. 2024 z přiznané částky a dále od 23. 4. 2024 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěch v řízení je na straně žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž při hodnocení úspěchu ve věci soud zohlednil i příslušenství sporu, tedy kapitalizoval výši požadovaného a přiznaného úroku do data podání žaloby (viz např. usnesení NS ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).

23. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc byla převedena z rejstříku EPR do rejstříku C, aniž by došlo k vydání elektronického platebního rozkazu, vyměřil soud doplatek soudního poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, položka 2, bod 2.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).

Soudní poplatek je třeba zaplatit podepsanému soudu na účet č. Anonymizováno (variabilní symbol Anonymizováno). Nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, přistoupí soud k jeho vymáhání.