OSKD 7 C 17/2026-21

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Jarmilou Tůmovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A, narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A ⟪LB:lb_004⟫ 2. Jméno žalované A, narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B ⟪LB:lb_005⟫ o popření otcovství,

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhá, aby bylo určeno, že není otcem prvé žalované Jméno žalované A, narozené Datum narození žalované A, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce podal dne 31. 3. 2026 návrh na popření svého otcovství vůči první žalované s odůvodněním, že tato je zapsána jako jeho dcera, stalo se tak z důvodu toho, že v době jejího narození trvalo manželství žalobce s matkou žalované. Dodatečně se dozvěděl od své tehdejší manželky, že není otcem Jméno žalované A a na základě toho se dohodl s její matkou na změně příjmení dcery jméno FO na jméno Jméno žalované A. Toto příjmení bylo příjmením získaným od jejího skutečného biologického otce, se kterým bývalá manželka žalobce následně uzavřela sňatek. V návrhu zmínil, že sama Jméno žalované A podala u zdejšího soudu návrh na určení otcovství zemřelého jméno FO, jakožto jejího skutečného biologického otce, což bylo vedeno pod sp. zn. spisová značka.

2. Soud ze systému ISAS získal usnesení spisová značka, kdy bylo řízení o návrhu Jméno žalované A proti opatrovníku ustanovenému zemřelému jméno FO zastaveno pro zpětvzetí návrhu. Návrh vzala Jméno žalované A zpět poté, co jí soud zdůraznil, že v jejím rodném listu je stále zapsán bývalý manžel její matky.

3. Usnesením ze dne 5. 5. 2026 č.j. 7 C 17/2026–15 rozhodl soud o přibrání dalšího účastníka do řízení, a to matky žalované Jméno žalované A, rovněž Jméno žalované A, narozené Datum narození žalované B – zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) a z ustanovení § 785 odst. 1, věta druhá, zákona č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přičemž je těmito ustanoveními jednoznačně dáno, že pokud se popírá otcovství vůči dítěti a jeho matka je naživu, pak je zapotřebí popřít otcovství vůči oběma, proto soud podle § 7 odst. 1 z.ř.s. matku žalované do řízení přibral a účastnicemi na straně žalované jsou tedy za 1) Jméno žalované A mladší a za 2) Jméno žalované A starší.

4. Při jednání žalobce k výzvě soudu doplnil údaj o tom, kdy se o faktickém biologickém otci své dcery dozvěděl, tedy doplnil, že v roce 1991 sdělila jeho bývalá manželka, že není otcem dcery jméno FO, a oni se pak s manželkou v roce 1992 rozvedli. Žalobce pak souhlasil se změnou příjmení dcery na příjmení adresa, ale žádné další kroky nepodnikal, zejména nepodával žádný návrh na popření svého otcovství, zřejmě ho to nenapadlo, stačilo, že se s matkou dcery dohodli, že už nebude platit žádné výživné na dceru, a on ho také skutečně neplatil. Neexistenci svého otcovství nijak neověřoval, například vyšetřením, od té doby už s dcerou nebyl v kontaktu. Celá věc se podle něj řeší už asi dva nebo tři roky, kdy údajně hlavně šlo o to, aby žalobce už nefiguroval v rodném listu zapsané dcery, tedy prvé žalované, a žalobu podal nyní proto, že byl o to požádán oběma žalovanými.

5. Obě žalované souhlasily, aby otcovství bylo popřeno, 2. žalovaná doplnila, že skutečnost, že biologickým otcem dcery je někdo jiný, sdělila žalobci, když dceři bylo 17 měsíců. S biologickým otcem jméno FO uzavřela pak manželství v roce 1994 a žila s tímto mužem do roku 2016, kdy se rozvedli. Poté u něj žila prvá žalovaná a on pak v roce 2023 zemřel. Druhá žalovaná také doplnila, že v době početí dcery ona se žalobcem normálně žila, a to, zda on je či není biologickým otcem její dcery si nikde neověřovala například lékařským vyšetřením. V přesvědčení, že žalobce není otcem její dcery, ji utvrdil i fakt, že když si žalobce našel jinou partnerku a snažili se o dítě, pak jim údajně lékař řekl, že problém je právě v žalobci.

6. V rámci sdělení výsledků přípravy jednání soud konstatoval především na základě toho, co bylo zřejmé ze spisu a co doplnili v úvodu jednání účastníci, že mezi účastníky je nesporné jejich tvrzení, že prvá žalovaná není biologickou dcerou žalobce a že ani v dřívější době, ani nyní není k dispozici žádné lékařské ověření tohoto tvrzení. Dále bylo nesporné, že v době početí spolu žalobce a druhá žalovaná žili obvyklým manželským životem. V návaznosti na to soud poučil účastníky o zákonných předpokladech popření otcovství především ve smyslu ustanovení § 785 a následujících občanského zákoníku, především o popěrných lhůtách, kdy subjektivní lhůta činí šest měsíců, objektivní šest let věku dítěte. Současně se soud znovu ujistil o tom, že žalobce nesdělil žádný reálný důvod, proč by nebylo možno zákonné lhůty dodržet. V rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. jeho nepřekvapivosti, soud seznámil účastníky s tím, že obě zákonné lhůty marně uplynuly, přičemž ta objektivní uplynula nejpozději 22. 9. 1996, a že před datem 31. 3. 2026 nebyla žaloba na popření otcovství podána.

7. K důkazu soud provedl již zmíněné usnesení spisová značka ze dne 30. 3. 2026 a obsah připojeného spisu spisová značka. Jde o řízení, v němž dnešní prvá žalovaná navrhla jmenování opatrovníka zemřelému jméno FO, o němž tvrdila, že je jejím biologickým otcem, a mínila dosáhnout poté, co by byl opatrovník jmenován, určení otcovství jméno FO vůči své osobě. Na to navazovalo právě řízení ve věci spisová značka, které skončilo zastavením.

8. Obsahem spisu spisová značka je prokázání toho, že zemřelému byl jmenován opatrovník, proti němuž lze podle hmotného práva podat žalobu na určení otcovství, přičemž původně zdejší soud tento návrh zamítl, když zjistil shodně jako jiný senát v pozdějším řízení spisová značka, že Jméno žalované A mladší má stále zapsaného matrikového otce, dnešního žalobce. Krajský soud v Praze ovšem toto rozhodnutí zrušil s tím, že nezpochybňoval ty předběžné závěry soudu, ale uložil mu jednat se všemi potenciálními účastníky dědického řízení po zemřelém jméno FO a současně neřešit otázku hmotného práva ve vztahu k pozdějšímu možnému určení otcovství. Proto byl opatrovník jmenován a v řízení spisová značka skutečně vystupoval na žalované straně.

9. Skutková zjištění učiněná na základě listinných důkazů a vyjádření účastníků k nim jednoznačně potvrdila, že žalobce a druhá žalovaná byli v minulosti manželé, rozvedli se v roce 1992, prvá žalovaná se narodila za trvání manželství, při kterém žalobce a druhá žalovaná běžně manželsky žili, a do té doby, než to druhá žalovaná žalobci oznámila, on nijak o svém otcovství nepochyboval. Když druhá žalovaná žalobci sdělila, že není biologickým otcem zapsané dcery, a odešla ke jméno FO, dohodli se, že se nebude platit výživné a že narozená rodné přijmení jméno FO, tehdy Anonymizováno, bude mít nyní příjmení právnická osoba jméno FO zemřel v roce 2023, do té doby nikdo exaktně neověřoval, zda může či nemůže být biologickým otcem prvé žalované, podle obou žalovaných však o tom on nikdy nepochyboval a údajně mu byla prvá žalovaná také velmi podobná. Jednoznačné skutkové zjištění učiněné na základě jak listin, tak projevů účastníků řízení, také spočívá v tom, že do doby podání této žaloby, to znamená do 31. 3. 2026, nikdy nikdo o popření otcovství žalobce vůči prvé žalované neusiloval, nesporné je rovněž to, že prvá žalovaná je dosud zapsána ve svém rodném listě jako dcera žalobce.

10. Podle § 776 odst. 1 o.z. narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí 300. dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky.

11. Podle § 785 odst. 1 o.z. manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá vůči dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá.

12. Podle § 792 o.z., je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.

13. Řízení o určení a popření otcovství je upraveno v zákoně o zvláštních řízeních soudních (z.ř.s.) a v rámci těchto ustanovení je v § 425 z.ř.s. upravena možnost prominutí zmeškání lhůty takto: Byl-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud do čtyř měsíců od podání návrhu zmeškání lhůty prominout, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek. K rozhodnutí nařídí soud jednání, je-li to potřeba. Po právní moci rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání lhůty nařídí soud jednání. Rozhoduje-li o zamítnutí návrhu z důvodu podání po uplynutí popěrné lhůty, není třeba jednání nařizovat.

14. Nejprve je nutno konstatovat, že žalobce žádný návrh na prominutí faktu, že popěrná lhůta uplynula, nepodal, nicméně zákon nevylučuje, aby si soud vyřešil tuto otázku jako předběžnou, ovšem lze tak učinit tehdy, pokud jsou kumulativně splněny obě podmínky předpokládané jak v ustanovení § 785 o.z., tak v ustanovení § 425 z.ř.s. Je tedy zapotřebí zjistit, zda takové prominutí zmeškání popěrné lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. Ke vzájemnému poměru zájmu dítěte a veřejného pořádku se například vyjadřoval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 24 Cdo 3536/2020, kde jsou rozebrána kritéria subjektivní povahy, například právo dítěte poznat svůj původ, kdežto kritérium veřejného pořádku je kritériem objektivním. Veřejný pořádek zpravidla zahrnuje celé právo a pravidla, která představují právní základy společenského řádu, a jde v podstatě o souhrn psaných i nepsaných pravidel, na jejichž dodržování je podle panujícího přesvědčení v daném prostředí nutné bezvýhradně trvat. V dané problematice se veřejný pořádek manifestuje především v požadavku stability ve statusových poměrech, zásadně by tedy právní stav měl odpovídat biologické a také sociální realitě. Primárním kritériem je tzv. nejlepší zájem dítěte a je zde odkazováno rovněž na Úmluvu o právech dítěte, nicméně ta se týká pouze dětí, které jsou mladší 18 let. Výjimečně není vyloučeno prominutí zmeškání lhůty také v případě již zletilého dítěte, které však Úmluvou o právech dítěte chráněno není. Je tedy třeba brát v úvahu všechna další relevantní hlediska, zejména zájem dalších dotčených osob na ochraně jejich rodinného života.

15. V dané věci žádný z účastníků nenavrhoval, aby soud zmeškání lhůty prominul, nijak tak neumožnil soudu, aby si ex oficio ověřoval, zda jsou či nejsou dány podmínky pro prominutí zmeškání lhůty, jako předběžnou otázku, když se nenabízelo žádné zjištění ohledně případného porušení veřejného pořádku zamítavým rozhodnutím, když současně je nutno brát v úvahu, že prvá žalovaná, jakožto matriková dcera žalobce již ve svém věku není chráněna Úmluvou o právech dítěte. Žalobce byl několikrát dotazován na příčiny své třicetileté pasivity (bráno v úvahu uplynutí této doby od poslední možnosti podat žalobu na popření otcovství do věku šesti let dítěte). Soud seznámil účastníky se závěry Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí 21Cdo 1012/2016, v němž se zdůrazňuje, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení § 792 o.z. představuje výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup podle závěrů zmíněného rozhodnutí slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte. V uvedeném rozhodnutí je odkazováno i na vyjádřené názory Ústavního soudu v tom, že je nutno přihlédnout zejména k tomu, zda se právní otec dítěte mohl dozvědět o skutečnostech, které by jeho otcovství zpochybňovaly, zda i se znalostí těchto skutečností podnikl právní kroky k popření svého otcovství a zda popření jeho otcovství nebrání jiné zákonem chráněné zájmy, zejména zájem dítěte. K vývoji právní úpravy popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty se Ústavní soud vyjádřil rovněž v usnesení sp. zn. I.ÚS 475/17, kde zdůraznil, že posouzení nejlepšího zájmu dítěte je klíčové, neboť zájem dítěte může převážit nad zájmem rodičů (ovšem stále se jedná toliko o dítě nezletilé chráněné Úmluvou o právech dítěte). Odkazováno je zde též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kde je rozlišována situace, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte, od samého začátku, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě. V takových případech přiznává SLP větší váhu zájmu dítěte na stabilitě a právní jistotě než v zájmu stěžovatele na popření otcovství. Také Ústavní soud ve svém rozhodnutí II. ÚS 1741/18 se zabýval důvody k výjimečnému prominutí lhůty k popření otcovství, kdy v případech otců již zletilých dětí, které nejsou závislé ani na výživném, ani na přítomnosti otcovské role a zabezpečení stabilního výchovného prostředí během dospívání, je nutno brát v úvahu naprostou výjimečnost prominutí zákonné lhůty k popření otcovství a je třeba tuto výjimečnost zmeškání lhůt náležitě odůvodnit, nelze pouze konstatovat, že zájem dítěte ani veřejný zájem prominutí lhůty nebrání. V tomto rozhodnutí Ústavního soudu jsou okolnosti podrobně rozebrány a mimo jiné je zmíněno, že požadavek shody právního a biologického otcovství není absolutní. Je nutno vnímat, že zákonné lhůty šesti měsíců věku dítěte, resp. uplynutí šesti let od jeho narození, jsou prekluzivní a představují určitý rámec, který vyvolává právní jistotu. Proto by soudy podle názoru Ústavního soudu měly k prominutí lhůty přistupovat pouze ve výjimečných případech.

16. S těmito závěry soud účastníky seznámil a následně vyzval žalobce k dotvrzení toho, zda stávající stav, kdy je prvá žalovaná zapsána v matrice jako jeho dcera, vyvolává takové následky, které jsou společensky nepřijatelné, neboť jsou v rozporu se základními hodnotami, na nichž je nezbytné trvat (podmínka veřejného pořádku je podmínkou objektivní a nelze ji ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství). Žalobce však nedoplnil žádná skutková tvrzení, jenom konstatoval, že byl tehdy mladý, s bývalou manželkou se takto domluvili a on se o to víc nezajímal.

17. Jestliže tedy soud dospěl k jednoznačnému skutkovému závěru, že marně uplynuly obě popěrné lhůty vyjádřené ve shora citovaných zákonných ustanoveních a nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by umožnily soudu vyřešit kladně předběžnou otázku o tom, zda lze prominout zmeškání těchto lhůt s prodlevou 30 let, pak soudu nezbylo, než žalobu zamítnout, jak je uvedeno ve výroku I.

18. Ve výroku II. soud rozhodl podle § 23 z.ř.s., neboť ten stanoví jako pravidlo pro tento typ řízení, že každý z účastníků si nese své náklady ze svého.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení, ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Kladně ve třech vyhotoveních.