OSKD 230 C 108/2025-47

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní Mgr. Marií Ťoupalíkovou Bredovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupené advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 72 751,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalobní návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 72 751,6 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 37232,85 Kč za období od 5.12.2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 72 751,60 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřel dne 18.3.2024 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 63 700 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím k datu splatnosti dle smlouvy o úvěru. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky Anonymizováno a poskytla údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně nejprve od žalovaného zjistila celkový počet členů domácnosti, příp. počet členů domácnosti s příjmem, pravidelné měsíční čisté příjmy a výdaje žalovaného, a další. Následně žalobkyně ověřila, zda se žalovaný nenachází v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů, registru hledaných osob PČR, registru politicky aktivních osob, dále kontrolovala výpis z katastru nemovitostí, sankční seznamy a interní registry historie klienta. Posouzení úvěruschopnosti žalobkyně provedla podle interní metodiky schválené Českou národní bankou, nahlédla do bankovních i nebankovních klientských informací (NKI a BRKI) a vycházela z informací získaných od dlužníka prostřednictvím licence AISP o platebním účtu a transakcích na účtu žalované, případně vycházela z předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 29 026 Kč. Žalovaný správnost svých identifikačních údajů potvrdil ve smlouvě, nadto se žalovaná jednoznačně identifikovala prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalovaného službou AISP. Samotná smlouva o úvěru byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu, do kterého se žalovaný přihlásil a následně návrh smlouvy odsouhlasil kliknutím na opt-in volbu „Podepisuji“. Úvěr byl žalovanému vyplacen na bankovní účet č. č. účtu dne 24.9. 2024 v částce 12 000 Kč a 3 000 Kč, dne 18.3.2024 v částce 3 000 Kč a 10 000 Kč, dne 12.4.2024 v částce 1 5000 Kč, dne 5.4.2024 v částce 3 000 Kč a dne 19.4.2024 v částce 5 000 Kč. Žalovaný neplatil sjednané splátky řádně, pročež byl celkový dluh žalobkyní zesplatněn k 4.12.2024, žalovaný nezaplatil ničeho a dostal se do prodlení. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 36 647,95 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 575,30 Kč a poplatku za službu Informační servis ve výši 575,30 Kč a smluvní úrok 35 518,75 Kč. Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 0,85 % denně z nesplacené části jistiny. Dluh žalovaný neuhradil, ač k tomu byl před podáním žaloby vyzván. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně ze smlouvy o úvěru za prokázaný, požadovala žalobkyně žalovanou částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný při jednání dne 11.9.2025 připustil načerpání úvěrové jistiny v žalobkyní tvrzených částkách, namítl však, že žalobkyně v rámci posouzení jeho schopnosti splácet úvěr nezjišťovala jeho závazky a jeho výdaje. Dále namítl, že část svého závazku vůči žalobkyni již splatil, zbytek dluhu navrhl, aby mohl žalobkyni hradit po splátkách ve výši 5 000 Kč měsíčně.

3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, /dále jen „o. s. ř.“/).

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Z listiny označené jako „Anonymizováno č. hodnota “ ze dne 18.3.2024 včetně všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že se má jednat o smlouvu mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, na základě které se žalobkyně zavazuje poskytnout žalovanému částku až do výše 63 700 Kč jako spotřebitelský úvěr, který se žalovaný zavázal vrátit společně s denním úrokem 0,85 % do 9.9.2025. Listina nicméně neobsahuje vlastnoruční podpis žalované ani žalobkyně, na místě předpokládaném pro jejich podpisy je uvedeno, že listina byla podepsána elektronicky.

6. Ze zprávy právnická osoba. ze dne 4.8.2025 bylo zjištěno, že majitelem a jediným disponentem účtu č. č. účtu je žalovaný a že banka eviduje příchozí platby v datech a výši tvrzené žalobkyní, což odpovídá nespornému tvrzení účastníků.

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalobkyně v rámci posuzování schopnosti žalované splácet evidovala čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 29 026 Kč, pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 10 000 Kč a na bydlení ve výši 3 000 Kč, další nezbytné výdaje ve výši 12 000 Kč a ostatní zbytné výdaje ve výši 3 000 Kč.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 5. 2025 včetně podacího lístku z téhož dne bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.

9. Z výpisu z bankovního účtu č. č. účtu bylo zjištěno, že na účet č. č. účtu vedený pro žalobkyni bylo vždy pod VS var. symbol (totožným s číselným označením smlouvy o úvěru) zasláno v dubnu 2024 8 360 Kč, v květnu 2024 3 244 Kč, v června 2024 974 Kč, v červenci 2024 25 507 Kč, v srpnu 2024 4 227 Kč a v září 2024 2 602 Kč, celkem tedy 44 914 Kč.

10. Soud právně posoudil spor za použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“).

11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Uzavření smlouvy vyplývá zejména z předložené listiny smlouvy o úvěru včetně dokumentů dokládajících kontraktační proces a z prokazatelného připsání finančních prostředků na účet žalovaného. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel a žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 o. z.) žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle nichž byla žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru povinna s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného.

15. Soud se dále jako předběžnou otázkou zabýval platností smlouvy o úvěru stran výše sjednaných úroků a dospěl k jednoznačnému závěru, že se jedná o smlouvu nemravnou.

16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, přičemž občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Nemohou být přitom žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5 % ročně, přičemž dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, byl odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 navázal jeho rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dodal, že občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně citovaný rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

17. V daném případě byla smlouva uzavřena mezi podnikající osobou a spotřebitelem, nikoliv mezi fyzickými osobami, a to na dobu 18 měsíců. Nejednalo se tak o krátkodobý závazek, který by mohl být vyvažován vyšší úrokovou sazbou. Ve smlouvě o úvěru přitom byla sjednána úroková sazba ve výši 0,85 % denně, tj. 310,25 % ročně. Porovná-li soud takto stanovenou úrokovou sazbu s daty České národní banky z databáze ARAD, vyplývá z toho, že sjednaná úroková sazba v daném případě je až dvacetinásobkem vyšší než výše obvyklá. Překročení nejvyšší přijatelné výše úroku dle judikatury již samo o sobě zakládá kolizi s dobrými mravy. K posouzení výše úroku a jeho souladu s dobrými mravy je pak potřeba vedle nominální výše úroku posoudit všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018).

18. Všechny shora uvedené závěry, tedy samotný obsah úvěrové smlouvy (výše úroku) a způsob jejího uzavření považuje soud za dostačující důvod pro závěr, že v dané věci je smlouva o úvěru v rozporu s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť ve smyslu § 576 a § 577 o. z. nelze předpokládat, že by smlouva byla ze strany žalobkyně uzavřena bez sjednání takto vysokých úroků, které představují úplatu za poskytnutí úvěru v rámci její podnikatelské činnosti, tedy že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

19. Uvedené soud konstatuje navzdory vědomí zásady, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18). V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku ze zápůjčky natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat právě zásadou ochrany dobrých mravů.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany.

22. S ohledem na výše uvedené soud úvěrovou smlouvu shledal jako absolutně neplatnou. Neplatnost právního jednání, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních.

23. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému bez platného závazku poskytla finanční prostředky ve výši 37 500 Kč, žalovaný jí však v průběhu dubna 2024 až září 2024 vrátil 44 914 Kč. Nedošlo tedy k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně a soud tak žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně zcela úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kladně.