OSKI 20 C 10/2024-30

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Martinou Jílkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ o 200 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 4. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 34 666,50 Kč, k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 11. 2024 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnil tak, že dne 24. 11. 2021 proběhlo u Okresního soudu ve Frýdku-Místku jednání ve věci sp. zn. spisová značka, ve kterém žalovaný figuroval jako svědek. Ve své svědecké výpovědi uvedl, že žalobci půjčovali peníze častokrát, peníze půjčovali vždy jedině tak, že převedli částku ze svého účtu na účet dcery žalovaného (dřívější partnerky žalobce) a že žalobce měl společný účet s dcerou žalovaného, na který posílali peníze pro žalobce. Všechna tato tvrzení žalobce rozporuje a žádá, aby soud provedl důkazy tak, aby pravdivost svědecké výpovědi byla najisto potvrzena, nebo aby byla tato výpověď považována za nepravdivou s úmyslem přivodit žalobci finanční újmu. Samosoudce Okresního soudu ve Frýdku-Místku považoval výpověď žalovaného za věrohodnou a nenechal žalobce se k ní vyjádřit. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3255/2023. Zdůraznil, že byl výpovědí žalovaného poškozen v osobnostní rovině, když byl vykreslen jako podvodník, který chtěl z dcery žalovaného vylákat peníze. Žalobce získal pocit zmaru, nespravedlnosti a cítil se podveden rodinou žalovaného, když se dlouhodobě nemůže s tímto pocitem vyrovnat. Navíc dcera žalovaného a žalovaný i prostřednictvím dalších rodinných příslušníků narušují osobní život žalobce.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že navrhuje její zamítnutí, když tvrzení uvedená v žalobě se nezakládají na pravdě. Žalovaný poskytl u jednání ve věci sp. zn. spisová značka pravdivou svědeckou výpověď, která zcela korespondovala s ostatními provedenými důkazy. V odůvodnění rozsudku se soudce podrobně zabýval věrohodností žalovaného jako svědka, přičemž jej označil za věrohodného. Závěry soudu prvního stupně byly potvrzeny rozsudkem Krajského soudu v OstravěAnonymizovánoze dne 13. 5. 2022, č. j. spisová značka.

3. Žalobce se k vyjádření žalovaného v podání ze dne 17. 2. 2025 vyjádřil tak, že ve věci projednávané u Okresního soudu ve adresa nebyla náležitě důkazně podložena pravdivost tvrzení a vyjádření žalovaného. Rozporoval závěry Okresního soudu ve FrýdkuMístku ohledně toho, zda byla platně uzavřena smlouva o půjčce, a k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, sp. zn. 28 Cdo 3255/2023 a sp. zn. 21 Cdo 4520/2007. Shrnul, že výpověď žalovaného byla nepravdivá a poškozující v tom, že dcera žalovaného pracovala pro firmu žalobce a že žalobci již dříve opakovaně půjčili peníze na podnikání a že žalobce měl s dcerou žalovaného společný bankovní účet. Dále uvedl, že nikdy neměl dispoziční právo k žádnému účtu dcery žalovaného a že nikdy od žalovaného nebo jeho dcery neobdržel žádnou půjčku a toto tvrzení nese znaky možného podvodu ze strany žalovaného. Upozornil, že ani v odvolacím řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě se nemohl k svědecké výpovědi žalovaného vyjádřit. Jednáním žalovaného vznikla žalobci nemajetková újma, když byla zasažena jeho osobnostní integrita a narušena důvěryhodnost jeho osoby v rámci veřejného, společenského a profesního života. Ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. spisová značka nebylo možné podat dovolání, a tak se domáhal nápravy cestou této žaloby.

4. Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. spisová značka se podává, že žalobcem je Jméno žalobce a žalovanou tituly před jménem jméno FO a předmětem řízení je zápůjčka ve výši 50 000 Kč. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že dne 19. 10. 2018 odeslal ze svého účtu na účet žalované částku 50 000 Kč, přičemž splatnost nebyla mezi stranami ujednána. Dne 24. 10. 2020 proto žalovanou vyzval k vrácení zápůjčky, přičemž žalovaná do dne podání žaloby žalobci ničeho neuhradila. K žalobě se žalovaná vyjádřila v odůvodnění odporu ze dne 29. 4. 2021 tak, že s žalobou nesouhlasí, neboť předmětná částka zaslaná na její účet představovala splátku zápůjčky ve výši 150 000 Kč, kterou poskytli její rodiče žalobci dne 13. 10. 2015. Ke svým tvrzením navrhla mj. důkaz výslechem svých rodičů. Na jednání soudu dne 24. 11. 2021 provedl soud mj. výslech otce žalované – Jméno žalovaného. Ten během výslechu uvedl, že žalobci půjčovali peníze častokrát, když ho brali jako člena rodiny. Vše fungovalo na základě důvěry a žalobce vždy vše vrátil. Peníze půjčovali vždy tak, že je převedli na účet dcery. O jiném způsobu neví, ale bankovnictví má na starosti manželka. Částku 150 000 Kč poslali na účet dcery nebo na firemní účet, který měli společný dcera s žalobcem. Žalobce jim měl částku vrátit, neboť v tu dobu již s dcerou nežil. Žalobce půjčku splácel bezhotovostně na účet manželky, vždy tam byla poznámka půjčka. Uhradil vše kromě posledních 58 000 Kč. Tuto částku s ním pak rok a půl řešil zejména přes SMS. Někdy v roce 2017 měl žalobce uhradit částku 50 000 Kč a před Vánoci donesl 8 000 Kč v hotovosti, čímž považoval půjčku za zaplacenou. Uvedl, že 50 000 Kč zaslal žalobce na účet jeho manželky, po dotazu zástupkyně žalované uvedl, že to je jeho domněnka, ale že ve skutečnosti neví, na jaký účet to bylo uhrazeno, když mu jen manželka řekla, že je půjčka splacena. K dotazu zástupce žalobce uvedl, se se domnívá, že žalobce měl s jeho dcerou společný účet, avšak kdo měl dispoziční práva nevěděl. Myslel, že peníze zasílali na tento společný účet a dále uvedl, že dcera pracovala ve firmě žalobce. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. spisová značka, soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Výpověď žalovaného považoval za věrohodnou, když korespondovala s ostatními důkazy. Drobné nesrovnalosti soud považoval za indicie svědčící o snaze svědků vypovídat pravdivě. V odvolání ze dne 30. 12. 2021 namítal žalobce, že soud prvního stupně neprovedl důkaz jeho výslechem a dále výslechem bratra žalované a vycházel toliko z výslechu rodičů žalované. Svědeckou výpověď rodičů žalované považoval za nevěrohodnou, obecnou a vzájemně rozpornou. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. spisová značka, co do zamítnutí žaloby potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně uvedl, jaká skutková zjištění z důkazů učinil a provedl hodnocení důkazů jednotlivě i v souhrnu a logickým způsobem odůvodnil, proč považuje výpovědi svědků (rodičů žalované) za věrohodné. Závěr okresního soudu o skutkovém stavu považoval odvolací soud za správný a odkázal na něj a stejně tak právní názor soudu prvního soudu považoval za správný.

5. Z listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobce podal žalobu na dceru žalovaného o zaplacení částky 50 000 Kč, která byla vedena u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. spisová značka. V řízení vystupoval jako svědek žalovaný. Soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Žalobce požaduje náhradu nemajetkové újmy za vyjádření žalovaného jako svědka ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. spisová značka.

6. Podle ustanovení § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

7. Podle ustanovení § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

8. Podle ustanovení § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

9. Podle ustanovení § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

10. Právo na ochranu osobnosti je právem absolutní povahy a působí tak vůči všem třetím osobám. Z hlediska dělení základních práv tak jde zpravidla o práva relativní, připouštějící možnost omezení a vyvažování. Jejich realizace se nikoliv ojediněle dostává do kolize s realizací jiných zaručených práv a svobod, resp. s ústavně chráněnými hodnotami. Právo na ochranu osobnosti musí být posuzováno v souvislosti se svou funkcí ve společnosti a v souladu se zásadou proporcionality musí být v rovnováze s dalšími základními právy a chráněnými hodnotami. Při omezení osobnostních práv je určujícím princip proporcionality, na jehož základě je zkoumána přiměřenost učiněných omezení (zásahů). S ohledem na samotnou povahu osobnostních práv je třeba při jejich omezení ze strany veřejné moci důsledně trvat na uplatnění zásady výhrady zákona, sledujícího legitimní účel (cíl) omezení. Smyslem principu proporcionality je pak primárně zajistit, aby zákonem předvídané omezení osobnostních práv dodržovalo správné míry, a to především v přiměřenosti účelu, který má být omezením dosažen, jakož i v přiměřenosti zvolených prostředků. Výčet dílčích osobnostních práv je demonstrativní. Může být výkladovou praxí doplňován v návaznosti na vývoj lidské společnosti a změnu potřeb a hodnotových akcentů (k tomu viz komentář k § 81 in: PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024.).

11. Právo na osobní čest, dobrou pověst, popř. i lidskou důstojnost (čl. 10 odst. 1 LPS) se typicky dostává do kolize se svobodou projevu (čl. 17 odst. 1 LPS). Žádné z kolidujících práv nestojí a priori výše než druhé, opět je dán požadavek proporcionality řešení (k tomu viz komentář k § 81 in: PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024.).

12. Osobnost člověka je i z hlediska ústavních garancí nedotknutelná. Každý zásah do ní proto vyžaduje právní důvod. Při existenci právního důvodu a zachování proporcionality zásahu jde pak o zásah oprávněný. Okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu představují právní důvod zásahu, při jehož naplnění nelze odpovědnost za zásah dovodit (jde o zásah oprávněný). I zde je však podmínkou proporcionalita zásahu a nesmí dojít k excesu. Je na původci zásahu, aby prokázal, že k zásahu došlo po právu. Jednou z okolností vylučujících neoprávněnost zásahu je výkon práva či povinnosti. Jde zejména o výkon práva kritiky, svépomoc, odvracení újmy, nutnou obranu, krajní nouzi, výkon práv účastníků řízení před soudy či jinými orgány, výkon povinnosti svědecké a znalecké, výkon činnosti advokáta a výkon rozhodovací činnosti státních orgánů. Exces je dán při křivém obvinění či výpovědi nebo při absenci souvislosti mezi užitým výrokem a předmětem řízení (k tomu viz komentář k § 82 in: PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024.).

13. Ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem, sp. zn. Cpjn 13/2007, které je použitelné i za současné právní úpravy, vyplývá, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. výpovědí svědka), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt, jež se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní.

14. Jedná-li se tedy o tvrzený neoprávněný zásah žalovaného do osobnostních práv žalobce, učiněný svědeckou výpovědí v soudním řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. spisová značka, bývá právní teorií i soudní praxí ve věcech ochrany osobnosti dlouhodobě konstantně dovozováno, že neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem (jako je právě výkon svědecké povinnosti) s výjimkou případů, kdy se ten, kdo právo či povinnost vykonává, dopustí excesu. Skutečnost, že vzhledem k institutu tzv. zákonné licence je obecně neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ve vztahu k výkonu procesních podání a výpovědí svědků, účastníků řízení a jejich zástupců v jiných řízeních vyloučena s výhradou excesu, je stvrzena bohatou judikaturou Nejvyššího soudu, včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Za exces je přitom v soudní praxi považováno, pokud se taková osoba svými výroky dopustila trestného činu či pokud její výroky vůbec nesouvisely s předmětem řízení.

15. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný vypovídal v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. spisová značka jako svědek, jeho svědecká výpověď byla soudem shledána jako věrohodná a skutkové i právní závěry soudu prvního stupně byly potvrzeny soudem odvolacím. Žalovaný poskytnutím svědecké výpovědi plnil svou zákonem stanovenou povinnost, nedošlo k vybočení z plnění této povinnosti, a žalovaný se proto nedopustil žádného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. V tomto konkrétním případě tedy nelze existenci excesu žalovaného nikterak dosledovat a byla by iluzorní představa, dle které by soud v řízení o ochraně osobnosti mohl jakkoli zasahovat do již pravomocně skončeného soudního řízení z hlediska přezkoumávání jeho výsledků a hodnocení důkazů tam provedených. Soudu je navíc z úřední činnosti známo (nahlédnutím do systému ISAS), že žalovaný nebyl nikdy trestně stíhán za obsah dané výpovědi pro spáchání trestného činu křivé výpovědi či křivého obvinění.

16. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobce je k jejich náhradě povinen zcela úspěšnému žalovanému, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení žalobkyní účelně vynaložené činí částku 34 666,50 Kč a představují odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a účast u jednání dne 21. 5. 2025) v celkové výši 27 300 Kč, když za tarifní hodnotu je dle § 9a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) považována částka 200 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 9 100 Kč, 3 režijní paušály po 450 Kč, celkem tedy 1 350 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění od 1. 1. 2025), a náhradu za daň z přidané hodnoty v celkové částce 6 016,50 Kč, když zástupce žalovaného je plátcem DPH.

18. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalobce zavázán zaplatit tuto částku zástupci žalovaného. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.