OSKI 28 C 264/2023-30

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní Mgr. Renátou Pešlovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro 15 820 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1 900 Kč, úrok z prodlení z částky 1 900 Kč za dobu od 15. 8. 2015 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 13 920 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 15 820 Kč za dobu od 2. 7. 2015 do 14. 8. 2015, zákonného úroku z prodlení z částky 13 920 za dobu od 15. 8. 2015 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uhradit částku 15 820 Kč s příslušenstvím. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaný nesplnil povinnosti ze smlouvy o půjčce číslo uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba, IČO (dále též jen právní předchůdkyně žalobkyně), když právní předchůdkyně žalobkyně dne 11. 8. 2008 poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou jistinu a souhrnný poplatek v celkové výši 13 920 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách, poslední splátka byla splatná dne 17. 8. 2009. Žalovaný neplnil povinnosti dle smlouvy řádně a včas. Celkem žalovaný uhradil 18 100 Kč. Dluh nezaplatil ani po odeslání předžalobní výzvy. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena sérií smluv o postoupení pohledávek.

2. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti (pravomoci věc rozhodnout) za situace, kdy žalobkyně je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má bydliště na území České republiky. Rozhodným právem je pak právo české (dle článku 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I.).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byla řádně a včas předvolán. Žalovaný se z účasti u jednání neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a současně v omluvené nepřítomnosti zástupce žalobkyně a žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z listinných důkazů soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci. Právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 11. 8. 2008 smlouvu nazvanou smlouva o půjčce a označenou číslo smlouvou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč, jejíž převzetí žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku právní předchůdkyni žalobkyně spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč, tedy celkem částku 33 920 Kč, v hotovosti, v 53 týdenních splátkách po 640 Kč, s tím, že 1. splátka je splatná 7. dne od data uzavření smlouvy. Smlouva je vyhotovena na předtištěném formuláři, do nějž byly vyplněny údaje o žalovaném, o výši poskytnuté částky a poplatku, počtu a výši splátek. V úvodu smlouvy je uvedeno, že smlouva je uzavřena jako smlouva o půjčce ve smyslu ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., a zákona č. 321/2001 Sb. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně příloh soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, jako postupitel uzavřela s anonymizována tři slova jako postupníkem dne 19. 6. 2015 smlouvu, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávek specifikovaných v příloze č. 1 smlouvy, která obsahovala pohledávkou za žalovaným (v příloze byla identifikována pohledávka za žalovaným uvedením čísla smlouvy číslo, jménem, příjmení a adresou žalovaného a aktuální výši pohledávky). Z výstupu z internetového bankovnictví soud zjistil, že byla uhrazena sjednaná úplata za postoupení pohledávek. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno právní předchůdkyní žalobkyně, právnická osoba, dopisem ze dne 25. 6. 2015, odeslaným dne 30. 7. 2015, s tím, že má pohledávku uhradit do 10 dnů od doručení oznámení (zjištěno z oznámení a poštovního podacího archu). Pohledávka byla dále předmětem smlouvy ze dne 24. 8. 2018 uzavřené mezi anonymizována tři slova anonymizováno jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem (zjištěno z předmětné smlouvy). Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 12. 9. 2018 (zjištěno z oznámení a poštovního podacího archu). Žalovanému byla před podáním žaloby zaslána zástupcem žalobkyně předžalobní upomínka dne 27. 4. 2023 (zjištěno z upomínky a poštovního podacího archu. Z výpisu ze statických dat České národní banky (databáze časových řad ARAD) bylo zjištěno, že v měsíci srpnu 2008 výše úrokové sazby úvěrů poskytnutých bankami domácnostem na úvěry na spotřebu byla 13,48% ročně, nejvyšší úroková sazby byla u typu úvěru kontokorent a kreditní karty, přičemž u kontokorentu byla 13,70 % ročně a pro kreditní karty 20,63 % ročně.

5. Dle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen„ o. z.“, se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Dle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Dle § 657, § 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 19. 7. 2009, dále jen obč. zák., smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

7. Dle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

8. Dle § 39 zákona obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

9. Dle § 41 zákona obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

10. Dle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

11. Dle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

12. Skutkový stav byl právně hodnocen následujícím způsobem. Aktivní legitimace žalobkyně je dána jako právní nástupkyně původního věřitele, na základě § 1879 a násl. o.z., který stanoví, že věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění (§ 1880 odst. 1 o. z.). Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě navazujícího postoupení pohledávky smlouvou ze dne 19. 6. 2015 a smlouvou ze dne 24. 8. 2018. Právní vztah založený mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu ze dne 11. 8. 2008 soud posoudil jako smlouvu o půjčce. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv konsenzuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá dohodu stran a odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Žalobkyně prokázala, že byla mezi právní předchůdkyně žalobkyně a žalovanou byla uzavřena písemná smlouva o půjčce a že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované ujednanou částku jako předmět půjčky.

13. Ve smlouvě sjednaný poplatek pak soud posoudil jako úroky (smluvní úroky z půjčky), které představují úplatu za užívání přenechané jistiny, neboť poplatek nerozporně plní tuto funkci, a úroky lze sjednat v procentuální nebo pevné výši. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla sjednána úplata (odměna) ve výši 13 920 Kč za užívání přenechané částky 20 000 Kč, za dobu 53 týdnů. Výši sjednané úplaty soud hodnotil ve smyslu § 3 obč. zák. korektivem dobrých mravů, v tom smyslu, že výkon práv a povinností nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy chrání, resp. nemůže obstát pro zjevně nepřiměřené či nespravedlivé následky. Při přepočtu na smluvní úroky představuje poplatek 64 % ročně z přenechaných peněžních prostředků. Takovouto výši úroků pak soud shledal rozpornou s dobrými mravy. Dle judikatury Nejvyššího soudu je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). V řízení bylo prokázáno, že nejvyšší úroková sazba bank činila 20,63 % ročně, průměrná sazba 13,70 %. Tuto sazbu se lze považovat za sazbu obvyklou. V daném případě sjednaná sazba úroků se blíží pětinásobku zjištěné obvyklé sazby úroků u bankovních úvěrů. Takto sjednanou výši úroků je třeba považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je natolik zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud se dále musel zabývat otázkou, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy, či zda lze tuto část právního úkonu oddělit od ostatního obsahu ve smyslu § 41 obč. zák. Při tom soud vyšel zejména z úvahy, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky (v dané věci nazvané jako poplatek) představují cenu poskytnutého kapitálu nebo též cenu za užívání půjčených peněžních prostředků, tato úplata je materiálním zdrojem generování zisku poskytovatele půjčky, právní předchůdkyně žalobkyně, a došel k závěru, že neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celého právního jednání, neboť je nerozporné, že právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitelka, by neměla zájem uzavřít s žalovaným smlouvu o bezúročné půjčce, což plyne jednak z toho, že poskytování půjček bylo předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně a jednak z toho, že smlouva je smlouvou adhezní a ujednání o poplatku v ní není stanoveno jako alternativní, ale jako pevně dané ujednání, které se upravuje pouze doplněním výše samotného poplatku. Právní předchůdkyně žalobkyně by tak bez sjednání poplatku předmětnou smlouva zcela jistě neuzavřela. Z takto konstatovaného úmyslu stran pak vyplývá neoddělitelnost ujednání o poplatku od zbytku smlouvy. Uvedené úvahy soudu korespondují s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, který vychází z toho, že oddělitelnost je nutno posuzovat vzhledem k povaze právního úkonu, k jeho obsahu, anebo k okolnostem, za nichž k právnímu jednání došlo, tak aby byla respektována vůle subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala (např. rozsudek ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1248/96). Soud plně respektoval postoj judikatury v této otázce vycházející ze zásady autonomie vůle, že neoddělitelnost je nutno posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a podle zásady favor negotii je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008 nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, dostupné na www.usoud.cz).

14. Soud nárok žalobkyně po výše uvedeném závěru, že smlouva o půjčce je neplatná, posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák. Žalovanému byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta částka 20 000 Kč, a tímto došlo k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně jako právní nástupkyně původního věřitele, získáním majetkového prospěchu plněním z neplatného právního úkonu (smlouvy o půjčce). Dle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Soud proto považuje nárok žalobkyně na vrácení této částky za důvodný v části, v níž dosud nebyla povinnost vrátit poskytnuté plnění splněna. Žalobkyně v rámci žalobních tvrzení uvedla, že žalovaný na pohledávky ze smlouvy uhradil celkem 18 100 Kč, žalobkyně tak má nárok na zaplacení částky uvedené ve výroku I. rozsudku. V rozsahu požadavku na příslušenství pohledávky spočívající v zákonném úroku z prodlení soud uzavřel, že k určení splatnosti pohledávky došlo na základě výzvy věřitele k plnění, přičemž tyto právní účinky mělo doručení výzvy k uhrazení dluhu obsažené v oznámení o postoupení pohledávky, zaslané žalovanému dne 30. 7. 2015, a to ve lhůtě 10 dnů, tj. do 14. 8. 2015 (při právní domněnce dojití dle § 573 o. z.), ode dne následujícího je pak žalovaný v prodlení. Výše úroku z prodlení je pak s ohledem na okamžik jeho vzniku v souladu s intertemporálním ustanovením § 3028 odst. 1 o. z. dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy jako normy platné a účinné v době vzniku práva na úrok z prodlení. V přesahujícím rozsahu požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení a nároků vyplývajících z neplatné smlouvy byla žaloba pro nedůvodnost zamítnuta.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na procesní úspěch a neúspěch účastníků ve věci, když žalobkyně byla procesně neúspěšná co do více než poloviny uplatněného nároku a žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání přípustné do 15 dnů ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Karviné soudu ke Krajskému soudu v Ostravě.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.