OSKD 210 C 229/2025-78

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Evou Kučerovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátkou Jméno advokátky se sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 14 517,72 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 14 517,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 249,53 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu proti žalovanému domáhala zaplacení částky 14 517,72Kč s příslušenstvím z titulu úvěru, poskytnutého žalobkyní žalovanému formou smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení až do výše 78 800 Kč ze dne 27. 9. 2024. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr, kdy konec kreditového rámce měl nastat dne 21. 3. 2026. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet v konkrétních splátkách, přičemž první splátka se stala splatnou dnem 27. 10. 2024.

2. Úvěr žalovaný vyčerpal ve výši 8 000 Kč dne 27. 9. 2024, ale žalobkyni splatil na úhradu jistiny pouze 34,24 Kč (dne 3. 12. 2024 částku 8,43Kč, dne 20. 12. 2024 částku 2,2 Kč, dne 24. 4. 2025 částku 12,25 Kč, dne 27. 5. 2025 částku 11,36 Kč).

3. Pohledávka za žalovaným je tvořena nesplacenou jistotou ve výši 7 965,73 Kč, smluvním úrokem 6 268,19 Kč, poplatkem za vyplacení tranši úvěru ve výši 139,20Kč a poplatkem za službu „Presto“ ve výši 144,60Kč. Dále žalobkyně po žalovanému nárokuje zákonný úrok z prodlení z nárokovaných částek vyjma smluvního úroku od 25. 2. 2025 do zaplacení.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Učinil nesporným, že poté, co žalobkyně řádně prověřila jeho úvěruschopnost, z titulu výše uvedené smlouvy od žalobkyně převzal částku 8 000 Kč Na svou obranu však uvedl, že, byť splácel nepravidelně, splatil žalobkyni již celých 8 000 Kč, avšak žalobkyně po něm stále požaduje další a další splátky, v nichž se žalovaný již nevyzná a jeví se mu, že požadované platby ze strany žalobkyně již nejsou oprávněné.

5. K jednání ze žalobkyně nedostavila – neúčast předem omluvila, avšak nepožádala o odročení jednání. Soud proto postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v její nepřítomnosti.

6. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 27. 9. 2024 a Všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr s možností čerpat až do výše až 78 800 Kč s postupným čerpáním, z platební historie a zejména z tvrzení žalobkyně i samotného žalovaného bylo vzato za nesporné, že předmětem úvěru se stala toliko částka 8 000 Kč, která byla ze strany žalobkyně poukázána na účet, označený žalovaným. Z obsahu smlouvy bylo prokázáno, že první splátka úvěru byla splatná do27. 10. 2024, naposledy 21. 3. 2026 s úrokem ve výši 1,016 % denně (což v přepočtu znamená, že se jedná o úrok ve výši 370,84% ročně), RPSN činí 1793,67% (ročně). Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách www.flexifin.cz. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybral požadovanou částku a vyjádřil i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Výplata finančních prostředků žalovanému byla prokázána bankovním výpisem žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaný neměl důvod peníze přebírat. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byl v dokumentaci popsaný úvěr. Žalovaný se kromě jistiny úvěru zavázal zaplatit poplatky, jak shora žalobkyně uvádí. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy byla postoupena na žalobkyni. Z předžalobní výzvy bylo prokázáno, že žalobkyně dopisem ze dne 20. 1. 2025 vyzvala žalovaného k mimosoudnímu plnění do 3 dnů pod pohrůžkou podání žaloby. Z přehledu splátek bylo prokázáno, že žalovaný úvěr řádně nesplácel. Z listin, založených ve spise, bylo prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

7. Ze smlouvy o úvěru, jak výše uvedeno, bylo mimo jiné též prokázáno, že žalobkyně označila číslo svého účtu, na který mají být splátky ze strany žalovaného poukazovány – č. č. účtu nebo č. účtu.

8. Z potvrzení banky o platbách, provedených žalovaným ve prospěch účtu č. č. účtu, bylo prokázáno, že na uvedený účet žalovaný z účtu, vedeného pod názvem „Jméno žalovaného“ zaslal následující částky: dne 3. 12. 2024 částku 2 000 Kč, dne 27. 5. 2025 částku 1 500 Kč, dne 24. 4. 2025 částku 2 000 Kč, dne 20. 12. 2024 částku 500 Kč, a dne 27. 1. 2026 částku 2 000 Kč.

9. Ohledně skutkového stavu soud po zhodnocení výše provedených důkazů učinil závěr, podle něhož byl žalovanému původním věřitelem poskytnut úvěr, z něhož žalovaný fakticky vyčerpal částku celkem 8 000 Kč, věřitelka i žalovaný se při uzavření smlouvy dohodly na konkrétních podmínkách, za kterých bude žalovanému úvěr poskytnut - jakou formou bude žalovaný úvěr splácet, včetně sankcí, které budou následovat v případě, přestane – li žalovaný dlužnou částku včetně dohodnutého příslušenství splácet řádně a včas podle dohody. Žalovaný po faktickém čerpání úvěru své povinnosti porušil, poskytnuté peněžní prostředky podle smlouvy řádně nesplácel, ke dni podání žaloby ale z titulu podání žaloby žalobkyní splatil z titulu předmětné smlouvy celkem 6 000 Kč a ke dni vyhlášení rozsudku ještě o 2 000 Kč více, celkem splatil z titulu předmětné smlouvy 8 000 Kč.

10. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

14. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovanou jako spotřebitelkou (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměla Žalovaný jako úvěrovaná možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.

15. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

18. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.

19. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

20. Podle občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.

21. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo – viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10). Ve věci Banco Espaňol (C-618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.

22. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

23. Tuto úpravu nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání.

24. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že ujednání stran o úroku za poskytnutí úvěru je absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými „úplatami“, „poplatky“, „odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem. Celkový úrok ve výši 25-30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činil úrok, jak výše uvedeno, 1,016 % denně, tzn. 370,84 % ročně. RPSN činila 1793,67 %. Proto, z hlediska příkrého rozporu s dobrými mravy, soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, uzavřenou v rozporu s § 588 o. z.

25. Žalovaný, jak bylo prokázáno, obdržel od věřitelky, tedy fakticky vyčerpal, částku 8 000 Kč. Z vyčerpané částky ke dni vyhlášení rozsudku uhradil celkem 8 000 Kč. Nedošlo tak u něj ke dni vyhlášení rozsudku k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z, podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Zaplacení částky celkem 8 000 Kč bylo prokázáno listinami, jak výše uvedeno. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, protože ve věci úspěšný žalovaný žádné náklady řízení neúčtoval.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.