OSKD 20 C 87/2024-60

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem JUDr. Vítězslavem Plevou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 31 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 9. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit 1 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 500 Kč od 9. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši, 3 107,95 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 31 500 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných 52 týdenních splátkách po 1 064 Kč včetně sjednaných poplatků. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, přičemž ani poté žalovaný závazek neuhradil. Dluh byl následně postoupen na žalobkyni. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 30 000 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, přičemž zákonný úrok z prodlení požaduje z částky 31 500 Kč od 9. 6. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba dne 9. 6. 2022 uzavřela s žalovaným dohodu, podle níž se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 52 týdenních splátkách po 1 064 Kč počínaje datem uzavření smlouvy včetně sjednaných poplatků. Žalovaný úvěr čerpal (důkaz: smlouva o úvěru, základní informace o úvěru). Dohodou ze dne 25. 1. 2024 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky žalovanému oznámil právní předchůdce žalobkyně přípisem ze dne 14. 2. 2024, oznámení bylo předáno k přepravě téhož dne. (důkaz: smlouva o postoupení včetně příloh, oznámení o postoupení včetně podacího lístku). Přípisem ze dne 14. 2. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu (důkaz: předžalobní výzva včetně podacího lístku).

4. Právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr tak, že vycházel z čestného prohlášení žalovaného. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu s příjmem 19 500 Kč a výdaji 8 000 Kč (důkaz: zákaznická karta).

5. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k řádnému posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

6. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním občanem Ukrajiny, zabýval se soud nejprve posouzením své pravomoci a použitelného právního řádu. Mezinárodní smlouva zavazující dotčené státy vyhlášená ve sbírce č. 123/2002 Sb. m. s. upravuje příslušnost soudu u nároku ze závazku v čl. 48 tak, že pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek. Žalovaného poslední známé bydliště bylo na území České republiky ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.05.2011, č.j.: 33 Cdo 2485/2008. K rozhodnutí věci je tak příslušný český soud. Dle citovaného článku smlouvy je rozhodné právo určeno dohodou stran, popř. právním řádem té smluvní strany, na jejímž území uzavřeli smlouvu. Dle dohody stran je tak třeba aplikovat český právní řád.

7. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.

8. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ust. § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že dohoda právního předchůdce žalobkyně a žalovaného je smlouvou o úvěru podle ust. §2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatel, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z ust. §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V dané věci přitom z listinných důkazů neplyne skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalovaného, neboť k žádosti nejsou přiloženy další listiny či záznamy, kterými by si právní předchůdce žalobkyně ověřila příjem a výdaje žalovaného. Z hlediska platnosti smlouvy o úvěru dané znamená, že smlouva je neplatná.

15. Zákonodárce normoval v ust. § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním právu procesně váže přezkum dostatečného posouzení úvěryschopnosti na úkon spotřebitele, nadto z praxe plyne, že tato úprava by znamenala v drtivé většině soudních sporů neaplikaci příslušných ustanovení s ohledem na převažující pasivitu u většiny spotřebitelů. Výklad relativní a absolutní neplatnosti v relaci na výslovné odlišné jazykové znění normy aproboval v dané věci rovněž Ústavní soud. V usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, uvedl, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Na základě výše uvedeného zdejší soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikoval část ustanovení §87 SpÚ, na základě které se musí spotřebitel neplatnosti dovolat, neboť tato část je v rozporu s právem Evropských společenství (viz výše). Soud tedy ex offo posuzoval splnění povinnosti žalobkyně dle ust. § 86 SpÚ, přičemž dospěl k závěru, že úvěryschopnost byla posouzena nedostatečně.

16. Při úvaze o absolutní neplatnosti smlouvy pro případ nedostatečného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr, soud vychází z toho, že zákon o spotřebitelském úvěru je svou povahou kogentní předpis, jehož účelem je ochrana slabší strany a zajištění socioekonomické rovnováhy ve společnosti, neboť v mnoha případech je spotřebitelský úvěr uzavírán při jednostranně určených podmínkách a v situaci, kdy potřeba peněžních prostředků je pro spotřebitele zpravidla aktuálně tíživá a jednorázově mu tak úvěr pomůže, avšak v dlouhodobém horizontu další zadlužení situaci tohoto spotřebitele naopak dále ztěžuje a v konečném důsledku toto zatěžuje i celou společnost (sociální a ekonomické vyloučení jedince ze společnosti a navazující správní, nalézací, vykonávací a insolvenční řízení). Pasivita věřitele v tomto směru je tak nejen v rozporu s kogentním ustanovením zákona, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek a podrývá účelnost a efektivitu této právní regulace.

17. Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních.

18. Danou věc lze posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť právní předchůdce žalobkyně předal žalovanému částku 30 000 Kč, přičemž za stavu, kdy odpadl právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil ani žádnou obranu, má právní předchůdce žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení prostředků. V řízení bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného, úbytek majetku na straně právního předchůdce žalobkyně a kauzální nexus. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo taktéž prokázáno. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

19. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný od 9. 6. 2023 a to pouze v rozsahu přiznané částky. V případech bezdůvodného obohacení u spotřebitelského úvěru v důsledku nedostatečného posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné uplynutí doby k vrácení jistiny přiměřené možnostem spotřebitele. Při určení přiměřené doby soud vyšel z úvahy, podle které lze v obecné rovině spravedlivě požadovat vrácení přijatého plnění obratem, neboť se nejedná o prostředky dlužníka. V případě spotřebitelského úvěru se sám žalovaný zavázal vrátit úvěr nejpozději do 52 týdnů. Žalobkyni tak vzniklo vedle práva na zaplacení bezdůvodného obohacení také právo na úrok z prodlení dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný si byl vědom své povinnosti k vrácení plnění a měl rovněž dostatečnou dobu pro vrácení finančních prostředků (12 měsíců). Soud tuto dobu považuje za více než přiměřenou. Sám žalovaný se nedostavením na nařízené jednání připravil o možnost tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti ve vztahu k majetkovým a osobním poměrům. Závěr o delší lhůtě k vrácení prostředků neplyne z dokazování a byl by tak zjevně nespravedlivý vůči žalobkyni. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch v částce 30 000 (95,20 %), naopak v částce 1 500 Kč úspěch neměla (4,80 %). Přísluší jí tedy náhrada nákladů v rozsahu 90,4 % a soud tomuto účastníkovi přiznal poměrnou část náhrady nákladů řízení ve výši 3 107,95 Kč. Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 260 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 31 500 Kč sestávající z částky 500 Kč za tři úkony právní služby dle §11 a.t. realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava věci, výzva k plnění, podání ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad ve výši 378 Kč, neboť advokát v době provedení úkonů byl plátcem této daně. Postup podle ust. § 14b a.t. je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Jejich zaplacení žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).